30. 12. 2016

Oliver Bowden - Assassin's Creed: Podsvětí

Originální název: Assassin's Creed: Underworld
Rok vydání: 2015
Rok vydání v ČR: 2016

Dosud jsem nehrála Assassin's Creed, ač ho máme doma, ani jsem dosud neviděla nejnovější film, jenž je dle kamarádky fajn a dle bratra kravina. Ale dostala jsem pod stromeček mezi mnoha jinými tuto knihu, jediný dárek, který pro mě byl překvapením, a kdybych také neustále nešmudlala něco na novém tabletu a neobjevila kouzlo SimCity, přečetla bych ji možná během jednoho dne, protože má krátké kapitoly a rychle ubíhá. Akorát je trochu nešťastné, že tyto knihy, jelikož je součástí celé série patrně nenavazujících dílů (alespoň pro prožitek z tohoto nebylo třeba znát další), vlastně přenáší hru ze znaků počítačového kódu do písmen, protože je to na nich dost znát.

Dějově tedy nijak zvlášť a pro hráče i nehráče jsou určitě zajímavé. Asasíni a Templáři proti sobě už po staletí válčí, neboť Templáři mají v úmyslu zotročit si lidstvo, jak to vidí asasíni, obrátit ho k pravému poznání, jak to vidí sami, a asasíni jim v tom chtějí zabránit. Obě skupiny se proto vzájemně systematicky vyhlazují a hledají bájné artefakty, mocné pozůstatky po civilizaci, která obývala Zemi ještě před lidmi. Mají totiž sílu, jež se alespoň ve střípcích ukáže, jakmile se jich někdo z nich zmocní, a to bohatě stačí k tomu, aby je Templáři chtěli využít ke svým plánům a asasíni sebrat a navždy uschovat v bezpečí.

Jedna takováto válka se právě odehrává i v Londýně v devatenáctém století. Ovšem tam jsou asasíni oslabení. Vlastně z nich zůstal jen Ethan Frye, který se po letech odloučení snaží vychovat svá dvojčata, a jeho nejnovější posila, Džajadíp Mir, potomek prominentních indických asasínů, který byl kvůli svému katastrofickému nezdaru při první misi odsouzen k smrti a Ethan ho potajmu jakožto oficiálně neexistujícího Ducha místo na popravčí špalek dotáhl do Londýna, aby mu pomohl. Nechal ho přimíchat se mezi dělníky stavící uprostřed průmyslové revoluce první metro a pečlivě sledovat jeho nové nadřízené, templářské špičky Londýna. Protože jak brzy Džajadíp pochopí i bez Ethana, metro není jediný důvod pro nekonečné výkopové práce. Templáři měli hluboko v podzemí narazit i na stopy po dalším artefaktu.

Ovšem situace není tak jednoduchá, jak si Ethan a možná i Džajadíp představovali. Džajadíp, ač perfektně vycvičený, není schopný chladnokrevného zabíjení a má velkou slabost - soucit a smysl pro spravedlnost. I když se tedy ze všech sil snaží hrát chudého indického přistěhovalce, nemůže zůstat slepý vůči nejubožejším londýnským zákoutím, a tak jeho plány nevyjdou tak potichu a přesně, jak by si přál. Navíc i Ethan má své vlastní démony, kteří mu komplikují život, a vyrvat Londýn z rukou Templářů a zabránit jim docílit jednoho důležitého vítězství tak vůbec není jednoduché. Vlastně se toho on ani Duch možná nedočkají.

V tomto duchu tajných misí, zákeřných vrahů, infiltrace, špionáže, ale i mučení a otevřených útoků šlo o opravdu příjemné čtení. A až přílišnou dynamiku zase vyvažovaly scény z minulosti, popis toho, jak se Džajadíp ocitl ve své roli, myšlenky Ethana i Džajadípa, jejich pochyby a samozřejmě i líčení okolností a celé války asasínů proti Templářům, díky čemuž i pro neznalého šlo o pochopitelnou zápletku. Docela se mi také líbila ponurost Londýna uprostřed průmyslové revoluce, protože i když se celým dějem pohybovaly postavy vysokého společenského postavení z honosných sídel v nejlepších čtvrtích, pohybovaly se, pokud měly do situace zasáhnout, na pravém opaku, a tak jsem se jako čtenář brodila bahnem chudiny a slumů. Přitom nemám mnoho pochyb o tom, že od reálného života nejchudších v předminulém století to není daleko, a to si pak člověk pomyslí, proč si dnes lidi pořád stěžují.

Samozřejmě k tomu snad nemusím přidávat, že jsem byla nadšená popisem života a výcviku asasínů, jejich výzbrojí a jejich akcemi, protože koho nezaujme bratrstvo vrahů mrštných jako kočky s vlastní filozofií. Jen tam začíná i to, co mě při čtení rušilo. Tedy nerušila mě přímo tato věc, ta pro mě spíš poukazovala na nedostatečně propracované pozadí. Totiž během svých akcí, především v závěru knihy, asasíni vraždili spoustu lidí najednou. I na otevřeném prostranství. Ale nikdy jsem se nedočkala žádných následků, nikdy odpovědné orgány nevolaly po spravedlnosti, dokonce i obyčejné lidi kromě Templářů to nechávalo v klidu. Žádné plakáty, žádné výzvy "kdo podá informace o vrahovi v kápi, dostane deset tisíc", a když se jeden policista pokusil po takovém vrahovi pátrat, ještě se mu všichni vysmáli. Bylo to dobou, kdy po dělnících a nižší třídě nikdo nevzdechl, nebo autor zapomněl, že zavraždění a zmlácení lidé na každém kroku budili pozornost i tehdy?

A druhá věc už mě rušila hodně. Jak jsem uvedla na začátku, tyto knihy vychází z počítačové hry. (S tím ostatně souvisí i předchozí odstavec, kdy v počítačové hře se dopad řádění asasína na komunitu neřeší.) A když člověk hraje počítačovou hru, prostě přijímá, že v ní má plnit úkoly a nepátrá hluboce po důvodu. Obvykle. Ve hře nepochybně funguje "zahrajte si zabijáka Templářů a plňte" bez dalšího. Jenže v knize nemůže fungovat "sledujte zabijáka Templářů a jeho plnění" bez zbylého kontextu, tedy v tomto případě "dlouhá historie + ulice Londýna plné různých lidí, kteří k věcem mají nějaké stanovisko a vysvětlení, stejně jako hlavní postavy samotné". Když o tom samém někdo čte prozaický příběh, nestačí mu konstatování, že už roky se dvě frakce snaží získat artefakty po nejstarší civilizaci, ale chce vědět i proč, co jsou vlastně zač a jaký to má dopad na svět. A to autor moc dobře neobjasnil.

V posledních kapitolách je možné číst o artefaktu - rubáši přímo v akci, i o tom, co dělá a co se domnívají, že by mohl dělat dál. Jenže to je také jediná ukázka jejich údajné moci a nebezpečí. Jinak se mluví jen o nádherné světelné show a o vyvolaných otřesech u dalších dvou, ale hlouběji se nerozebírají. Proč jsou takovým nebezpečím? Jak se dají zneužít? Byly už zneužity? Takhle je to příliš abstraktní a ve čtenáři to žádanou náladu a napětí nevyvolá. Možná je mi jen bližší Evie Frye, ale já bych to chtěla vědět radši než... Ačkoli... než nic. To je asi největší pozitivum knihy. Nemám pocit, že by v ní něco vyloženě přebývalo. Že by se někde kupily řádky bez valného smyslu nebo se zbytečným popisem zbytečných scén. Ať už jde o akci nebo o pouhý náhled do jejího světa. Proto jsem veskrze ráda, že jsem se ke knize vůbec dostala.

A jelikož už je to zase příliš dlouhý článek, na závěr mohu jen dodat, že autorovi neodpustím pojmenování dvou policistů přidávajících ději pohled nezaujatých účastníků, tedy lidí bez kontaktů na Templáře i asasíny. Pamatuji si docela dobře osobnosti i osudy obou dvou, ale doteď se mi plete, který z nich je Aubrey a který Abberline. Podobnější už byli snad jen pan Smith a druhý pan Smith.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat