Zombík a Rex bez ocasu

Jsem si celkem jistá, že sny, v nichž člověka něco honí, mají jednoduché vysvětlení. Že něco potřebuje udělat, něčemu se věnovat nebo něco vyřídit. Myslím, že tak by se dal vyložit i můj dnešní sen, protože před spaním jsem myslela na to, jak nesmím zapomenout ověřit si, kdy končí lhůta k jednomu odvolání a že si to musím načasovat s nahlížením do spisu. Takže vážně celkem nic vážného, protože nic z toho nebylo třeba zařídit dnes, ale i tak se to patrně přeneslo do mého podvědomí. Jenom... extrémně bizarním způsobem.

V prvním snu jsem totiž byla doma u rodičů Jenomže tam nebyl nikdo z těch, koho znám. Byla tam jen jakási čarodějnice,  těch moderních, jež mají ke klobouku a potrhanému hábitu daleko, a něco proti mě měla. Fakt mě vůbec neměla ráda. A já ji na oplátku taky ne. Třeba proti mně ve chvíli, kdy jsem myla nádobí (přestože je tam myčka) vyčarovala takovej... kartonovej křížek s šíleně ostrými hranami, ovšem než mě stačil pořezat, tak jsem ho vzala a roztrhala. A podobné kousky, jež by se daly označit i jako schválnosti. Jenom z mojí strany to moc nešlo, protože ač jsem na ni mířila hůlkou, předváděla správné pohyby a prohlašovala správná zaklínadla (expelliarmus! imepedimenta! a nakonec i avada kedavra, Azkaban mi může políbit!), hůlka nefungovala. Třeba jsem teda já tak úplně čarodějka nebyla... nebo to nebyl svět Harryho Pottera a já neznala než ty knižní formulky. Bohužel, protože se to začalo stupňovat. 

Vyvolala totiž rovnou mrtvého, takového trošku rozloženého, velkého plešatého chlápka, který... mě měl buď zabít, nebo měl jen stát a otravně zírat, protože to bylo to jediné, co dělal. Jenomže já od malička nemám ráda ani ve filmech jakékoli zombie nebo hmatatelné nemrtvé, zejména ty ošklivé. Natož ve skutečnosti. A nešel nijak odehnat! Pořád mě pronásledoval! Takže jsem nakonec vyrazila ze dveří horního bytu, přeskočila zábradlí přímo do přízemí, páč kdo by se zdržoval sbíháním schodů, a honem si obouvala moje současné béžové tenisky se stuhami místo tkaniček, zatímco on se rozvážně batolil po schodech dolů. Byl to nervák. Obula jsem jednu botu, on se objevil nahoře. Tak jsem po jedné noze skákala ven z domovních dveří, zatímco jsem obouvala druhou botu, a měla jsem v úmyslu utéct ven dřív, než sejde.

A pak mě probudil ledový závan, protože jsem neměla dovřené okno a jeho pravá horní půlka se kvůli větru otevřela. Což mě aspoň donutilo k přemýšlení, kam bych v tom snu asi utíkala. Víte, v mých snech se to děje často. Nějaké nebezpečí a já vyrazím z domu rodičů. Většinou do jednoho nebo druhého kopce, kde velice dlouho není žádná zastávka pravidelné hromadné dopravy, protože je to cesta pidivesničkami, kde rozhodně nějakou dobu trvá, než se najde aspoň pětitisícové město, a pokusím se přes lesy a louky doběhnout do 10 km vzdálené vesnice k babičce. Což není problém, tu cestu bych opravdu už zvládla i poslepu, zejména přes Sýkorák, ale ten kopec mě mate. Protože to jsou standardní šumavské kopce, zatímco na druhou stranu by to bylo příjemně z krpálu dolů a po dvou kilácích nádraží. Jenomže v mých snech pokaždé, když běžím nahoru, tak uteču, když běžím dolu, ocitnu se v bezvýchodné situaci. Mám to snad brát jako znamení, že je lepší si to neusnadňovat a nevošulit a nebát se výzvy? Ale jaké? Výzvy... spočítat si tu lhůtu ještě jednou? To je krutá výzva, odpočítat v kalendáři patnáct dnů!

No tady mě ale alespoň pronásledoval jen pomalý zombík, kterému jsem zjevně byla schopná pláchnout i poskakováním na jedné noze. V druhém snu to bylo horší. Byla jsem totiž v areálu Jurského parku. Ach zase, já vím. Dokonce na jedné atrakci, o níž při plném vědomí lze prohlásit jen to, že ji navrhnul psychopat. Nebo idiot. To totiž byla horská dráha, která v jednom úseku vedla přes výběh tyranosaura ve výšce těsně nad jeho dosahem. A lidé tam opravdu projížděli nad jeho zuby. 

Jenomže jakmile jsem z ní vystoupila, tak bylo jasné, že něco není v pořádku. Asi že tyranosaura už přestalo bavit chňapat po lidech, na které kvůli pár centimetrům nedosáhne, takže utekl. A mohla nastat klasická honička známá z Jurských parků i Jurských světů (a Primevalů a kdo ví čeho všeho ještě). Jenomže s několika originálními prvky.

Jo, tohle byl ten vůbec nejoriginálnější.

Tak předně ten tyranosaurus někde přišel o ocas. Nedělám si srandu, po pozemcích tam pobíhal tyranosaurus "hlava, krk, pracky, tělo, nohy, tělo, useklý pahýl" a byl to velice ujetej pohled. Navíc se divím, že neměl problém s chůzí a držením rovnováhy, ale můj mozek ho asi vyprojektoval jako ještěrku s přerostlýma nohama a ještěrkám přece taky ocasy upadávají bez jakékoli újmy, tak co. No a potom bylo zajímavé jednání přítomných návštěvníků, zejména moje, a jejich, zejména moje, zajímavá snaha tyranosaurovi uniknout. Tedy tyranosaurovi, buďto nakonec uteklo těch zvířat trochu víc, nebo se tyranosaurus sem tam měnil na allosaura a albertosaura. Ale ne že by na tom záleželo, sežere vás každej z nich. 

Já totiž střídavě obíhala budovy i venkovní prostory a snažila se najít místo, kam se schovat. Z nějakého důvodu mi totiž ani pevné a silné zdi budov nestačily a nepřipadaly mi bezpečné ani malé, solidní přízemní prostory, kam se podle mě za plného vědomí tyranosaurus rozhodně dívat nebude. Takže místa jako kuchyně, šatny, toalety, pokoje, do toho všeho jsem přišla a zase brzy utekla, často z nějakého důvodu oknem. Jsem si dávala takový parkour po areálu. A ani venku mě nic nemohlo uspokojit. Dokonce v jednu chvíli ani obří hromada obřích pytlíků s brambůrkama, do které jsem se zahrabala. Teď si ale jen říkám pro koho ten park vlastně byl, když ty pytlíky měly tak metr dvacet na metr padesát? Kdo byl mezi dinosaury a lidmi návštěvník a kdo atrakce? Prostě mi přišlo, že v těch brambůrkách by mě mohl tyranosaurus taky vyhrabat. Tak jsem zase vyskočila a hledala další úkryt. Nepostačilo mi schovat se ve výšce, nepostačilo schovat se za zdí, možná bych byla spokojená s podzemním bunkrem s trezorovými dveřmi metr dvacet na metr padesát. Kudy by se daly propašovat jen ty brambůrky. Ale ten jsem nenašla a... 

Zase jsem se probudila do poryvu zimy čtvrt hodiny před zazvoněním budíku. Abych zjistila, že je najednou otevřená... levá půlka okna, zatímco ta pravá je zabouchnutá. Což je něco, co mi vrtá hlavou mnohem víc než ty sny. Protože po prvním snu můžu přísahat, že byla dokořán otevřená pravá půlka. To vím, protože jsem si ještě řekla, že to samo, když jsem ji večer nedovřela. A ráno to bylo obráceně?! Hele v jednu chvíli v tom druhém snu bylo součástí "parkouru", že jsem proskočila oknem stejné velikosti, jako ty horní otevírané půlky. A že tam čuměl dinosaurus. Takže sice je hezký, že mě mé sny zkoušely upozornit, ať si dneska přepočítám lhůtu, ale mě zajímá jiná věc. Lezla jsem v noci z okna já, zombík nebo tyranosaurus s useklým ocasem?!