24. 9. 2015

Lloyd Alexander - Kroniky Prydainu: Kniha druhá

Originální název: The Chronicles of Prydain
Rok vydání: 1973
Rok vydání v ČR: 2005

Druhá část Alexanderových kronik fantastické země Prydainu se stejně jako první rozděluje na tři části a v originále je lze sehnat i samostatně, ovšem u nás vyšly jen v této podobě. Ale nejde už o tři příběhy, jež lze číst samostatně, přestože na sebe navazují, ale dva finálové příběhy Taran Poutník a Král králů a dodatek obsahující osm krátkých novel z doby před událostmi z kronik. A přestože se všechno nese ve stejném fantastickém, pro kouzelnou zemi typickém duchu a jasném rozdělením dobra a zla s trochou humoru, jde o dobrodružství značně temnější a nepochybně smutnější. Jedno se však rozhodně nezměnilo - ač v Harrym Potterovi Medkovy překlady září snahou přiblížit význam názvů a jmen českým čtenářům, velšská inspirace pro Kroniky ho přinutila zanechat vše v původním tvaru, a tak je alespoň pro mě prakticky nemožné mluvit o něčem z toho nahlas.

Taran Poutník startuje novou etapu dobrodružství docela poklidně. Taran, pasáček vepřů, se vrátil z ostrova Mona, kde nakonec jeho milovaná Eilonwy zůstala u královského dvora, a jeho srdce nemůže dojít pokoje, protože poté, co princezna odmítla svatbu s monským následníkem trůnu, rád by si ji vzal sám. Jenže netuší, jaký je jeho původ, a jestli se vůbec může osmělit a požádat ji o ruku, a tak vyráží do světa, aby o sobě něco zjistil. A protože je jeho pouť dlouhá, stráví v různých koutech Prydainu víc než rok a prožije mnoho událostí.

Spolu s králem Smoitem, Fflewddurem Fflamem a svým společníkem Gurgim se postaví věčným rozmíškám lordů ve Smoitově kantrevu a vyslouží si důvtipem a statečností nabídku, aby se ujal role Smoitova dědice. Jenže pochopí, že královský titul není něco, co chce vyměnit za své služby, a pokud je urozené krve, chce to doopravdy zjistit, a tak putuje dál. Pokusí se získat informace od podivných stařen z bažin Morvy, ale ani ty mu nepomohou a nasměrují ho pouze k záhadnému Llunetskému zrcadlu, a stejně tak pohoří, když se usadí u farmáře, jenž ho obelstí pohádkou o ztraceném potomkovi. A jestli mu pomůže alespoň setkání s bandou žoldáků a se statečnými a zručnými obyvateli Svobodných obcí, to se ukáže teprve ve chvíli, kdy upustí od svého cíle jen proto, aby se k němu neúmyslně doopravdy dostal.

Čtvrtý díl kronik tak vůbec není o boji se zlem, nejde o porážení synů kotle, lovců Annuvinu nebo samotného Arawna, a jediná opravdu černomagická chvíle nastane, když Taran zkříží cestu s čarodějem Mordou, jenž má v úmyslu podrobit si Ušlechtilý národ a nenávidí lidské plémě. A navíc se nejdřív může zdát, že tohle dobrodružství je zbytečným odbočením v Taranově snaze najít sama sebe, ale ukáže se, že ne tak docela, stejně jako setkání s Dorathovými žoldáky, a vlastně všechno, co se stane, mu sice nepomůže najít svou rodinu, ale zformuje ho tak, aby ji už nikdy nepotřeboval hledat. A připraví ho na mnohem krušnější časy.

Závěrečný Král králů už se totiž nese v typickém fantasy duchu dobra a zla a nejspíš až nepříjemně mnoha odkazech na Tolkienova Pána prstenů, přičemž i autor sám přiznává svou hlubokou inspiraci. Ale protože jde o knížku stále trochu víc pro děti, je mnohem jednodušší než Pán prstenů, přímočařejší a méně velkolepá.

Je zde jasné, že se chystá k poslednímu velkému střetu obou táborů - Annuvinu a Doniných synů. Pán smrti přitom oplývá velkou silou. Slouží mu nesmrtelní synové kotle, neúnavní lovci a dokázal si podmanit srdce mnoha králů a vojevůdců. Naopak Donini synové přijdou o mocný meč Dyrnwyn, nedokáží včas shromáždit všechny muže a zbývá jim poslední naděje - rozdělit se tak, aby jedna část armády zdržela syny kotle než se vrátí do Annuvinu a druhá podnikla poslední výpad a pokusila se Arawna porazit v jeho vlastním domově.

Do čela té první se dostane právě Taran se svými společníky včetně věrného Colla a princezny Eilonwy, přičemž tuší, že všichni jeho válečníci shromáždění pod zástavou bílé svině čelí nesplnitelnému úkolu a pravděpodobně vlastní smrti. Neúnavně se ženou dál ve snaze poskytnout dobru alespoň malou naději na vítězství, ale nezemře jejich naděje dřív, než přejdou Rudou pustinu? Může přežít, pokud se naplní věštba o uhašení plamene znovunalezeného Dyrnwynu? Může přežít, pokud se nenaplní? A i pokud bude konec šťastný, nebude jeho štěstí zhořklé všemi zmařenými životy a přece jen nevyhnutelným loučením?

A myslím, že na samotném popisu je vidět, jak moc pátá část souhlasí s Pánem prstenů. Všechno je v ní jasně nalinkované, trochu klišoidní, víme přesně která strana je která, a i když se máme dočíst o zradách, už při vstupu například Pryderiho na scénu jen díky jeho popisu nemáme sebemenší pochyby, že nebude tím statečným a hodným hrdinou, přestože jsou o tom zatím všichni přesvědčeni. Na druhou stranu rozhodně nejde o dílo, kde by všichni nakonec usedli u hostiny, nikomu nic nechybělo, všichni byli živí a smáli se. Naopak, konec se nese ve znamení slz, mnoho mých oblíbených postav zemře nebo přijde o něco důležitého, a samotná změna celého Prydainu mě mrzí a přijde mi i trošku zbytečná a zvolená jen vyloženě pro patetismus a zdůraznění konce, začátku a obrody v novém. Jo, asi jako v Pánovi prstenů. Má to své vysvětlení, ale jeden se neubrání myšlenkám, že vlastně nikam odplouvat nemuseli a taky by se nic nestalo.

Že ale nejde o úplně plochý pohádkový příběh ukazuje i můj vůbec nejoblíbenější úsek, a to je naplnění věštby, noc přeměněná v poledne, řeka planoucí ledovým ohněm a mluvící kámen. Takhle, když si ji někdo přečte poprvé, se totiž zdá jako nesmysl, jenž se splní jen pomocí mocné magie, ale vůbec to není pravda, naplní se čistou náhodou uprostřed bitevní vřavy doprovázené vlky a medvědy masakrujícími lovce. A pořád jsem přesvědčená, že kdyby se těchto knih ujal dobrý režisér (takový Jackson z doby LOTRa a daleko od doby Hobita), dokáže z nich udělat skvělé dílo a ne jen hloupou animovanou disneyovku o jedné části vytržené z kontextu.

To samé platí i o posledních novelách vyprávějících o minulosti Dallbena i Colla, o Krákovu otci a jeho drzosti, jež ho téměř přivedla ke zkáze, o statečném bardovi, jenž se nenechal oklamant Pánem smrti, o dvou stranách mince, které má každý kouzelný dar a které je potřeba důkladně zvažovat, o původu Fflewddurovy pravdymilovné harfy a meče Dyrnwynu, který je nečekaně brutální a krvavý. A co mě zaujalo docela hodně, je, že kdo čte důkladně, najde v této zemi z legend dokonce i jejich vlastní verzi potopy světa, archy a záchrany, ačkoli v Prydainu žádná náboženství neexistují.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat