28. 6. 2018

Hurá akce s partou Hic uprostřed palerma

Jak jsem došla k poslednímu stěhování už jsem tu psala. Jak mě nakrkli poslední spolubydlící natolik, že jsem se rozhodla obětovat větší část rozpočtu na samostatný nájem místo toho krku, který ještě asi budu potřebovat. Jiná možnost totiž nebyla, buď jít nebo někoho majznout. A jelikož jsem ještě nikdy nemajzla cizího člověka, takže nemám zkušenosti, mohl by mě majznout taky a co pak. Ale jak jsem slibovala, je tu i příběh o samotném stěhování. O té velké hurá akci, pro kterou se nakumulovaly velice specifické podmínky.

Jelikož zda by ten nájem klapnul nebo ne jsem se ne mou vinou mohla dozvědět až 28. května, byla jsem připravená říct, že zkrátka není v mých silách ukončit smlouvu a původní ubytování do konce měsíce a nastěhovat se k 1. červnu, a zároveň jsem fakt nehodlala platit celý červen dva byty. Jenže na to mi bylo řečeno, že buď k 1. červnu nebo nic. A já zase věděla, že pokud to nechám být, nic přijatelného nenajdu, protože přichází doba, kdy ubytování začnou shánět nově přijatí studenti. Což je ve městě s univerzitou blbý stav. A že na to majznutí by pak došlo. Tak jsem kývla a začal kolotoč. Jen ne na ČT 1. Okamžitě jsem volala pronajímatelce původního ubytování, že se potřebuju do konce týdne odstěhovat a ukončit smlouvu. Nadšená vůbec nebyla a nejdřív mi sdělila, že se teda odstěhuju do středy, protože ona jindy nemá příležitost se dostavit k předání bytu a basta. To bylo pondělí.

Vyhandlovala bych ve čtvrtek a v pátek dovolenou, odjela domů a nastěhovala se prvního. V ideálních podmínkách. Problém byl, že přestože původní byt byl vybavený, měla jsem svou matraci, svou knihovnu nacpanou svými knihami a své vybavení spočívající v dalších kilech každodenních potřeb. Což znamenalo, že by bylo možná tak v silách Supermana odtahat to vlakem k rodičům, a pokud bych to nemohla přestěhovat rovnou z jednoho bytu do druhého o víkendu, tak... jak to vyřešit? Shánět Supermana?

No, sehnala jsem tátu a hnala ho pro část věcí, které se daly odvézt hned, protože do konce týdne neměl být doma. Samozřejmě mi pronajímatelka volala, když byl táta deset minut od nás, že teda jako pohoda, že to vlastně nemusí být ve středu, a že bude bohatě stačit, když jí klíče předám v sobotu. Zpocená, nasraná a s půlkou pokoje sbalenou jsem jí byla fakt vděčná. Alespoň jsem si ale nemusela brát dovolenou a odjela domů až v pátek odpoledne.

A pak přišla sobota.

Sobota, v níž se tady konal půlmaraton, takže se od deseti nedalo nikde kolem centra zaparkovat a od asi čtyř bylo centrum úplně zavřené. Přičemž, jak hádáte správně, můj předchozí nájem byl přímo v centru, ulici od náměstí. Museli jsme tedy vyjet brzy ráno, naložit kufry s oblečením a psací stůl a proplést se městem při hledání domu s novým bytem, protože já cestu k němu znala jen po cyklostece a je trochu blbý jezdit na cyklostezku s SUV. Zvlášť, když se nevejde ani pod jeden most.

Když jsme konečně po bloudění jednou dlouhou, špatnou ulicí našli dům, plán byl vyložit první náklad a jet do původního nájmu pro další. Už jsem se zmínila, že ten nový byt je ve třetím patře bez výtahu? A jaký k tomu bylo neskutečný, neskutečný horko? No, s první várkou z domova jsme se dobelhali nahoru ještě ve slušném stavu. Teda kromě toho psacího stolu, který bratr pustil tak šikovně, že mu urazil roh. Naštěstí ten, co je u zdi. Pak přišla na řadu první várka z původního nájmu. To jest kufry knížek, další oblečení, matrace. To bylo horší, protože z nás začalo lejt. Druhá várka z původního nájmu s knihovnou, dalšími knížkami, nádobím a celým zbytkem věcí už byla peklo. Nebo spíš stěhování do pekla. Všechno bylo krutě těžký. Belhali jsme se totálně mokří. Volala pronajímatelka z původního nájmu. Že prý šel domů jiný nájemce a s hrůzou zjistil, že jsou vchodové dveře, kterými se nosí kufry a nábytek, dokořán otevřené. Co když mu někdo ukradne kolo? To se přece v případě, že se ty celoskleněné dveře zamknou, nikdy nemůže stát! A to stále nebyl konec. 

Když jsme včas stihli převézt všechny moje věci z jednoho bytu do druhého a vyhnout se uzavírce, vyrazili jsme na nákupy. V tu chvíli mi už bylo úplně jedno, že mám vlasy jak kdybych strčila hlavu do řeky, že na sobě mám  kalhoty na doma a propocenou košili. A že mě tak někdo uvidí. Bylo mi tak horko a věděla jsem, že je přede mnou ještě tolik tahání věcí, že jsem fakt neřešila. Tudíž jestli jste mě onen den viděli... jsou zkrátka v životě lidském takové situace, kdykdy j mi volní.
Naštěstí jsem nemusela řešit postel. Jak jsem už uvedla minule, v bytě mám rádobyloft, kam stačilo hodit matraci (a pak si dovézt druhou, takže z něj mám jedno obří letiště) a postel byla hotová. Ostatní ne. Vyrazili jsme proto nejdřív pro skříň. Tu jsem chytila ve výprodeji, posledních pár kusů za supernízkou cenu. K tomu v dalším obchodě nastoupila skříňka do koupelny (poslední kus) a židle. A pak vysavač, sušák a oběd, protože to zabralo spoustu času. 

I to jsme nakonec odvezli a odtahali do bytu a stále to nebyl konec. Teď přišla řada na cestu pro žebřík na ten rádobyloft a pračku. I ta pračka byla poslední na krámě, ale s ní se objevil další protivný problém. Ještě před všemi nákupy jsem si zvyšovala týdenní limit pro platby kartou a pro výběry. Jak už ale šikovné a velice přehledné nastavení v internetovém bankovnictví nedalo najevo, nezvedla jsem "celkový limit", do kterého se to sčítá. V "defalutním" nastavení totiž ani původně nedal dohromady součet limitu platby kartou a výběru, proto mi to nedošlo. Takže když jsem chtěla tenhle poslední velký výdej zaplatit, karta hlásila, že transakci nelze provést. Bezva. Po kapsách samozřejmě většinou pár tisíc nenosím, na pobočce byli moc ochotní, takže nemohli udělat nic, a ani vybrat jsem nemohla víc než litr. Nakonec jsme ale dali dohromady požadovanou částku a pračka se vyrazila zapojit a také ještě ten den uvést do provozu, protože nebýt toho, smrděly by mi tam ty propocené věci tejden. Jen jsem mohla zapomenout na jakékoli další vybavení.

V bytě jsme pak smontovali nábytek a mě čekal úklid a převod půjčených peněz. Alespoň že na převod přes počítač nemám limit, který sice zcela pokrývá běžnou potřebu, ale absolutně nedostačuje při stěhování. Leda by v obchodech slevili aspoň 90 %, ale zkuste jim to navrhnout. A nezapomeňte si štít proti poprskání.

Ovšem stále nebylo hotovo. Stále jsem neměla internet a lednici. Což bylo v těch pokračujících horkách fakt vtipný. Obojí. Však co jiného se dá v horku dělat než zalézt do lednice a pouštět si na youtube videa o ledních medvědech? A já nemohla? Internet jsem nakonec nějak přežívala další dva týdny. Zjistila jsem totiž ve stejné době, že mi bez upozornění zvýhodnili tarif, takže místo 1 GB na jedné simce a 1,5 GB na druhé simce mám dohromady giga šest a půl. Což bohatě stačí na sdílené připojení, jen si nemůžu pouštět videa. Žádní medvědi! Což sice taky drhne, protože s filmy to mám tak, že si pustím jeden za dva měsíce, páč mě nebaví čučet dvě hodiny na film, ale zato videa si klidně pouštím i čtyři hodiny, ale dá se to. Aspoň jsem si připomněla první řady Hry o trůny, které ještě nestály za starou bačkoru s dírou na palci.

S lednicí byl větší problém. Jako, mám lednici i s mrazáčkem v práci. A na víkend jsem nezůstala, takže jsem nemusela řešit víkendové vaření. Neobtěžuje mě tedy nechávat si suroviny tam a nosit si je odpoledne domů. Problém je, že si vařím obědy, takže jsem musela vždycky připravovat něco, co přežije noc mimo lednici, a jelikož je vážně horko, nechtěla jsem si kupovat ani ovoce a zeleninu a nechávat to vadnout na lince. Otrava. By přišla jinak.

Nejvtipnější pak bylo, že mi majitelka řekla, že na lednici, kterou měla pořídit ona, přece nespěchám, když jsem se jí ptala, kdy bude, ale už dva dny po nastěhování se ptala, jestli jsem si vytapetovala tu jednu nedokončenou stěnu a kdy jí přinesu účet, jak jsme se domluvily. Jo, na to mám určitě čas, finance a energii. Teda ne že bych nemilovala vylepšování interiéru, ale jestli to zvládnu ještě během léta, budu ráda. Zatím mám na tapetování připravenou část výbavy. To jest žebřík.

Ale myslíte, že tím to končilo? Že jsme smontovali nábytek, já se smířila s provizorním internetem a ledničkou, uklidila a tradá? No... ne. 

Ještě ten den jsem totiž musela zpátky do původního bydlení nechat tam klíče a prohlášení o ukončení smlouvy dohodou. Protože, jak možná víte, nejen půlmaraton, ale i prudké bouřky a přívalový liják ten den přepadly tohle město, takže původní pronajímatelka se nedostala z domu, aby to se mnou vyřídila osobně. A my z Baumaxu v jednu chvíli. Vyrazila jsem tedy a v půlce cesty zjistila, že jsem si zapomněla papír s prohlášením. Jenže se mi nechtělo otáčet, takže jsem tam došla, vybrala poslední své věci, zkontrolovala úplně všechno, zda tam nic nenechávám (takže jsem tam nechala chňapky) a vysála, aby se neřeklo. Což znamenalo další koupel v potu, protože vysavač v tom bytě byl původně můj starý, s mizerným výkonem (proto jsem jim ho ochotně nechala) a koberec ještě horší, protože se v něm všechno brutálně chytalo, hlavně moje vlasy, které mi brutálně padají. Tenhle koberec bych dala možná do auta, kdybych tam z nějakýho důvodu chtěla koberec. Možná. Takže vysávat znamenalo lézt po kolenou a drhnout koberec hubicí. Pak jsem vyrazila zase do nového bytu, vyzvedla prohlášení, letěla zpátky do starého bytu, úplně jsem vzdala jakékoli jídlo, padla do sprchy, vylezla do postele, pustila si Hru o trůny a nezmohla se už vůbec na nic. Ani nadávat na autory. Nebo na to, kolik toho budu muset ještě koupit.

Mimochodem, moje rychlovarka odsloužila pár let na koleji a na studentském bytě, ale když jsem s ní teď nalívala vodu do hrnečku, připadá mi, že už i tu je třeba odevzdat do rukou všemohoucího. Toho ve sběrném dvoře.

Žádné komentáře:

Okomentovat