Měl mé peníze ve své ruce

A protože jsem mu je nedala dobrovolně, říkejme mu třeba zloděj. Ovšem to není začátek příhody, kterou vám chci vyprávět, to se mi naštěstí vůbec nestalo. Jen obsahuje něco důležitého, čím se budu zabývat - mé, své. A pak i jeho, její a jejich, tedy věčný souboj toho, kdy lze použít svůj a kdy se musí zůstat u obvyklého přivlastňovacího zájmena.

Jde o látku, v níž jsem tu nepochybně pár chyb udělala, protože lidé obecně svůj moc nepoužívají, radši než o svých problémech mluví o jejich problémech a reklamy zase jednoznačně chtějí zacílit, uhodit přímo na zákazníka a vyvolat dojem, že s ním komunikují, tudíž místo nabádání, abyste dali přednost svému pohodlí nákupem nových bot, vnucují pohodlí Vaše.

Jenže tak to správně není, a kde se co použije, je ve skutečnosti dost jednoduché zjistit. Musíme jen vědět, co je ve větě podmět. A kdo už zapomněl, jak se ve větě najde podmět, tak to objevíte sloveso a zeptáte se kdo, co.

Pepek dostal ránu pěstí.

Sloveso je zde dostal. Dostal kdo, co? Pepek. Pozor, ne ránu, na kterou se ptáme koho, co. Proto je důležité ptát se oběma zájmeny, ať se to nepoplete. A teď, když už víme, jak hledat podmět, můžeme okamžitě určit, která verze se do věty hodí.

Pokud se totiž daný pojem přivlastňuje podmětu, patří tam jednoznačně svůj. Pokud ale ne, patří ostatní přivlastňovací zájmena. Úplný základ je asi takový:

Pepek dostal ránu jeho pěstí.

Je jasné, že tady svou nemůžeme vůbec nijak použít, protože ránu dostal kdo, co Pepek, ale pěst byla Blutova, který tu podmětem není.

Bluto dal Pepkovi ránu svou pěstí.

Tady musíme naopak použít svou, protože dal kdo, co Bluto, Bluto je tedy podmět, a pěst to byla jeho. Pojem, který chceme přivlastnit (pěst), přivlastňujeme podmětu, a proto použijeme svou. Kdybychom použili jeho, znamenalo by to, že Bluto chytil Pepkovu pěst a přinutil ho praštit se sám.

A aby to bylo úplně jasné, projdeme si všechny osoby:

Já, Bluto, dal Pepkovi ránu svou pěstí. (kdo, co dal ránu - já a pěst je moje)

x

Ránu zasadila Pepkovi má pěst. (zasadila kdo, co pěst, která sice je moje, ale protože já není podmět, nepřivlastňujeme pěst podmětu)

Ty, Bluto, dej Pepkovi ránu, ať vidíme, jakou máš v té své pěsti sílu. (kdo, co má sílu - ty a pěst je tvá)

x

Bluto, dej Pepkovi ránu, ať vidíme, jak silná je ta tvá pěst. (kdo, co je silná - pěst, která je sice tvá, ale ty nejsi podmět, proto ji nepřivlastňujeme podmětu)

Ránu dal Pepkovi on, Bluto, svou pěstí. (kdo, co dal ránu - on, a to pěstí, která je jeho)

x

Ránu zasadila Pepkovi jeho pěst. (kdo co zasadila ránu - pěst, která sice je jeho, ale on není podmět - akorát by zde byl problém s kontextem a pokud by nepředcházela věta, z které je jasné, že udeřil Bluto, bylo by nejlepší napsat Blutova pěst)

No a množné číslo je stejné. My ho zmlátili svými pěstmi x zmlátily ho naše pěsti, vy ukažte své pěsti x jak silné jsou vaše pěsti a rány dali svými pěstmi x rány zasadily jejich pěsti. Stačí si jen zapamatovat princip a všechny případy už se dají jednoduše odvodit.