3. 1. 2014

John Saul - Nemilovaní

Originální název: The Unloved
Rok vydání: 1988
Rok vydání v ČR: 2012

Třetí kniha hororového autora Johna Saula, kterou vám tu uvádím, se ničím nevymyká z už známého konceptu jakéhosi "dědičného prokletí", které zlo předává stále dál, další a další generaci, bez ohledu na to, že se v jednu chvíli už zdá, že je přemoženo. A tento koncept se mi docela líbí. Dává totiž možnost vymyslet spoustu různých okolností, ale přesto nechat čtenáře tušit, jak se to asi bude vyvíjet, a zároveň se bát, že budou mít pravdu.

Tentokrát šlo, stejně jako v knize Utrpení neviňátek, o rodinné drama, do něhož se zapletlo několik dalších okolních postav. Kevin Deveraux totiž kdysi utekl ze svého rodného města, jež po generace patřilo jeho rodině a neslo i jejich jméno, a od své zlé matky. Jenže nyní matka umírá a prosí ho, aby se vrátil, aby ho před svou smrtí ještě spatřila. A on, ač už se nikdy vracet nechtěl, naloží svou ženu a dvě děti a do sídla na ostrově Sea Oaks odjede. Tam seznámí rodinu se svou sestrou Marguerite, kdysi slibnou baletkou, jež po úrazu kyčle nemohla pokračovat v tanci a tak si zřídila baletní třídu a pečovala o matku. A když stará žena - pro mnohé konečně - zemře, je pohřbena a Kevin se chystá na zpáteční cestu. Jenže přijde právník rodiny Deveraux se závětí, která jeho plány zpřetrhá.

Jeho matka si nepřála, aby ještě někdy Sea Oaks opustil, a tak mu odkázala veškerý majetek pod podmínkou, že deset let zůstane v sídle. Pokud ne, připadne jeho nenáviděné internátní škole a jeho sestra přijde o domov. A protože Kevinova manželka na ostrově opravdu žít nechce, hrozí, že Deveraux opravdu opustí Deveraux navždy.

Jenže pak jako by začala zasahovat nějaká vyšší síla. Malý Jeff Deveraux tvrdí, že viděl ducha mrtvé babičky, a stará hospodyně mu prozradí, že duchové jeho předků se ukazují vždy, když někdo zemře. A všichni mají pocit, že stará paní je rozhodnutá i po smrti udělat cokoli, aby je na ostrově udržela - a že jí to vychází. Například Kevinovu ženu jednou bouře smete z náspu a ona se utopí v autě. S Marguerite se začne dít něco podivného, jako by ji smrt dvou žen, dvou matek, zasáhla až příliš, a rozhodla se vzít na sebe jejich roli. Ale je to jen dobrý úmysl, nebo něco temnějšího? Dívky, jež k ní chodily na balet a zbožňovaly ji, najednou nechtějí pokračovat. Mladý přítel Margueritiny neteře náhle není vítán. Ale při tom každý, kdo se pokusí z ostrova odejít a nebo někoho odvést, zmizí.

Nakonec vyjde najevo, že Marguerite má svá temná tajemství, a že kvůli nim není tak v pořádku, jak se mohlo zdát. Ale je to ona, kdo chce bránit ostatním, aby ji opouštěli, nebo se skutečně vrátil duch staré paní Deverauxové? A co víc, může být zlo, jež začalo rodinu pronásledovat, poraženo, protože jde jen o dvě narušené ženy, a nebo poroste dál, dokud bude mít na koho přejít, jako krvavá dědičná kletba?

Snažila jsem se to shrnout tak, abych neprozradila až příliš mnoho, protože Saul nepíše tak, jako spousta autorů, tedy že by většinu knihy jen naťukával pointu a naznačoval, že něco není v pořádku. Naopak poměrně brzy vyjeví celou pravdu, a tak není snadné popsat děj víc, než několika řádky, a zároveň neříct konec.

A to je další věc, která se mi na něm líbí. Čtenář brzy ví, i když mnohem dřív se ještě dovtípí, v čem se ono zlo skrývá. Kdo je v tomhle případě ten nemilovaný, který chce být milován a milovat. Jenže postavy to netuší, a tak dělají spoustu věcí, jež čtenáře téměř dovádějí k šílenství, protože je mu jasné, že je za to čeká záhuba. Proto s obrovským napětím postupuje dál a doufá, že alespoň několik jeho oblíbených postav přežije, že alespoň někdo bude mít štěstí. S každým dalším člověkem, který se pokusí v bouři utéct ze Sea Oaks nebo naopak dostat se tam, aby pomohl, se mu chce křičet "Nedělej to! Zabije tě!" A co víc, ví, jak snadno by se dalo vražedné šílenství zastavit, protože možná, že za ním stojí nějaká kletba nebo neznámá síla, ale nůž nedrží v ruce nikdo, komu by se nedalo bránit. 

A právě to, jak Saul ve čtenáři vzbuzuje touhu vstoupit do děje a zabránit tomu, k čemu se schyluje, ačkoli jediné, co lze, je pokračovat se staženým hrdlem dál stránku za stránkou, je dokonalý předpoklad k psaní hororu. Čistého hororu bez dalších duchařských prvků nebo příšer. Doslova trhá nervy, aniž by potřeboval víc než starý dům za městem a tetu Marguerite. Udrží i bez všeho dalšího pozornost až do konce, až do poslední chvíle, dokud katastrofa nevyvrcholí a vlny se neuklidní. Ale tím nekončí a může se tak řadit k autorům, kteří nikdy děj neuzavřou a donutí čtenáře i myslet na to, co se asi stalo dál. Protože je po všem, horor ustal, svět se zase uklidňuje, ale přijde epilog a kruh se, sice pomalu a se skřípěním, ale přesto opět roztáčí.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat