13. 2. 2017

David Langercrantz - Dívka v pavoučí síti

Originální název: Det som inte dödar oss
Rok vydání: 2015
Rok vydání v ČR: 2015

I když existují pochyby, zda původní trilogii Milénium napsal opravdu Stieg Larsson, oficiálně to tak je. A opravdu proto odmítám říkat, že toto je čtvrtý díl, i když se tak hrdě tváří. Nejde ani o skutečnost, že ho napsal někdo jiný. Spíš o to, že ho napsal jinak a připadá mi, že i postavy mají stejné jméno, ale jsou jen inspirací. Hádáte správně. Nadšená nejsem.

Mikael Blomkvist je tady poměrně vyhořelý novinář, jehož časopis Milénium svírá krize, a tak musí vzít zavděk spoluprácí s mediálními giganty, což se mu moc nelíbí, protože tím omezuje svou autorskou volnost. A i když je ještě docela celebritou, lidé mu většinou předhazují jen hloupé nebo neověřitelné příběhy, z kterých nevzejde žádná bomba. Dokud se mu do rukou nedostane profesor Frans Balder, výstřední odborník na počítače, jehož chování v poslední době vzbuzuje podezření, a nezdá se, že by mohl stát na prahu něčeho výjimečného ve světě umělé inteligence. Nebo katastrofálního.

Když pak Mikael konečně sesbírá dostatek střípků, aby usoudil, že by mohlo jít o zajímavou kauzu, a vydá se za ním, dorazí ve chvíli, kdy z Fransovy rezidence prchá střelec, jenž za sebou zanechal krvavou spoušť a hluboce otřeseného Augusta, Fransova syna, u nějž odhalil, že i když jde o těžkého autistu téměř neschopného komunikovat se světem, má neuvěřitelné nadání na čísla a kresbu.

Na policii a Mikaelovi je tak odhalit, kdo počítačového génia zabil a proč. A aby toho nebylo málo, na scénu se vrací i stará známá Lisbeth Salander, protože právě ona s Fransem spolupracovala, když mu pomáhala zjistit, kdo mu ukradl jeho IT vynález a kdo se ho snažil poškodit. Nyní, protože nedokáže snést, když někdo ubližuje slabším, hodlá svou námahu ještě znásobit, aby pomohla malému Augustovi vydat svědectví o vrahovi svého otce a zároveň ho před ním uchránila. A přitom se sama dostane ke svému nesnadnému dětství zmítanému v týrání a psychických poruchách, protože jak se ukáže, smrtí jejího otce Zalaščenka zdaleka tato zdánlivě uzavřená kapitola jejího života nekončí a ze tmy se vynoří další téměř zapomenutý stín. Ne zlé dvojče. To ještě horší.

A v tom není problém. Taková základní zápletka zaujme a není na ní nic špatného. Problém je, že se při těchto událostech postavy nechovají zrovna jako ony. Mikael o něco zestárnul a dostal se do autorského bloku, to se dá pochopit, jenže ani ostatní nebyli sami sebou. Vlastně jsme ani nedostali jejich pravý niterný svět, žádné pocity a plány, žádné cíle, jen sem tam názor. Jejich charaktery se nerozvíjely, protože se na ně autor nesoustředil. Místo toho stále dokola shrnoval a opakoval děj, což sice nemusí být špatné, protože v problematice průmyslové špionáže týkající se umělé inteligence a tajných služeb se těžko orientuje, jenže rovnou popisovat dvakrát celou akci je zbytečné. Může se zdát jako fajn nápad ukázat útok z opačných pohledů, jednou z pohledu oběti a pak pachatele, a pak ho shrnout někým třetím, ale není, když druhý a třetí nepřinese nic nového. A tady většinou nepřináší. Tak naopak jen silně poklesne napětí, zvlášť když to dělá při každé fyzické akci.

Bohužel, největší takovou změnou prošla přímo Lisbeth. Už mi vůbec nepřipadala jako v původní trilogii. Byla zde přímočará, neměla hloubku, jen svéráznost, nesužovaly ji její mínusy v podobě slabých sociálních schopností a psychických potíží, které ji dělaly tak originální, teď z ní byl robot, jenž udělá, co je třeba, a zdánlivě jedná bez dalšího, protože její konsekvenční analýzy, tak proslavené v minulých dílech, jsme tu provádět neviděli. Jen bylo sem tam řečeno, že je provedla.

Na druhou stranu mě zaujal příběh malého Augusta a hodně se mi líbilo téma autismu. Ovšem nemůžu si pomoct, zdá se mi, že závěr z něj udělal trochu pohádku končící horami zalitými sluncem. Stejně tak byl zajímavě vyobrazený vztah Franse k Augustovi, jeho proměna a náhlá snaha, která zapříčinila, že mě jeho vražda vážně naštvala. A částečně se mi líbila i marvelovská tematika protkaná celou knihou, kdy se odhalovalo, že Lisbethina přezdívka Wasp je z Marvelu a ona se v dětství rozhodla stylizovat do této superhrdinky... a najednou se proti ní vynořil Thanos se Spider Society. Podle komiksu. Což fanouška Marvelu, byť jen MCU, potěšilo.

Jenomže to stejně působí... odtrženě. Do té doby v původní trilogii nikde nebyly žádné zmínky, že by Lisbethina sestra měla mít jakýkoli dopad na příběh. Je to divné a nevyspělé. Nevážné. Jako z béčkové detektivky, kde si autor představuje, jaká bomba bude, když se jako záporák jen tak pro efekt ukáže sestra klaďase a jako prapůvod celého konfliktu konflikty v dětství. V Miléniu tohle přece nefunguje. A to ani nemluvím o tom, jak znepřehlednil asi zajímavou kauzu. Téměř do závěru, kdy několik postav nezávisle na sobě shrnulo, o co vlastně šlo, jsem nebyla schopna pochytit, na čem to Frans kutil. Jen díky pár zajímavým postavám jako Ed the Ned to udrželo mou pozornost.

Docela mi taky chybí atmosféra špionů a sledování a nutnosti hlídat každé slovo. I tady neustále mluvili o tom, jak musí být opatrní, jak musí komunikovat šifrovaně, ale přitom to nehrálo na nervy, znělo to, jako by takový postup zvládali levou zadní, chybělo ono pečlivé plánování kroků a zajišťování, že jim nikdo na nic nepřijde. To, že se povedlo věc utajit, nebo naopak se provalila, vyskakovalo celkem náhodně jako fakt, často k tomu nevedla cesta, a vůbec mnoho zvratů přicházelo bez větší přípravy.

A protože už je tato recenze víc než dlouhá, je z ní patrný i můj postoj (když se mi kniha líbí, recenze bývají krátké). Takže suma sumárum, Dívka v pavoučí síti neměla být představena jako čtvrté pokračování Milénia, ale jako samostatný příběh na základě známého prostředí. Autor by se vyhnul vymýšlení nových charakterů a jejich budování a zároveň i srovnávání úrovně a atmosféry, jež by tvořil vlastní. Navíc i největšímu problému, jaký s touto knihou mám. Tématem původní trilogie totiž byli muži, kteří nenávidí ženy, a systém, který jim to umožňuje. Zoufalství, s jakým se slabší snaží čelit zavedené kultuře. Muži, jež se neštítí ničeho, a životy ostatních, především žen, pro ně nic neznamenají.

Tady sice je nastíněné týrání Augusta Lassem Westmanem, jenže to má k základnímu stavebnímu kameni daleko. Tím je tu špionáž, tajné služby a vražda pro peníze. Ani ne banda záporáků, když vynecháme CIA, to nenabízí, protože v jejím čele stojí krutá žena, dokonalý zločinec, která se v závěrečné skluzavce událostí neobjeví proto, že chce udržet status quo svého pohlaví/postavení, ale kvůli osobní, ne moc související minulosti. Připadá mi, že se autor snažil naznačit souvislost, když Holger Palmgren a Mikael probírali její osobnost, ale stejně od původního konceptu úplně odbočil. A není divu. Příběh původního Milénia o tom, jak to ve světě chodí po milénia a jak těžké je s tím bojovat, jak jen s vypětím sil, opatrným špehováním špehujících špehů a pečlivým plánováním každého kroku se podaří přetnout jeden z mnoha provazů ukotvujících systém, totiž skončil. A ten nový, o tom, jak se ani CIA neštítí zahodit něčí život pro peníze, nenavázal.

A nebo jsem jen já nedokázala udržet pozornost, četla knihu třičtvrtě roku a nenašla v ní zalíbení.


Mé hodnocení:




Žádné komentáře:

Okomentovat