Pozemšťan

Originální název: The Man from Earth

Země: USA

Rok: 2007

Co kdyby vám právě někdo, koho už pár let znáte a přátelíte se s ním, řekl, že mu ve skutečnosti není třicet ani čtyřicet, ale čtrnáct tisíc let? A co kdyby vám začal vyprávět, že viděl římské císaře a znal středověké mudrce? Věřili byste mu? A co kdyby dodal důkaz?

V této roli se totiž ocitl John, učitel na jedné nedůležité nejmenované škole. Učil tam už deset let a teď se rozhodl odstěhovat. Všechno už je připraveno, jeho dům je skoro prázdný, a přicházejí kolegové a přátelé, aby se rozloučili. Dají si něco malého k jídlu, nějaké pití a pořád mámí z Johna, co má v plánu. Ten jim ale nic určitého neříká. Jak však čas postupuje, a protože každý z přítomných je odborník ve svém oboru, řeč se stočí i na vzdělanější témata, jako je historie, biologie nebo sociologie. A jim proto nakonec prozradí celou pravdu, protože jsou příliš inteligentní a příliš dobří přátelé na to, aby mohl dál trýznivě mlčet. Prozradí, že se stěhuje každých deset let proto, že se zatím zdá nesmrtelným a za čtrnáct tisíc let, které uběhly od jeho narození, by si nepochybně lidé začali klást otázky, kdyby byl pořád na jednom místě.

Od té chvíle to ostatní začnou považovat za vtip a rozebírat, zda by to bylo možné a jaké by to na něj mělo dopady. Začnou to brát jako hru. Jenže John trvá na svém, čímž už některé z přítomných začne štvát, a tak se to rozhodnou ukončit a usvědčit ho ze lži. Pokládají mu nejrůznější otázky z historie, chtějí po něm, aby vysvětlit spoustu sporných věcí, která se stala, a čekají, kdy se chytí. Jenže John stále stejně klidně, přesvědčivě a hlavně bez jakéhokoli náznaku smyšlenky odpovídá a vypráví svůj příběh od doby, kdy se proháněl jako jeskynní muž po lovištích, až do současnosti. A žádná trhlina nepřijde.

Když se společnost konečně rozejde, někteří silně otřesení například odhalením toho, co se skrývá za náboženstvím, jiní zase naštvaní, že s tím John nepřestal a stále mu nevěřící, a někteří na pochybách, ale nejspíš nikdy úplně přesvědčení, dojde ještě k jednomu smutnému incidentu, který alespoň divákovi prozradí, jestli se vysokoškolský učitel rozhodl nejapně pobavit, nebo jestli je to pravda a jestli se vážně tisíce let protlouká vlastně úplně smutným a osamělým životem.

Celý film je tedy naprosto minimalistický. Vystačí si s jednou chatou, pár lidmi a slovy. Po celou dobu jde jen o rozhovor. Ale představa, kterou přináší, nic víc nepotřebuje. Až na konci se divák dozví, jestli John lhal nebo ne, a tak má spoustu času přemýšlet spolu s ostatními učiteli, jestli by to bylo možné a jak by takový život vypadal. Jak by se musel člověk neustále přizpůsobovat měnícímu se světu, jak by se změnilo jeho vnímání času, lidí i sebe sama, jak by to dělal se svou identitou a hlavně, na což jsem myslela já, jak by dokázal čtrnáct tisíc let žít v podstatě sám a každou chvíli začínat znovu. Sám John říkal, že si nikdy nemohl najít rodinu nebo lásku. Věděl, že by je přežil, že by mohl jen sledovat, jak se další a další generace jeho potomků rodí a umírá, a zase by skončil sám. A bylo by to ještě bolestivější, než to nezkusit nikdy.

Druhou stránkou takového filmu a zamyšlení bylo i samotné Johnovo vyprávění, čím vším si prošel. Dlouho jsem ho hltala a dlouho se mi líbily verze nejrůznějších světových událostí z historie. A taky mě zaujalo, že si John vlastně nepamatoval na své nejpůvodnější mládí a na dětství. Že si nepamatoval, kde se narodil a co přesně bylo potom. A hlavně jak si postupně uvědomoval, že s ním není něco v pořádku, že není jako ostatní, a jak přišel na to, že by asi taky měl jednou zemřít, ale neděje se to. Potom ale nastoupila éra křesťanství a nevadilo mi, že podkopal dogmatickou protivnou víru jedné jeho kolegyně, protože lidi jako je ona já vážně nemusím, ale tady filmaři ujeli. Kdyby z něj udělali jednoho z apoštolů, prosím. Logické je i to, že se během života dostal do východní Asie, do kontaktu s buddhisty a spoustu se od nich naučil. Ostatně, buddhismus je velmi zajímavé, filozofické a nesvazující náboženství. A že se snažil přinést něco z něj do Evropy, protože ho zaujalo, kdo by ne. Ale postava, do níž se potom vtělil a která tak rozlítila hluboce věřící učitelku, to bylo moc. I když následovalo zajímavé vysvětlení mýtického zmrtvýchvstání.

A co mě jako další velmi zasáhlo, a to pozitivně, bylo finále. Když přiznal, že nemohl vždycky odolat a někdy k sobě potřeboval někoho dalšího, a že tak někdy měl potomky, a zjistilo se, že jeden z nich mu právě zemřel na prahu v náručí, mnohem "starší" než John sám, to byla hodně smutná a dojemná scéna a jen podtrhla celou realitu nesmrtelného pozemšťana a jeho osud projít dějinami, ale nezanechat v nich svůj osobní odkaz. Může je ovlivnit, může udělat spoustu věcí, vstoupit do nich jako osobnost, ale neměl by jako člověk. Tak, jak to může udělat kdokoli jiný. Zkrátka, po shlédnutí Pozemšťana asi nastává ta správná chvíle k filozofování o životě a k přemýšlení o nesmrtelnosti.

Foto: Ann Taylor

Mé hodnocení: