Trpím spánkovou paralýzou

Jak jste si jistě všimli, obvykle sem nepíšu žádné extra osobní záležitosti a už vůbec ne takové, co se týkají mého zdravotního stavu. Maximálně tak 'zánět nervu byl jako když vás bodají' a 'flákla jsem se do hlavy a viděla hvězdičky'. Ono je to také hlavně tím, že vytrvale přesvědčuji své tělo, že žádnou nemocí netrpí, a pokud zkusí nějako vytáhnout, ať si mě nepřeje, čili nemám žádné potíže. Ale spánková paralýza je fenomén, který mi přijde nejen zajímavý, ale též víc než důvěrně známý, a tak se o něj podělím (rozuměj - když to dočteš, dnes v noci tě přepadne démon. S paštikou).

A pak mám ještě další důvod, proč to píšu - měla bych se učit, ale předmět, z něhož v pondělí píšu zápočet, jsem se učila celý semestr, takže mě to už nebaví, křeček vedle už asi po sté pouští stejnou pitomou písničku, která mě za chvíli přivede k zuřivosti, takže se stejně nesoustředím, a kniha o kanibalech od Moiry Martingale je tak nechutně tendenční, že pokud ji mám opravdu dočíst, budu ji muset autorce za skandování "Přečti si definici masového vraha od FBI, pindo!" alespoň jednou omlátit o xicht.

Zpět ale ke spánkové paralýze.

Když jsem si začala hledat jak se vůbec projevuje a jaké jsou příčiny, narazila jsem na několik různých variací, které se shodovaly v základu. Jde o stav při usínání či probouzení, kdy váš mozek je vzhůru, ale tělo tak docela ne, takže je mu úplně volné, že byste chtěli fungovat a hýbat se, ono na vás kašle. Ale to není vše. Kdyby šlo jen o tohle, žádný problém. Prostě si o pár minut déle schrupnete, než se to tělo konečně umoudří.

Jenže tato paralýza může být ještě doprovázena nejrůznějšími halucinacemi o démonech či tajemných postavách kolem vás, nebo dokonce o bytostech, které sedí přímo na vás, strachem z nich nebo z něčeho neidentifikovatelného, silnou úzkostí a pocitem ohrožení. Často je pak spojována s původem pověstí o démonických návštěvách sukuby a inkuba, čarodějnic, upírů či jiných monster a nebo s únosy do UFO, kdy zkrátka ti lidé, jejichž mozek a tělo nefunguje jak má a snahou nějak to zharmonizovat zažívají velmi různé stavy, vidí to, co kolem není, a dle jejich fantazie si to pak vyloží po svém.

Tohle naštěstí nezažívám, vlastně vždycky vím, že jsem v posteli, že tu není nikdo další, ani nikoho nevidím, ale dál se nemůžu hýbat a vliv na mě má i stav "někde mezi spánkem a bdělostí". A každý takový stav znamená začínat den bojem.

Mé stavy spánkové paralýzy totiž probíhají takto:

Jsem v podstatě vzhůru. Vnímám, že už se rozednilo, chápu, že je ráno, naprosto přesně vím kde jsem, můžu slyšet třeba i hlasy z okolních místností. Pak mi třeba zazvoní mobil a já se chci podívat. Jenže ouha, já nedokážu pořádně otevřít oči a už vůbec ne pohnout rukou nebo se třeba otočit! Prostě to nejde, mozek by chtěl, já se děsně snažím přimět svaly k pohybu, ale neděje se vůbec nic.

A pak najednou, po dlouhých chvílích, kdy mi na těle leží silná ospalost a má vůle nedokáže ani trošičku přemoci to cosi, co mě drží, to vypadá, že jsem ten mobil konečně vzala do ruky, přečetla sms a odepsala. Jenže pak, prakticky ihned, si zase uvědomím, že se to nestalo, co víc, že jsem se nepohnula ani o píď a ležím stejně, jako předtím. A boj pokračuje a takhle se to opakuje několikrát. Přitom však vůbec nevím, jestli jsem opravdu vzhůru, jestli spím, jestli skutečně dělám to, co si myslím, že dělám, jestli se mi to zdá, jestli opakovaně usínám a zdá se mi, že jsem to překonala, a pak se probudím, nebo jestli jsou to halucinace, nejsem si jistá vůbec ničím a někdy se může stát i že zapracuje má fantazie, já mám pocit nejen, že se podívám na hodiny nebo zacvaknu budík, ale v mé hlavě se odehraje polovina rána a teprve pak zjistím, že doopravdy se nestalo nic a já jsem jako přilepená ve stejné poloze, z níž není úniku.

Vždycky, když to pak nakonec překonám (často musí dojít k opětovnému usnutí a probuzení), mám pak dojem, že jsem se snažila přesvědčit tělo k akci hodiny, i když je to ve výsledku třeba jen deset minut. A také to často doprovází fyzická bolest při otevírání očí a tehdy nemusím být i hodinu schopná oči otevřít, protože mě zkrátka bolí víčka.

Jenže nevím, co je toho příčinou. Dočetla jsem se o několika příčinách, ale ani jedna na mě nesedí. Spánku mám totiž dost, mnohem víc než spousta jiných. Co se týče stravy, tak ta je dokonce pravidelnější a lepší než doma v časech minulých, ve stresu nejsem, jelikož se při leháru na VŠ zrovna nepřetrhnu, žádnou psychickou poruchou netrpím, nebo o tom nevím, můj režim je v podstatě pravidelný a jen velmi výjimečně z něj vybočím, v místnostech, kde obvykle spím, není ani horko ani zima, děje se to ať spím na tvrdším gauči nebo metr široké měkké a vysoké posteli a já jsem prostě v koncích.

Je to stejně zvláštní a zdá se bez příčiny jako první série nočních můr v mých osmi až nějakých jedenácti letech, kdy jsem byla životními katastrofami a horory nepolíbená, ale to, co se mi zdálo, by přitom nevymyslel ani režisér nejbrutálnějších z nich.

A že by se to dalo svést na "neviditelné duchovní paranormální existence"? Doma už dávno, roky vnímám něco navíc, něco nad náš obvyklý svět, ale ty šílenosti se mi zdály i u babičky, a i kdybych řekla, že tam můžou být stopy po něčem nadpřirozeném taky, spánkovou paralýzu zažívám i na Plzeňském bytě, kde nevnímám vůbec nic, a to navíc až v posledních letech. Takže... Máte s tím někdo zkušenosti? Je to celkem hnus, bojovat s vlastním tělem o nadvládu.