13.2.17

David Langercrantz - Dívka v pavoučí síti

Originální název: Det som inte dödar oss
Rok vydání: 2015
Český překlad: 2015

I když existují pochyby, zda původní trilogii Milénium napsal opravdu Stieg Larsson, oficiálně to tak je. A opravdu proto odmítám říkat, že toto je čtvrtý díl, i když se tak hrdě tváří. Nejde ani o skutečnost, že ho napsal někdo jiný. Spíš o to, že ho napsal jinak a postavy mají stejné jméno, ale jsou jen inspirací. Hádáte správně. Nadšená nejsem.

Mikael Blomkvist je tady vyhořelý novinář, jehož časopis Milénium svírá krize, a tak musí vzít zavděk spoluprácí s mediálními giganty, což se mu moc nelíbí, protože tím omezuje svou autorskou volnost. A i když je ještě docela celebritou, lidé mu většinou předhazují jen hloupé nebo neověřitelné příběhy, z kterých nevzejde žádná bomba. Dokud se mu do rukou nedostane profesor Frans Balder, výstřední odborník na počítače, jehož chování v poslední době vzbuzuje podezření. Mohl by stát na prahu něčeho výjimečného ve světě umělé inteligence, nebo naopak katastrofálního. Když pak Mikael usoudí, že by mohlo jít o zajímavou kauzu, a vydá se za ním, dorazí ve chvíli, kdy z Fransovy rezidence prchá střelec, jenž za sebou zanechal krvavou spoušť a hluboce otřeseného Augusta, Fransova syna. Ten přitom situaci moc nepomůže, jde o těžkého autistu téměř neschopného komunikovat se světem, jen s nadáním na čísla a kresbu.

Na policii a Mikaelovi je tak odhalit, kdo počítačového génia zabil a proč. A aby toho nebylo málo, na scénu se vrací stará známá Lisbeth Salander, protože Fransovi pomáhala zjistit, kdo mu ukradl jeho IT vynález a kdo se ho snažil poškodit. Nyní, protože nedokáže snést, když někdo ubližuje slabším, hodlá svou námahu ještě znásobit, aby pomohla malému Augustovi vydat svědectví o vrahovi svého otce a zároveň ho před ním uchránila. Přitom se sama dostane ke svému nesnadnému dětství zmítanému v týrání a psychických poruchách, protože jak se ukáže, smrtí jejího otce Zalaščenka zdaleka tato zdánlivě uzavřená kapitola jejího života nekončí. Ze tmy se vynoří další téměř zapomenutý stín. Ne zlé dvojče. To ještě horší.

A v tom není problém. Taková základní zápletka zaujme. Problém je, že se při těchto událostech postavy nechovají jako ony. Mikael o něco zestárnul a dostal se do autorského bloku, to se dá pochopit, jenže ani ostatní nebyli sami sebou. Vlastně jsme nedostali jejich pravý niterný svět, žádné pocity a plány, žádné cíle, jen sem tam názor. Jejich charaktery se nerozvíjely, protože se na ně autor nesoustředil. Místo toho stále dokola shrnoval a opakoval děj, což sice nemusí být špatné, protože v problematice průmyslové špionáže, umělé inteligence a tajných služeb se těžko orientuje, jenže rovnou popisovat dvakrát celou akci je zbytečné. Může se zdát jako fajn nápad ukázat útok z opačných pohledů, jednou z pohledu oběti a pak pachatele, a pak ho shrnout někým třetím, ale není, když druhý a třetí nepřinese nic nového. Tak naopak silně poklesne napětí, zvlášť když to dělá při každé fyzické akci.

Bohužel, obrovskou změnou prošla i Lisbeth. Už mi vůbec nepřipadala jako v původní trilogii. Byla přímočará, neměla hloubku, jen svéráznost, nesužovaly ji její mínusy v podobě slabých sociálních schopností a psychických potíží, teď z ní byl robot, jenž udělá, co je třeba, a zdánlivě jedná bez dalšího, protože její konsekvenční analýzy, tak proslavené v minulých dílech, jsme tu provádět neviděli. 

Na druhou stranu mě zaujal příběh Augusta, hodně se mi líbilo téma autismu. Ovšem závěr z něj udělal trochu pohádku končící horami zalitými sluncem. Stejně tak byl zajímavě vyobrazený vztah Franse k Augustovi, jeho proměna a náhlá snaha být dobrý otec, která zapříčinila, že mě jeho vražda vážně naštvala. Částečně se mi líbila i marvelovská tematika protkaná celou knihou, kdy se odhalovalo, že Lisbethina přezdívka Wasp je z Marvelu a ona se v dětství rozhodla stylizovat do této superhrdinky... a najednou se proti ní vynořil Thanos se Spider Society. Což fanouška Marvelu, byť jen MCU, potěšilo.

Jenomže to stejně působí... odtrženě. Do té doby v původní trilogii nikde nebyly žádné zmínky, že by Lisbethina sestra měla mít jakýkoli dopad na příběh. Je to divné a nevyspělé. Jako z béčkové detektivky, kde si autor představuje, jaká bomba bude, když se jako záporák jen tak pro efekt ukáže sestra klaďase a jako prapůvod celého konfliktu konflikty v dětství. V Miléniu tohle přece nefunguje. A to ani nemluvím o tom, jak znepřehlednil asi zajímavou kauzu. Téměř do závěru, kdy několik postav nezávisle na sobě shrnulo, o co vlastně šlo, jsem nebyla schopna pochytit, na čem to Frans kutil. Jen díky pár zajímavým postavám jako Ed the Ned to udrželo mou pozornost.

Docela mi taky chybí atmosféra špionů, sledování a nutnosti hlídat každé slovo. I tady neustále zmiňovali, jak musí být opatrní, jak musí komunikovat šifrovaně, ale přitom to znělo, jako by takový postup zvládali levou zadní. Chybělo pečlivé plánování kroků a zajišťování, že jim nikdo na nic nepřijde. To, že se povedlo věc utajit, nebo naopak se provalila, vyskakovalo celkem náhodně jako fakt, často k tomu nevedla cesta, a vůbec mnoho zvratů přicházelo bez větší přípravy.

Suma sumárum, Dívka v pavoučí síti neměla být představena jako čtvrté pokračování Milénia, ale jako samostatný příběh na základě známého prostředí. Autor by se vyhnul vymýšlení nových charakterů a jejich budování a zároveň i srovnávání úrovně a atmosféry, jež by tvořil vlastní. I největšímu problému, jaký s touto knihou mám. Tématem původní trilogie byli muži, kteří nenávidí ženy, a systém, který jim to umožňuje. Zoufalství, s jakým se slabší snaží čelit zavedené kultuře. Muži neštítící se ničeho, a ignorující životy ostatních, především žen.

Tady sice je nastíněné týrání Augusta Lassem Westmanem, jenže to má k základnímu stavebnímu kameni daleko. Tím je špionáž, tajné služby a vražda pro peníze. Ani banda záporáků, když vynecháme CIA, to nenabízí, protože v jejím čele stojí krutá žena, dokonalý zločinec, která se v závěrečné skluzavce událostí neobjeví proto, že chce udržet status quo svého pohlaví/postavení, ale kvůli osobní, ne moc související minulosti. Autor se snažil naznačit souvislost, když Holger Palmgren a Mikael probírali její osobnost, ale stejně od původního konceptu úplně odbočil. A není divu. Příběh původního Milénia o tom, jak to ve světě chodí po milénia a jak těžké je s tím bojovat, jak jen s vypětím sil, opatrným špehováním špehujících špehů a pečlivým plánováním každého kroku se podaří přetnout jeden z mnoha provazů ukotvujících systém, totiž skončil. A ten nový, o tom, jak se ani CIA neštítí zahodit něčí život pro peníze, nenavázal. A nebo jsem jen já nedokázala udržet pozornost, četla knihu třičtvrtě roku a nenašla v ní zalíbení.


Mé hodnocení:


Žádné komentáře:

Okomentovat