26. 9. 2015

Vážení posměváčci, prosím

O posměšcích a tom, jak zlé, zhoubné a jednostranně zábavné jsou, se dá psát mnoho. A také píše, protože by jinak školní psychologové neměli co dělat. Ale já o nich psát nechci. Ostatně spousta z věcí, které slouží jako zábava malým šikanérům, se může snadno otočit. Zatímco v první třídě řičí smíchy, že nosíš brejle, v prváku tě pochválí, jak jdeš s módou. Zatímco v jedenácti se ti splaší hormony a třída zpívá písničku, jak se kozy pasou, tak o deset let později jsi hrdá na plný dekolt. A zatímco na základce ti rvou směšně zrzavé vlasy, na střední se ty směješ zoufalé snaze spolužaček o dokonalou nápodobu toho, co máš přírodně. A pak jsou samozřejmě znaky, s kterými se moc parády nenadělá, ale čím starší člověk je, tím jasněji pozná, jestli je fakt tak špatný, nebo se baví s pohlavním orgánem se zbytečným masem kolem. A pokud ho ti základoškolští šikanéři úplně nezničili, dokáže pohlavní orgány poslat do příslušných mezí. A rýh.

Posměšky, které chci rozebrat a jejichž autory prosím o zamyšlení, ale naopak často používají dospělí jedinci, třeba inteligentní, vystudovaní, tací, kteří se v dětství spolužákovi nesmáli za křivé zuby, přestože by jimi projel i tank, a především si mnohdy neuvědomují, že jde o posměšek, v domnění, že naopak postrkují, hecují a uznávají. A co hlavně si neuvědomují je, že ten hec zakamuflovaný ve vysmívání se má úplně opačný účinek, než čekali.

Určitě to znáte taky. Máte nějakou vlastnost, zálibu nebo rys, kterým vybočujete ze svého okolí. Nebo kterým minimálně nenaplňujete to, co by od vás chtělo. Nepijete alkohol, jste blázni do počítačů a pořád u nich sedíte, na hodiny dokážete zalézt ke knížce, neradi se holíte nebo stříháte, většinou se nemalujete, zatímco vaše sestra, matka nebo kamarádky pořád, každý víkend se pravidelně opíjíte, jste bordeláři prostě děláte něco, co lidem okolo přijde špatně nebo je to štve. A nemusí jít rovnou o extrém nebo nedostatek hygieny, stačí blbost, třeba i to, že i v zimě jste schopní nosit kraťasy.

A pak se stane něco, co vás přinutí to změnit. Rozhodnete se po půl roce oholit, objednáte si pivo, vyrazíte na procházku, vycídíte pokoj, nebo oblečete teplé kalhoty. Prostě se vám zachce to udělat, třeba i z nudy, nebo máte příležitost, pro kterou je to vhodné. Je zima a vy jdete pro chvojí na růže, nebo chcete na schůzce zamaskovat pupínky. To je celkem jedno a je to naprosto v pořádku. Co ale není v pořádku, že náhle se z toho stane obveselení pro všechny ostatní, vy narazíte na sourozence/rodiče/"kamaráda" a uslyšíte: "Páni, nejseš nemocnej? Co se stalo, žes vylezl ven/jednou se napil/shodil kožich?" a "Oooo, že by tu někomu byla zima, když si najednou obleče kalhoty? No nekeceeej!"

Někdy to tak i dokonce myslí. Udělal jsi něco jinak, tak se ti vysměju do xichtu a budu se hrozně bavit. Je totiž prča, že se najednou pokoušíš chovat normálně, že. Ale mnohem smutnější je, že spousta z nich, především rodičů, to nemyslí zle. Chtějí upozornit, že si všimli, a že schvalují. Sama jsem to později konečně pochopila, když jsem jako malá vůbec nepobírala, proč se mi smějou za to, že mám najednou uklizený pokoj, v pubertě že jsem šla ven místo k noťasu, nebo že jsem sama od sebe vzala vysavač, nebo vydrbala koupelnu.

Co je ale výsledkem takového upozornění? No ovšem:
"Tak víš co? Polib si, příště se na to vykašlu a just to neudělám."
Komu by se taky chtělo po reakci, která se rovná ráně do žaludku úplně stejně, jako to základoškolské oslovení brejloune po cestě od očního? Prostě úplný opak než reagující doufal, což mu ale kupodivu vůbec nedává smysl. Mnozí si totiž neuvědomí, že naopak nedává smysl úvaha: "Sláva, synek si uklidil pokoj. Proč to ale neudělal i za týden, když jsme ho tak krásně pochválili tím, že jsme se mu vysmáli do očí?"

U mě to skončilo třeba tím, že než v posledních pár letech naši konečně pochopili, že jsem dospělá, a dospělí budou žít podle svých zvyků, není to pubertální póza a uklízí proto, aby bylo čisto a nikdo jiný to za ně neudělá, ne proto, že za to něco chtějí, nedělala jsem co pro mě nebylo běžné, i když jsem třeba chtěla, uklízela jsem zásadně, když nikdo nebyl doma, stejně jako jsem kdysi vyrážela na projížďky na kole jen v době, kdy rodiče tvrdli v práci a nevěděli to, a když se všichni nahrnuli domů, byla jsem ráda, pokud se nikdo vůbec nezmínil. I ticho bylo příjemnější než výsměch, jenž mi to naprosto znechutí, ač ve skutečnosti byli rádi.

Takže vy, kdo to děláte. Já chápu, že máte potřebu dát najevo, jak dobře vidíte, že vyšel z ulity nebo po milionté nakonec poslechl. Nebo že konečně začal dělat to, co je podle vás normální. Ale je i mnoho jiných způsobů, jak to říct a nezpůsobit, aby si dotyčný myslel, že je kretén, když to vůbec zkoušel. A dokonce do neškodné poznámky lze zakomponovat i popíchnutí. Co takové:
"Teda, to je změna, uklizený ten pokoj hned vypadá líp." "Sluší ti to bez vousů rozhodně víc." "Jdeš si užít čerstvýho vzduchu? To je dobře, je to zdravější, než pořád sedět u počítače." "Bezva, že jsi tenhle pátek nikam nešla, aspoň nebudeš dlouho vyspávat a můžeme něco udělat." Alespoň mě by nic z toho nijak neurazilo.

A pokud vám opravdu přijde, že ti lidé byli dosud hrozně divní a pokouší se být normální, pokud si myslíte, že něco, co doteď moc nedělali, dělají na efekt, z pózy a snahy zapadnout, i když to vůbec nemusí být pravda (pokud si někdo, kdo běžně vůbec nepije, s vámi objedná pivo, tak na něj úplně normálně může mít chuť a neutrácí za něj jen proto, že ho máte taky), tak si toho nevšímejte a přejděte to. Pokud se z vašeho pohledu jen snaží být jako ostatní, i jako vy, tak je nechte, třeba si to myslete, ale neupozorňujte blbýma kecama. Protože i kdyby to dotyčný nakonec vážně dělal z vlastního naprostého přesvědčení a v tu chvíli mu to přišlo naprosto běžné, vsaďte se, že příště to neudělá. Už jen proto, aby vám zavřel hubu.

A také vím, co mi teď mnozí budete chtít říct. Že řeším kraviny. Že svět je zlej, život hajzl a vy vlastně posměšky své bližní na tuto krutou pravdu existence připravujete a uvádíte je do divočiny. Zvláštní ale je, že většina už pak neunese, když je za to bližní pošlou do prdele. Ale víte co? Až to je ta pravá divočina. Pochopit, že každý žije nějak. A vaše klony neexistujou.


Žádné komentáře:

Okomentovat