27. 1. 2016

Les sebevrahů

Originální název: The Forest
Země: USA
Rok: 2016

Les Aokigahara u hory Fudži v Japonsku je součástí nádherného přírodního komplexu velmi důležitého pro přírodní a duchovní bohatství Japonců. A také místo, kam míří lidé s úmyslem v tichosti odejít ze světa. Ovšem není to stejné, jako další filmy o údajně strašidelných domech a bývalých blázincích, kde se mají vyskytovat duchové, natočí se o tom film "podle skutečné události" a samozřejmě se provalí, že je to jedna velká ptákovina. Bez ohledu na všechny duchy a pověsti je Aokigahara reálné místo plné reálných těl sebevrahů, kteří dovedli svůj záměr do konce, a reálně nedoporučovaná procházková trasa.

Právě do tohoto lesa se ale vydá Američanka Sarah. Má totiž jednovaječné dvojče Jess, učitelku v Tokiu, a je zvyklá naslouchat jejich vnitřnímu poutu, které ji vždy upozorní, když má problémy, což se nestává úplně zřídka. A když se ten pocit ozve tentokrát, přibude k němu telefon z Tokia se zprávou, že je Jess nezvěstná a naposledy ji viděli, když na školním výletě k Fudži sešla v Aokigahaře z cesty. Sarah proto neváhá.
Jak ovšem zjistí, její neochvějná jistota, že sestra žije, nemusí zdaleka stačit. Všichni místní obeznámení se situací jsou přesvědčeni, že se Jess jako mnoho jiných rozhodla zabít, protože kdokoli sejde v lese z cesty, snadno podlehne neustále přítomné úzkosti a jen málokdo se z něj vrátí živý. Každý jí tak tvrdí, že už bude určitě mrtvá, zvlášť, když Sarah přizná, že měla Jess mnoho démonů, s nimiž jen těžko bojovala. Ale Sarah, pevně přesvědčená, že sestra žije, odmítá přijmout a prostě čekat, až se najde její tělo.
V baru navíc náhodou potká Aidana, Australana žijícího v Tokiu jako redaktor cestovatel, a rychle ho zláká k pomoci. Aidan jí nabídne, že se může další den vydat do lesa s ním a jeho známým Mičim, jenž se ujal role "sebevražedné hlídky", tedy někoho, kdo prochází les, pátrá po tělech a dává informace lesníkům, pouze výměnou za to, že o jejím pátrání bude moci napsat reportáž. A tak tříčlenná skupina překročí ceduli se zákazem vstupu a vydá se do míst, kam nechodí štěstí.
Miči oba hned na začátku varuje, že les dokáže v lidech vyvolat různé představy a halucinace, pomocí kterých je snadno dožene až k sebevraždě, a tak by tam neměl vstupovat nikdo, kdo není psychicky naprosto v pořádku. A když už Sarah na cestě trvá, musí se držet cest a jeho, protože on les zná. Jenže bude to stačit? Nejen Jess v sobě má spoustu démonů. Sarah ty své ještě k tomu popírá. Co když se rozhodne v lese zůstat po setmění? Co když se jí les rychle zmocní? Co když za chvíli nebude schopná rozlišit, co je skutečné? Co když ji už nepustí a navždy ztracené duše ji stáhnou k sobě?
Zní to jako jedna z klasik a nebezpečně to vypadá na honičku po lese? Asi ano. Taky mi to tak znělo a do kina jsem se zrovna nehrnula. Ale protože jsem tam dlouho nebyla a včera jsem na dlouhou dobu zase měla příležitost jít, byl to buď Les sebevrahů nebo Revenant. A protože byl Les sebevrahů asi o hodinu kratší, zvítězil. A lituju toho? Vlastně ne. O honičku po lese značnou část filmu šlo. Jakmile jsme se seznámili se Sarah a Jess, překonali cestu do Tokia a k lesu a po seznámení s Aidanem i nutnost odvyprávět důležité životní body obou dívek (jejich rozloučení a hlavně smrt rodičů, o níž byla Sarah přesvědčená, že šlo o nehodu s opilým řidičem), vyrazili jsme do lesa a zůstali tam až do konce filmu. Ale nebylo to únavně nudné, jako v podobných případech někdy bývá. Když se třeba někdo ztratí kolem chaty, kde žije brutální vrah, nebezpečí je v podstatě stejné a mě to nebaví. Ale tohle bylo jiné.
Možná proto, že Natalie Dormer hrála víc než dobře, její děs byl děsem, a když řvala, tak řvala, nevyla jako hororové maminy. Možná proto, že finální ironie se mi velmi zamlouvala. Ale spíš proto, že onen les je skutečný stejně jako těla v něm a jen představa, jak bloudím po zarostlém hustém pralese, každou chvíli můžu zakopnout o mrtvolu v různém stadiu rozkladu a je noc, mokro a zima, bohatě stačila. A přidat k tomu mrazivý podtext neklidných duchů, což má pro Japonsko úplně jiný rozměr než pro Západ, snadno vyvolá požadovanou pozornost.
Samozřejmě nemůžu popřít, že by se filmaři vůbec neuchýlili k laciným strašicím trikům. Náhlé vynoření ducha, ruka šmátralka, děsivý popraskaný obličej, tajemná holčička, která se mrknutím světla promění ve zrůdu, a hudební doprovod v podobě hlasitého třísknutí, které zvlášť v kině zvedne ze sedačky ani ne tak strašidelností scény jako spíš úlekem kvůli zvuku nechyběly a Sarah strašily vytrvale. I když scénu s psaníčkem skrz dveře považuji za velmi dobrý nápad. Ale oproti jiným podobným filmům má Les sebevrahů tu výhodu, že v něm tyto prvky neměly být to hlavní a netvoří podstatu zápletky. Zkrátka nejde o duchy.
Víc než co jiného mi připadá, že se jedná o typickou bilanci mezi skutečnými přízraky a šílenstvím a děj je o tom, zda mu Sarah podlehne, nebo ho porazí. To jí navíc ztěžuje ať už reálná nebo vybájená schopnost lesa vyvolávat v lidech to zlé a nebezpečné, takže kromě přízraků začne i podezřívat Aidana z toho, že Saru znal a někde ji drží a les nebo její vlastní představivost, záleží na tom, co si kdo vybere a co kdo považuje za možné, jí k tomu poskytuje i vodítka.
Jenže kde je pravda? U Sarah přesvědčené, že se Aidan zmocnil Jess a teď má políčeno na ní, nebo u Aidana tvrdícího, že Jess vůbec nezná? U Sarah vídající přeludy a padající do osidel lesa čím dál víc, nebo u Aidana, jenž necítí z podivné moci tajemného místa nic? Co z toho všeho je skutečné? A je skutečné vůbec něco? Miči Sarah varoval, že jakmile uvidí cokoli zlého nebo divného, není to skutečné, ale jen uvnitř její hlavy. Ovšem na druhou stranu... "Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?"


Foto: ČSFD

Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat