22. 3. 2018

David Langercrantz - Muž, který hledal svůj stín

Originální název: Mannen som sökte sin skugga
Rok vydání: 2017
Rok vydání v ČR: 2017

Tuto knihu jsem kupovala s rozpaky, protože předchozí "pokračování Milénia" v rukou tohoto autora nedopadlo dobře. Musím ale říct, že tento počin je o mnoho lepší. Alespoň nějakou dobu. Přestože se naprosto odvrátil od tématu Milénia, tedy Lisbeth v hlavní roli, stejně jako nebezpečí, která hrozí jí a jiným ženám proto, že se některé skupiny rozhodly je zneužívat, nebo je prostě nenávidí, tu až na okrajový případ téměř odpadlo pryč. Však muž, který hledá svůj stín, již není dívka stíhaná systémem v podstatě proto, že je dívka bez moci, že?

Onen muž je bohatý finančník Leo Mannheimer, o kterém mají jeho známí pocit, že se poslední dobou chová velice divně. A nejde jen o jeho známé. Lisbeth je na krátkou dobu ve vězení kvůli událostem z minulého dílu - sice ochránila malého synka zavražděného Franse Baldera, jenže ho ochránila i před policií a mařila tak vyšetřování. Víceméně je jí sice jedno, že je v base, stejně odtamtud brzy vypadne, osobně se jí ani netýká, že kontrolu tam prakticky převzala mafiánka Benita a že velitel jejich křídla je naprosto bezmocné pako, pouze se rozhodla Benitě nedovolit nadále týrat ubohou Fáriu Kází, ale znepokojilo ji něco jiného. Její starý a nyní velice nemocný přítel Holger Palmgren jí totiž řekl o dokumentech z její minulosti, které se mu dostaly do rukou, a připomněl jí jednu dávnou, znepokojivou událost, kdy se ji nějaká lékařka pokusila odebrat z matčiny. Tehdy si Lisbeth myslela, že jde o opatření sociálky, protože její otec byl alkoholický tyran, ale co když to všechno bylo jinak?

Lisbeth do všeho zapojí i svého známého novináře Mikaela Blomkvista, poskytne mu vodítka, pár jmen a své vzpomínky a pomalu se začne rozplétat dávná historie Registru pro výzkum dědičnosti a prostředí a ukazovat se, že jejich výzkum zahrnující i Lisbeth nebyl tak nevinný, jak se z názvu může zdát. Ale že vyžadoval nejen neetické postupy, kterým se Lisbeth naštěstí vyhnula, ale kterým za oběť padli právě Leo Mannheimer a jistý Dan Brody. A čím hlouběji se Mikael noří do příběhu i do Leova soukromí, tím víc chápe, že o tom nelze dál mlčet. Na druhou stranu, čím blíž se čmuchalové jako Mikael a později i policie, kterou s Lisbeth zburcuje, dostávají, tím větší potřebu jednat mají i aktéři dávných zločinů. Přičemž se neštítí ničeho. Ani vraždy. 

A tím se vracíme ke známému kolotoči skrývání, šifrované komunikace, hackování, slídění po informacích a závodů s časem. O to víc, když se na scénu vrátí i Benita, která se hodlá Lisbeth pomstít, a Fária utlačovaná svou extremistickou rodinou, neboť Lisbeth stále nedokáže vystát, když se někomu děje příkoří, a rozhodne se jí pomoci a odhalit pravdu.

Opravdu jde tedy o výrazně lepší počin než předchozí. Tato kniha se četla hodně rychle, ubíhala rychle, měla tempo, byla srozumitelná, což je velký vklad. Vlastně se v ní všechno hodně rychle vysvětlovalo a i problém s Registrem, dvojčaty a Leem a Danem byl jasný skoro od začátku. Nejen Mikaelovi, ale i čtenářům. Stále však zůstávalo dost věcí zahalených nejasnostmi a čtenář hltal stránky, aby o tom zjistil víc. A nebylo zde ani mnoho akčních scén neustále opakovaných dokola, přičemž ty "akční" nebyly o akci samotné, jako spíš o napětí a vzteku, že se to stalo a že to zloduch provedl. 

Na druhou stranu jsem se začítala dál a dál, už jsem byla skoro ve dvou třetinách knihy, a stále jsem měla dojem, že jsem pořád v úvodu. Že se všechno ještě pořád rozjíždí. Že to jde tak hrozně hladce, že pořádný start musí teprve přijít. Jenže se to nestalo a hrozně hladce a až skoro poklidně šlo všechno celou dobu. Samozřejmě události nebyly poklidné, ale byly tak napsané. Působily poklidně. Příliš popisně. Když se totiž dostalo k finálním a nejhorším střetům, přišly náhle. Bez vybudované atmosféry. Bez napětí. Bez obav, jak to dopadne. Vymyká se jen vražda Holgera Palmgrena, která je opravdu skvěle napsaná, ale jinak bylo všechno dost... suché. Chyběl pocit paniky, chyběly skutečné obavy o životy a nejvíc mě to asi zarazilo ve chvíli, kdy Benita s Kázíovými unesla Lisbeth. Přišlo to najednou, neustále to bylo přerušované scénami s Bublanskim, Mikaelem a dokonce minulostí a nefungovalo to. A když k tomu přičtu neskutečně divnou scénu Greitzová, Dan, Leo, jed a les, kde mělo jít o život ještě víc, kde Dan popisoval, jak byl neustále strachy bez sebe, ale pro čtenáře se to táhlo a necítil z toho nic, není to dobré.

Škoda  je i příběhu Fárii. Myslím totiž, že by skvěle působil samostatně jako hlavní zápletka. Jeho prostřednictvím by se Lisbeth dostala mnohem víc do popředí. Znovu by šlo o dívku, kterou nenávidí muži, tentokrát proto, že oni podlehli extremistické verzi náboženství a ženy nenávidí ze "základního nastavení", stejně jako odpadlíky, za kterého považovali jejího přítele, a kolotoč kolem nich by se mi líbil. Ostatně i Lisbeth se na chvíli vrhla do pátrání v tomto případě, stejně jako Bublanski, a souběžně probíhal s hlavní linií. A byl dobře  a zajímavě napsaný. Jenže jen na okraj. Skoro se mi zdá, že proto, aby Fáriini bratři mohli spolu s Benitou unést Lisbeth a nebyli jen náhodnými poskoky. Celý případ totiž Lisbeth vyřešila během jednoho odpoledne, do odhalování Registru se v podstatě vůbec nepletla s výjimkou závěru a těch pár útržků z Fáriiných vzpomínek, které děj přerušovaly, vlastně dělaly jen to. Přerušovaly. 

Lisbeth tak opět nebyla ani zdaleka hlavní postavou, málokdy se jí čtenář dostal do hlavy, její slavné konsekvenční analýzy se vynechávaly a celá Fária dohromady s tématem pokusů na dvojčatech a Registrem skřípala, protože tyto dva příběhy byly o něčem úplně, ale úplně jiném. Měly být v samostatných knížkách. Pak bych dala plný počet, protože zápletky jsou to kvalitní. Jen provedení má mouchy.

Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat