2. 10. 2010

Ale já nejsem dospělá...

Před chvílí jsem se vrátila z imatrikulace. Přišlo mi to jako celkem moc okázalá "vopičárna", mí rodiče ani jiní rodinní příslušníci se neukázali, takže smyslu pro mě celá akce formálního přijetí do akademické obce opravdu pozbývala. Akorát skutečně zabitý den. Nicméně taky jeden z aktů, který by měl člověku ukázat: ano, už jsi vážně dospělý. Ale já nejsem dospělá.

Dospělost by měla znamenat, že za sebe člověk může rozhodovat sám, že sám nese odpovědnost za své činy a sám musí zvolit, jak naložit se svou budoucností. Zkrátka to, že ho už nikdy nikdo nebude vodit za ručičku, mile se na něj usmívat a říkat tohle nedělej, tam jdi, sem to dej. Ale já myslím, že dospělost neznamená ani tohle, ani glejt plnoletosti, ani právo vykuřovat si plíce a proplachovat játra lihem.

Dospělost neznamená, že za sebe člověk jednak může rozhodovat sám, a jednak že je schopen za sebe rozhodovat sám. Že je schopen nést a unést odpovědnost. Dospělý člověk by měl dokázat jít za svou vytyčenou budoucností, řešit problémy, měl by umět hospodařit s penězi, měl by vědět co chce, měl by vědět a umět si spočítat následky toho, co udělá. A ruku na srdce - kdo je toho v 18 schopen?

Bude mi ve čtvrtek 19 a sveřepě stále prohlašuji: JÁ NEJSEM DOSPĚLÁ.
A ani nechci být. Nerada za sebe rozhoduji. Ještě hůře nesu vlastní odpovědnost. A co může člověka dovršením plnoletosti zničit nejvíc, je svoboda dospělého. Počínaje 18. rokem má každý právo na absolutní svobodu a najde se spousta takových, kteří nejsou schopni ji unést. A proč? Protože pojem dospělost a pojem plnoletost se spojil v jedno. Jenže plnoletost vůbec nic neznamená. Je to něco důležitého pro zákon a právo, je to možná známka toho, že po fyzické a biologické stránce se z vás stali muž a žena. Ale není to známka toho, že jste dospělí.

Vídám "děti", kterým je 16 nebo 17 a chovají se jak utržení ze řetězu. Chovají se jako někdo, pro koho zodpovědnost, spravedlnost nebo tolerance neznamená nic nebo jsou to cizí slova. Chovají se jako někdo, kdo by neměl být o samotě vpouštěn do ulic. A copak je možné, aby se to za rok, za dva napravilo a ti lidé se stali dospělými? Ale jděte. Pro některé to znamená jen to, že se z chlastaček potajmu stanou legální ožíračky, že jim cigára nebudou muset kupovat jiní či nebudou muset hledat trafiku, kde nechtějí vidět občanku, že budou moct vlézt za volant, ale jinak se nezmění nic. Akorát se potom diví, když musí nést následky, které do té doby nesli rodiče.

Pro některé okamžik plnoletosti naopak mnoho znamená. Slibují si od něj, že už nebudou muset rodiče poslouchat, že si konečně zařídí život po svém a získají onu svobodu. Ale ani já se toho nedočkala a myslím, že to ani není možné. Ze dne na den se nic nezmění ať je to den obyčejný nebo osmnácté narozeniny.

Tak kdy je tedy člověk konečně dospělý? Jen když už je schopen přijmout sám sebe se vším, co k tomu patří? Možná ne. Dospělý je pro mě někdo, kdo žije sám (ne naprosto sám, ale bez rodičů) a je schopen se o sebe postarat. Je schopen postarat se i o případnou rodinu, nad kterou začíná docela vážně uvažovat (o rodině a o tom "mít děti" možná napíšu ještě později, protože k tomu bych taky pár věcí chtěla říct). Kdo není na nikom závislý a ví, co chce od světa i od života. Alespoň tak nějak obecně. Někdo, kdo zná rizika společnosti a kdo naivně neskočí na všechno, co je mu předloženo. A nemusí mu být ani 20 ani 30, někdo se neumí vypořádat se světem ani v 50. Co na tom, že už je třeba 30 let plnoletý, když stále ještě nedospěl.

Dospělost bych tedy opravdu nespojovala s věkem ani s biologickou zralostí. Ale s mentálním a duševním dozráním a uvědoměním si, že já tu nejsem jen pro ostatní, ale ani ostatní tu nejsou jen pro mě.
Tak co, jste už dospělí?


Článek na téma Dospělost


Žádné komentáře:

Okomentovat