J. R. R. Tolkien - Silmarillion

Originální název: The Silmarillion
Rok vydání: 1977
Český překlad: 1992

Po letech lásky k Pánovi prstenů a obcházení této knihy v knihkupectví kvůli nepoměru mezi cenou a očekávanou zábavou, jsem přečetla, co mnozí zvou nezdolatelným opusem. Ale víte, co je zatraceně matoucí nezdolatelný opus? Malazská kniha padlých. Tohle je oproti tomu celkem krátké a dá se v tom ještě trochu vyznat.

Jde o dějiny "země" alias Ardy a míst kolem ní. Ne přímo Středozemě. Vlastně jsou to spíš dějiny elfů. Kniha je rozdělena na části Ainulindalë, Valaquenta, Quenta Silmarillion, Akallabêth a O prstenech moci a třetím věku a v závěru podobně jako v Návratu krále přináší i přehled rodokmenů, základy práce s elfšitnou a shrnutí demografických informací o elfech. Až do Quenta Silmarillion přitom jde o příběh o Erúovi a Valar a stvoření světa, což se čte dobře. Je to zajímavé pojetí stvoření skrz hudbu v myšlenkách a pak jeho reálné tvoření pomocí schopností jednotlivých Valar. A kažení Melkorem, který od počátku toužil vládnout, vybral si temnotu a postavil se proti ostatním.

Od Quenty Silmarillion pak čteme o příchodu elfů, bojích s Melkorem a jeho stvůrami a je to veskrze poetická kronika. Tehdy nastává děsná nepřehlednost, která se táhne celou knihou. A do toho ještě vstoupí trpaslíci a lidé, boje pokračují, teď už i mezi ostatními rasami navzájem, dostaneme se postupně k Númenoru a změně podoby země poté, co se númenorští králové nechali svést Melkorovým kapitánem Sauronem k vyhlášení války Valar a Erú strhl Númenor do moře, přetvořil středozemské pobřeží a zaoblil svět, takže už jen elfové byli schopni najít tajnou "rovnou" cestu přes moře do blažených vnějších zemí. A nakonec přijde shrnutí prstenů moci, Jednoho prstenu a třetího věku, kde se dozvíme, jak Sauron po Melkorově pádu převzal touhu po nadvládě, kde se prsteny vzaly, původ prstenových přízraků a zmíněny jsou i některé postavy z Pána prstenů a jejich činy.

To vše doprovází popis růstu a pádu elfích i lidských království, velmi, velmi rozsáhlá geografie, rodové rozepře, přátelství a nepřátelství mezi rasami, krátké příběhy o legendárních postavách, jejich činech či lásce jako o Húrinovi nebo o Berenovi a Lúthien (a je na nich moc vidět, že Tolkien si opravdu starosti s ženskými hrdinkami nedělal a jen výjimečně vykopete nějakou, která má nějakou osobnost kromě "oslnivě krásná"), zkrátka zromantizovaná, poetická kronika.

Jednotlivé kapitoly přitom jdou číst naprosto bez problémů. Rozhodně je snadné ponořit se do aktuálního příběhu, podlehnout smutnému tónu věčného uvadání a změn, protože čtenáře dost navnadí na touhu po "blaženosti" Valinoru, k níž má Středozem daleko. Také je výhoda, že elfové jsou přirozeně nesmrtelní, takže jedna postava může projít většinou děje a takhle se dají vytvářet záchytné body něčeho povědomého. Ale celkově od Quenty Silmarillion nejde knihu přečíst a přitom si pamatovat časovou osu a vůbec hlouběji "o co jde", pokud nejste zarytý fanoušek. Pokud nechcete číst a na konci každé kapitoly netušit, kde a kdy to vlastně jste, budete potřebovat mapu, kreslit si postupně vlastní rodokmeny a zapisovat si všechny názvy, protože to je další věc - postavám i místům dává Tolkien hned několik jmen a používá všechny. A to upřímně není pohodové čtení.

Proto já si vybrala možnost soustředit se na aktuální příběh a až do třetího věku ignorovat, že zemi i čas nedokážu uchopit. Jako jo, bavilo mě to. Když jsem knihu odložila a někde zapomněla, mrzelo mě, že nemůžu pokračovat ve čtení. Jen si zrovna moc nepamatuju a v takovém případě je to vyloženě přečteno samoúčelně proto, abych mohla říct "Silmarillion, jo, to taky znám, však mám Středozem ráda".

Mé hodnocení: