České dráhy nezklamou

Už dlouho jsem o žádných příhodách z cest vlakem nepsala, protože se žádné neděly. Ale včera to byly tak typické naštváníhodné momenty, že nemůžu odolat. Jezdit s ČD je totiž něco, a i když si po osmi letech každodenního dojíždění a čtyřech letech dojíždění alespoň jednou týdně, ale zato dvě hodiny plus přestup, na leccos zvyknete, pořád se najdou případy, které vás nejen naštvou, ale i pošlou vaši sanici nechápavě k zemi. (Ačkoli přirozeně zdaleka ne za vše můžou provozovatelé vlaku. O spoustu zážitků se postarají cestující sami.)

To jsem takhle minulé pondělí jela do Plzně na týden, tedy i s kufrem. A protože má ten kufr kolečka a já se moc nenadřu, tak mi rychlík chtěl dopřát trochu té zdravé tělesné námahy sám, zastavil úplně mimo nástupiště a já i s kufrem šplhala krásných půl metru na první schod, přičemž se mi roztrhla podšívka kabátu. Ale to je celkem paráda, protože obyčejně, když nahoru lezu takhle akrobaticky, mám béžový kabát rovnou černý od dveří před hodinou uklizeného vagónu. A to jsme mladí, zdraví. Co ti, co je jim o půl století víc?

A aby toho nebylo málo, když jsem se vracela v pátek zase domů, zastavil vlak sice na druhé straně, ale znovu tak dalece mimo nástupiště, že jsem do svého pohybového repertoáru přidala další prvek - skok ve volném stylu, přičemž nejvíc bodů získá ten, jemuž se podpatky nejvíc zaboří do kamení. Měla jsem nejvyšší. A vyhrála jsem.

Proto je trochu s podivem, že včerejší cesta se obešla bez vlakového excesu, jen při hodinovém čekání na přestup jsem zjistila, že ani po letech neustálého chození sem tam stále nenapadlo žádného zaměstnance promáznout v čekárně panty u dveří, které dnes už mohou směle konkurovat filharmonii, za níž zaskakují začátečníci z houslí.

Jediný incident byla dlouhá slovní válka pokladní versus Vietnamec, jemuž pokladní na předešlém nádraží prodala lístek na špatný navazující spoj, neboť patrně nevěděla, co přesně chce, a než aby se s ním otravovala, prostě mu něco dala. A já pořád nechápu, proč si spousta lidí myslí, že je to jednak v pořádku, a jednak, že přidáním decibelů zázračně odpadne jazyková bariéra. Cizinci totiž fakt nejsou hluší, oni jen nerozumí, a to nezměníte, ani když budete ječet jako na stoletou stařenku, která stojí za rybníkem. A pokud už náhodou pochopíte tohle, tak alespoň neměňte taktiku na další metodický postup, totiž že předpokládáte, že když on mluví nějakou mlaskavou hatmatilkou a ne vaším civilizovaným jazykem, že je retard, a začnete se tak k němu chovat. Ale to jen tak na okraj.

Ve vlaku samotném směrem tam mě už nic krom únavy a s ní spojené neschopnosti přečíst lajdácky řazený trestní řád netrápilo, a navíc jsem se nacpala do toho jediného moderního vagonu, který v celé soupravě jezdí. Ale cesta zpátky!

Jelikož jsem od zkoušky vylezla ve 12 a kamarádka odjížděla už v 1, musela jsem já jet ve 2 a od 1 do 2 čekat ve stojícím vlaku. Nevadilo to, zabrala jsem si neobsazené kupé druhé třídy bez jakéhokoli dalšího označení a začetla se do Smrt je mým řemeslem.

Asi o půl hodiny později však přistoupila žena s malou holčičkou. Posadila ji na sedačku, aby mohla uložit jejich věci, a dítě začalo nepříčetně ječet, což následně opakovalo při každém pokusu oddálit ho od matčina těla. Jenže matka měla zrovna plné ruce práce, neboť cosi urputně hledala v kabelce, ale přes nálož několika velmi elegantních krabiček s cigáry to nemohla najít, takže jsem notnou chvíli znovu poslouchala rozladěný orchestr střídaný s vytím na měsíc. No, alespoň k nám nikdo další moc nechvátal a já si říkala, že když bude mít dítě na klíně, bude klid.

Pak se ale, když už byl vlak tradičně pátečně úplně plný a i v našem kupé nás sedělo víc, dostavil průvodčí, oznámil, že kupé je rezervované, a vypoklonkoval nás hledat si jiná místa. Protože ano, dát tam ty cedulky včas, aby tam rovnou nikdo nelezl, to je příliš jednoduché.

Nuže dobrá. Objevila jsem jedno další obsazené pouze párem, který už při procházení chodbičkou zjevně neopouštělo přesvědčení, že ani narvaný vlak jim nezabrání ulít si 3 m2 soukromí (patrně dle nesmrtelné logiky - je pátek, špička, to určitě nejezdí studenti s bágly, pojedeme teda my a budeme mít klídek ve vagonu sami pro sebe), drze jsem k nim vpadla následována dalšími lidmi, konečně jsme se rozjeli, hurá, a domů.

Jenže ten den nejen venku, i uvnitř vládlo nesnesitelné vedro, a tak jsme nechali otevřené okno, s čímž nějaký čas nebyl problém. Nějaký. O soukromí přiševší pár totiž brzy vystoupil a slečna, jež seděla vedle mě proti směru jízdy, přenesla své pozadí těsně k příteli, jenž jí naproti oplácel plnou pozornost ostentativním zíráním do mobilu, a jakmile jsme se znovu rozjeli, přišla na to, že na této straně fouká. Ve snaze vyhnout se poryvům průvanu a přivřít okno proto schmoustala závěs jako zarážku a pokusila se proudění vzduchu usměrnit. Záhy ale zjistila, že drzé okno závěs prostě sprostě zmáčkne a ten ho tak pootevřené neudrží, svou snahu vzdala a okno nechala téměř zavřené. Načež jsme se všichni začali potit jako prase.

Její přítel, který už si vztekle otíral mokrý obličej, tedy naznačil, že jestli na ni fouká, může si sednout znovu naproti a okno nechat dokořán.

"Ne, to je dobrý," pochopila nepochybně. (Ironie jako prase. I to upocené.)

A bohužel průvan z chodbičky nepomohl, zvlášť, když jsme na víc než pět minut zastavili v polích, díky čemuž se podařilo nejen vyjet s tříminutovým zpožděním, ale i dojet se čtvrthodinovým.

Tedy velmi pohodlné. Kam se hrabe má cesta s individui v teplácích, jejichž jedinou starostí bylo, zda si stihnou k těm otevřeným pivům koupit při přestupu další, a údiv, že dcera jednoho jejich kumpána, když ji přivedou za tatínkem do hospody, s ním nechce mít nic společného. Tehdy jsem si říkala, že jestli vypadá stejně jako oni, divím se, že chce mít něco společného aspoň s maminkou. Ale třeba není stejná jako ta žena, která seděla s nimi a jejíž vyhulený hlas se při smíchu zmohl na pouhé šeptané hhhhhhhhhhhh.

A pak už konečně přišla má stanice, kde jsem jako při sezobávání oné imaginární třešničky na dortu, kterou tam nikdy nikdo nedává, při vystupování nahlédla přes špatně zatažené závěsy do onoho rezervovaného kupé. Na dveřích sice přibyla cedule s oznámením, že je rezervováno pro zaměstnance ČD, ale - hádáte správně - vůbec nikdo v něm neseděl. A nejspíš ani do Jihlavy (až pak odtamtud do Brna, ale proč to neobsadit i na první úsek cesty, kterou cestující nepodstupuje) sedět neměl. A do Jihlavy je to ještě pár hodin. Ještě, že si všichni myslí, že tlačit se v pátek odpoledne, kdy jezdí každý student a pracant, po celém narvaném vagónu s úplně prázdným kupé za propocenými zády, je tak príma, ne. Ne?