20. 6. 2017

Émile Zola - Nana

Originální název: Nana
Rok vydání: 1880
Rok vydání v ČR: 1921

Vzpomínám si, že o této knize jsme se kdysi učili na střední v literatuře, a že jsem nikdy příliš netoužila si ji přečíst. Před Vánoci jsem ale procházela knihkupectví a ani největší jednorázová nálož bichlí, jakou jsem si kdy pod stromeček přichystala, mi nestačila. Neměli ale zrovna Inferno (až teď už jsem ho konečně sehnala) a já chtěla alespoň něco. Přičemž mě mezi fantasy, detektivkami ani thrillery nic nezaujalo, takže jsem sáhla po klasice a zvolila si Nanu. Nemůžu říct, že bych litovala, i když dělo to taky není.

Nana byla pařížskou kurtizánou z období přelomu císařství a republiky. Vyrůstala jako chudé děvče, i ve svém mládí už stihla přijít k potomkovi a není příliš divu, že vzhledem k její kráse si zvolila být vydržovanou milenkou spíš než najít skutečnou práci. Navíc se jí podařilo účinkovat v divadle, kde si vysloužila slávu rolí Venuše. A to hlavně proto, že takto odvážně odhalené se na jeviště žádné jiné herečce nechtělo. Od té chvíle její hvězda stoupala, i když divadelní kariéra dál nepokračovala. Jméno Nana začalo z úst Pařížanů padat mnohem častěji, zájem o Nanu už nejevili jen dosavadní bohémové nebo obchodníci s kurtizánou na každém prstu, ale i šlechtici a důležité osoby od samotného dvora, kteří s sebou strhli i nezkušené mladíčky toužící po zaučení v umění lásky. A i když většina z nich chápala, co je zač, a že si pouze platí její přízeň, někteří z nich se do ní bezhlavě zamilovali a brzy zatoužili mít ji jen pro sebe.

Nana ovšem nic z toho nebrala příliš vážně, nikdy neměla daleko k tomu, aby i ty, co ji živí, hrubě poslala do příslušných mezí, nehleděla na potřeby nikoho jiného než na své, nebyla schopná vést slušný život s jedním mužem jako nebyla schopná mít slušnou práci, a alespoň se zdálo, že skutečně světu a především lidem příliš nerozumí. Hlavně, když mohla utrácet, nezabývat se otravnými dodavateli chtějícími platbu, když byla obdivovaná, obletovaná a zbožňovaná. A to, nepřekvapivě, vedlo k několika kotrmelcům, několika hořkým pádům a k jejímu neslavnému konci.

Vlastně i ke konci určité etapy, protože na sklonku Nanina života začala citelné změny prožívat i politika a celá Francie a už předtím Nana čtenáře provázela rozkladem společnosti. Balancovala na hranici pozlátka a bláta, kterou překračovali "ctní" muži i prostitutky vzájemně využívající svých předností. Muži a vlastně i ženy z lepší společnosti ochoty lidí, jež se snažili neskončit na ulici, končit v jejich posteli, a kurtizány zase štědrých obnosů a iluze toho, že jsou někdo, když si je vydržuje hrabě. Místy to přitom působilo až pateticky směšně. Zvláště, když muži ztráceli pro ucourané sukně hlavu a byli ochotni ignorovat, že takových jako oni má dotyčná "dáma" ještě deset. Což byl i Nanin případ a jména všech jejích mecenášů mě nejen zahlcovala, protože ve francouzštině, již neovládám, bylo těžší si je uložit do paměti a rozlišovat, ale i ohromovala. Neustále se točila kolem ohromného množství lidí, ohromného množství chtivých rukou a ohromného množství neukojených potřeb.

Líbilo se mi ale pojetí, respektive popis toho všeho. Že to nikdy výslovně nepadlo. I pro čtenáře všechno zůstalo zahaleno určitým pozlátkem, rozpustilostí, zdrobnělinami, lichotkami, čokoládou a vínem a jen po určitých narážkách si šlo domyslet, že to není tak roztomilé a nevinné. Že ti muži jsou doopravdy zkažení, ženy nejsou víc než děvky, které začnou šlapat za teplou polévku, pokud jim vyschne zdroj, a že všechny volány a samet světa to nedokáží změnit. A hlavně, že to nechtějí změnit ani oni sami.

Na druhou stranu mě hrozně iritovala postava Nany. Nevím, jestli byla tak hloupá a naivní, nebo to předstírala i sama před sebou, ovšem její pohled na život, její projevy, výkyvy, urputná snaha nechápat, jak se věci doopravdy mají, a neskutečná arogance a sebestřednost mě často nutily představovat si, jak krásné by bylo ji praštit. Ano, i její omámené nápadníky, ale především ji. Která bez mrknutí oka likvidovala životy, přiváděla lidi na mizinu, byla přímou příčinou sebevražd a roztržek a nikdy, ani jednou, neuznala, že se o ně přičinila. Její oblíbená věta zněla "copak já za to můžu?!" a nikdy nepochopila, že odpovědí je rázné ano. Chápala jsem proto plně její služebnou Zoé a poté i zbytek služebnictva, když si z ní dělali zlatý důl a vysmívali se jí. Nemohlo mi jí být líto tehdy a nemohlo mi jí být líto, když umírala. Nemohlo mi jí tak být líto ani při epizodě s násilnickým partnerem. Kéž by do ní natloukl trochu rozumu, což se mu však bohužel nepodařilo.

Nana byla otravný vřed na tváři Paříže, jenž se tváří jako rozkošná piha, ale z něhož se pro mnohé vyklube smrtelná infekce, která nechápe a nechce chápat, že ubližuje. Protože pro ni existuje jen ona sama. Ovšem opravdu bylo zajímavé to sledovat a všímat si všeho, co se odehrávalo kolem ní. Skutečně vidět spálenou zemi v jejích stopách, již ona nehodlala vzít na vědomí. Jen místy komplikované právě kvůli velkému množství vedlejších postav, jejichž francouzská jména mi snadno nekloužou do hlavy.

Což by bylo snazší, a tohle je asi ta největší vada, s níž nemá nic společného Zola, kdyby mé vydání z roku 2015 nemělo další textové chyby. Jenže těch překlepů, gramatických, stylistických a překladatelských motanic v něm bylo tolik, až srdce usedalo. To Nanino obrovské, dobré a soucitné srdce. Jaké alespoň tvrdila, že má.


Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat