9. 3. 2018

Bram Stoker - Drákula

Originální název: Dacula
Rok vydání: 1897
Rok vydání v ČR: 1919
Poznámka: Čteno pouze v AJ, audiokniha v ČJ

Příběh o Drákulovi každý zná. A existuje v mnoha, mnoha variantách zprostředkovaných mnoha médii. Ale co ten úplně původní od Brama Stokera? Ten, kde je hrabě Drákula skutečné, odporné zlo chystající se zaútočit na svých zatuchlých křídlech ze záhadných Karpat na nic netušící Londýn?



Tato Stokerova kniha s původním příběhem hraběte Drákuly je psána formou deníků několika postav. Nejprve Jonathana Harkera, který odjel do Transylvánie, aby pomohl hraběti koupit v Londýně nemovitosti. Doma zanechal snoubenku Minu, jejíž dopisy jeho záznamy doplňují. Jenže co nejdřív vypadalo jako nevinná obchodní cesta, se zvrtlo v boj o život a odkrytí děsivého tajemství hraběte - že je několik set let starý upír bažící po lidské krvi. 

Pak se děj, respektive záznamy z deníků, přesunou do Anglie, a to prostřednictvím záznamů Lucy, Mininy přítelkyně, která od podivného příjezdu ještě podivnější lodi s mrtvou posádkou stále víc a víc chřadne, a k záznamům Dr. Sewarda, který se o Lucy dříve ucházel a vede blázinec, v němž se někteří chovanci začnou taktéž od připlutí lodi chovat ještě podivněji než obvykle. Do nich pak vstoupí i doktor Van Helsing z Nizozemí, který na žádost Sewarda a Lucyina snoubence, lorda Godalminga, přijel Lucy vyšetřit a velmi brzy pojal podezření, že je obětí nějakých ďábelských sil, Quincey Morris, další Sewardův přítel ze Spojených států, který se uvolí pomoci jim přijít na kloub všem divným událostem souvisejícím s Lucy, a nakonec znovu i Jonathan a Mina, kteří se plně zotavení přidají po Jonathanově zběsilém útěku za záchranou života. Ti všichni nakonec odhalí, že Drákula, který se po sobě pokusil zamést stopy, ale plně se mu to zejména díky otevřené mysli Van Helsinga nepodařilo, přemístil své pole působnosti do Londýna, a rozhodnou se ho zničit.

Což ovšem nebude snadné. Nejdřív totiž musí všichni uvěřit, vyrovnat se s tím, že odporný nemrtvý přetáhl na svou stranu nebohou Lucy a že má mnoho triků v rukávu. Může se například proměnit ve vlka, netopýra nebo mlhu, ovládat počasí, hypnotizovat své oběti. Ale také má svá slabá místa. A pokud je objeví a správně využijí, třeba by mohli mít šanci zbavit svět takového zla. Jenže ani hrabě nezahálí a zjistí, že proti němu kují pikle. Kdo tedy nakonec vyhraje?

Jsem docela rozpolcená, zda knihu vychválit, nebo v ní leccos ztrhat. Problém je, že kdybych se na ni dívala pohledem čtenářky v době vydání, byla bych nadšená, pohledem dnešní čtenářky ale tak úplně nejsem.

Kniha má v podstatě dvě roviny - rovinu děsu, nadpřirozena, upírů, prostě tajemného hradu v Karpatech a Drákulova řádění v Londýně. A ta je napsaná velice dobře. Buduje děs, přitom ne úplně přímým popisem, často spíš jen náznaky. Zahrnutí bláznění Renfielda a jeho pohlcování života mě nejdřív trochu mátlo a připadalo mi, že je navíc, ale nakonec se ukázalo jako dobře zakomponované. Zážitky Jonathana v Transylvánii jsou skvěle popsané. Stupňující se působení Drákuly, popis jeho vlivu na jeho oběti a čím dál otevřenější náznaky a popis toho, na co hlavní postavy přišly a jak se dobírají jeho zničení, mě bavil. I když mě hrozně štvalo, že Van Helsing tak dlouho všechno zamlčoval, všem odpovídal, že se to dozví, až nadejde čas, a jen čtenář, který už něco málo věděl, se mohl domýšlet a všímat si náznaků. A taky jsem na ně chtěla křičet, když se rozhodli vyšachovat Minu z jejich mstivé jízdy, prakticky na ni úplně zapomněli a i se vším, co již viděli, naprosto ignorovali její čím dál větší bledost a čím dál horší stav. Přitom to bylo tak zjevné! To fakt nikoho nenapadlo, že půjde po ní? 

Druhá rovina ale byla... méně uchvacující. Vlastně by se dalo říct, že z dnešního pohledu to bylo extrémně sexistické a ještě víc naivní. Nehynoucí přátelství tří mužů, kteří všichni původně jeli po stejné dívce, jejich náhlá ochota položit jeden za druhého život, a to i následně za Harkerovi a Van Helsinga, ač se mezi sebou téměř neznali, jejich patetická prohlášení o oddanosti, to hodně páchlo romantismem. Fakt, že všichni muži byli dokonalí gentlemani a přítomné ženy ty nejsladší dámy, do kterých se každý hned zamiloval, byl strašně naivní a páchl romantismem ještě víc. A číst věty o tom, jak "my muži jsme silní" a jak "ženský mozek není uzpůsoben na takové hrůzy" a další prohlášení dávající jasně najevo, že Lucy a Mina byly jen neschopné panenky, které ostatní museli chránit, a že Mina jim nakonec tolik pomohla, protože prokázala, že má "i něco z mužského mozku"... je těžké to číst a všechno si to uvědomovat. Je těžké to číst, když prohlédnete tu oponu dokonalé viktoriánské skupiny oddaných přátel a když si představíte, že by to někdo řekl dneska. 

Na druhou stranu však musím přiznat, že jsem se pokusila to tolik nevnímat, právě s ohledem na dobu vzniku, a vlastně jsem si to docela užila. Částečně. Úvod, kdy byl Jonathan v Transylvánii a odhaloval zrůdnost, kterou hrabě plánuje, a pak hon na hraběte, když přestali uvažovat jen pro sebe, nic nezatajovali a naplno rozebrali, proti čemu stojí a co musí udělat. I přeměna Lucy byla zajímavá a jak už jsem řekla, Renfield. Ostatně, právě tihle dva podle mě dávají možnost číst hodně mezi řádky a odkrývat spoustu vrstev, které příběh má, když se nad tím čtenář zamyslí. Samozřejmě nelze nezmínit ani Van Helsingovy rozbory upírů a jejich způsobů myšlení. A opravdu, i přes nepříjemný podtext získaný společenským vývojem, který Stoker asi nemohl předvídat, se mi líbí, že zrovna Minu nechali přispět tak moc a že z ní Stoker udělal docela silnou ženskou hrdinku. 

Nebyla bych ovšem upřímná, kdybych řekla, že mě bavila celá kniha. Většina kapitol ohledně Lucy nebyla tak zajímavá a považuji je za nejslabší místo díla. Neříkám, že v něm nemají svůj účel. Jenže zkrátka nebaví. A bohužel, totéž musím říct i o finále. Tempo se ke konci začalo hodně zrychlovat, celkem pochopitelně. Ale vypořádání se s Drákulou a jeho nevěstami bylo tak... krátké, jednoduché, tak... nebylo to to vyvrcholení, jaké by snad čtenář čekal po všech problémech a trumfování jeden druhého. Tak, konečně jsme tě dostihli. Všichni nám ustoupili z cesty. Říz. A je to. Žádný finální boj. Žádný odpor. Žádná poslední překážka. Žádný strach, že to nakonec nezvládnou, přestože jsou tak blízko. Vlastně mi přišlo, že na ně na úplném konci, kterého se tak báli, nečekalo žádné riziko. A i když se říká, že cesta je v knize důležitější než cíl, a já s tím naprosto souhlasím, cíl by stejně neměl být zdolán jen tak mimochodem.

A na závěr ještě musím dodat, že je možné, abyste vy měli trošku jiný pocit z atmosféry a aby vám některé části třeba nepřišly tak zdlouhavé. Já si totiž čtení ještě dobrovolně zkomplikovala zakoupením originálu. Tedy jsem Drákulu četla ve starší angličtině, kde kromě zastaralé větné stavby a slovní zásoby je i svéráznou transkripcí naznačeno několik anglických nářečí a není to zrovna nejjednodušší čtení.

Mé hodnocení:

Žádné komentáře:

Okomentovat