Clive Barker - Coldheart Canyon

Originální název: Coldheart Canyon
Rok vydání: 2001
Český překlad: 2006

Jak to asi může dopadnout, když se Lilith, Ďáblova manželka, rozhodne potrestat vévodu věčným honem v zakleté ďábelské krajině, kterou uzamkne do obložení jedné z místností odlehlé rumunské pevnůstky, ale místo aby pevnost zůstala bez povšimnutí, na začátku jednadvacátého století učaruje obložení manažerovi oslnivé filmové hvězdy, a tak ho nechá převézt přímo do srdce Hollywoodu? 

Teoreticky to nemuselo dopadnout špatně. Od dob zlaté éry Hollywoodu se Los Angeles změnilo, na Katyu Lupi, hvězdu němých filmů a aktuální majitelku Honu, všichni zapomněli, jako na její dům uprostřed Coldheart Canyonu. Ten zarůstal a nikdo se neobtěžoval těžko přístupný kaňon zkoumat, tudíž nemuselo hrozit, že někdo do ďábelské krajiny vstoupí. Kdyby se herec Todd Pickett nerozhodl podstoupit plastickou operaci. Operace se nepovedla, on se potřeboval schovat, a jeho agentka našla dokonalý úkryt - opuštěný dům uprostřed zarostlého kaňonu. Netušili, že původní majitelka Katya v něm stále žije a skrývá děsivé tajemství, jež ji udržuje mladou a jež k jejímu prahu táhne zoufalé duchy zašlých hvězd minulých desetiletí. Že jejich závislost, kterou si na ďábelské krajině vytvořili, je drží na místě a vrhá znovu a znovu do těch nejdivočejších a nejšílenějších hrátek, jimž se v kaňonu oddávali kdysi dávno, protože tam, v srdci prokletého místa, nikdy nebylo nic zakázáno. Že dům je obležen děsivými hybridy duchů a zvířat. Připravený zmocnit se každého, kdo do něj vkročí. Nebo že na toto místo vlastně nenarazili náhodou, ale že si Katya Todda dávno vyhlédla. 

Naštěstí má Todd věrnou fanouškovskou základnu, zejména neúnavnou fanynku Tammy. Ta hned, jak se Todd stáhne z veřejného života, pojme podezření. Zapátrá a vkročí do kaňonu, odhodlaná pomoci svému idolu stůj co stůj. Čímž je rozehrána hra, kde platidlem je odhodlání, schopnost prohlédnout klam a ochota postavit se čelem všem svým strachům a lákadlům, cenou hrozba věčného zatracení a jedinou možnou cestou za výhrou odhalení ďábla v jeho přímé nahotě. Stejně, jako v případě vévodova věčného honu, který do takového stavu kaňon uvedl a který může skončit, jen pokud polapí Lilithino prohnané dítě. Jenže ani jedno se nemůže podařit, pokud nepadnou ďábelské i herecké iluze a pokud některý z hráčů konečně nepřekoná svůdnou touhu poddat se pozlátku.

No... slavní autoři napínavých a hororových příběhů označili Barkera za anatoma pekla a já musím souhlasit. Dokázal to už v Knihách krve, což pro mě byl na počátku puberty neskutečný čtenářský zážitek. A celkem i v tomto díle, i když to se po většinu času v porovnání s jinými drželo celkem zpátky a prošlo postupně přes mnoho žánrů, až nakonec zakotvilo téměř... hm... dá se o něčem, co chvílemi spadalo pod hororové porno, prohlásit, že končí tragicky dojemnou červenou knihovnou? 

Asi by se v této knize dala najít i kritika Hollywoodu a toho, co s lidmi provádí, ostatně i Todd ho kritizuje docela otevřeně a Tammy ukázkově předvádí druhou stranu, fanouška po ledové sprše. Pomáhá celkem dobře vidět cenu, jakou se platí za slávu. V závěru s Katyou i zoufale zakrývanou ubohost. Pro většinu čtenářů to ale asi nebude primární záležitost. Jak je pro Barkera typické, tuto kritiku totiž představil skrze šílené prostředí stvořené samotným ďáblem, ukazující jeho bezbřehou fantazii. Nejprve vytvořil samostatný příběh vévody Goga a původ malovaného obložení, které skrývalo celou zakletou krajinu věčného honu stvořenou ďáblovou manželkou (zajímavou to ženskou). Tu pak vtáhl do současnosti a nechal ji oživit, když se její kouzlo přeneslo do amerického kaňonu a zasáhlo desítky nicnetušících lidí. Lidí, jejichž jména všichni známe (což se mi také líbí, že vedle vymyšlených postav se v knize tu a tam mihl třeba Brad Pitt, Charlie Chaplin, Marilyn a další slavné hvězdy současnosti i minulosti). A s jejich pomocí potom stvořil něco ještě mnohem děsivějšího, peklo orgií s novou ďáblicí hrající si na nevinného anděla. 

Zejména scény přecházející do porna, tedy orgie duchů v kaňonu, jejich hybridi se zvířaty, pak dokonce jejich scény, které se také nevyhnuly sexuálním, a Katyino chování braly dech. Zacházely až do zákoutí, po návratu z nichž čtenář neměl vůbec žádnou chuť v nejbližší době vidět jakoukoli další erotiku, i tu sebenevinnější. Tím spíš, že se jich účastnil i Todd a všechno tak bylo popsáno přímo jeho očima. A pak očima Tammy, pro kterou ale tyhle orgie neměly hollywoodské pozlátko, protože ona nebyla herečkou, ona byla póvlem, na nějž se osobnosti Toddova a Katyina formátu dívaly svrchu. Proto pro ni od začátku všechny tyto zážitky nebyly extatické, nýbrž děsivé, brutální a i pro čtenáře se zvrhávaly v ještě o něco větší hnus, z něhož Barker rád uždibuje, aby jím své knihy okořenil, a jenž i přes svou odpornost do takových děl patří. Bez něj by to nebyl takový trip a nebyl by to Barker. 

Ve chvíli, kdy se děj posunul trochu dál, čtenář si zvykl na šílenost kaňonu a Tammy i Todd se přestali oddávat osudu, se ale ladění knihy celkem citelně změnilo. Přidal se poměrně klasický hororový úprk za záchranou života, boj s monstry, ač tady paradoxně monstra mohla spíš pomoci, a šlo tak spíš o boj s vnitřními monstry. Ani dění v samotné ďábelské krajině už pak tak nešokovalo a přes takové rozvolnění kniha ještě nabyla na zajímavosti. Všechno do sebe konečně začalo zapadat, všechno se začalo vysvětlovat. A nakonec se kniha přehoupla vyloženě do psychologického dramatu, kdy už vůbec nešlo o nějaké duchy a Katyu, ale o definitivní skoncování a vyrovnání se se vším. V každé takové části přitom Barker dokázal klást důraz na různé věci, ačkoli se třeba vůbec nezměnilo prostředí, a tak se dostat skoro až k oné červené uřvané knihovně. A to se mi líbí.

Trochu zvláštně a možná negativně na mě působilo jen rozčlenění děje. Todd a Tammy se totiž po vyvrcholení prvního velkého konfliktu dostali z kaňonu pryč už v půlce a celá nálada, vyjadřování i dění působily, jako by příběh skončil. Únava, pár zmínek o okolním světě, skoro závěrečné zúčtování, opona, konec. Jenže zbývalo celé další dějství? Ideální by bylo tady knihu rozdělit na dva díly. I ten, kdo by nečetl druhý, by mohl mít vše uzavřené, a opravdu první půlka působila až nevhodně ukončeně. Vůbec však ne kvůli délce. Přestože to totiž je dlouhá knížka a přestože není Barkerova nejlepší nebo zdaleka nejšílenější, překvapilo mě, jak rychle jsem ji prolétla a jak zběsile utíkala.


Mé hodnocení: