Hiro Arikawa - Kočka na cestách

Originální název: Tabineko Ripóto  (旅猫リポート)

Rok vydání: 2011

Český překlad: 2020

Další z řady knih, které jsem kdysi dostala od Dobrovského a až teď se dostala k jejímu přečtení. Je kraťoučká, ale odkládala jsem ji proto, že naznačovala o dost jiný styl, než vyhledávám. Což asi veskrze je. Ovšem naprosto si mě získala.

Je to kniha s velice prostou páteřní zápletkou. Satoru adoptoval toulavého kocoura, jemuž dal jméno Nana znamenající sedm, jednak proto, že měl ocas zahnutý jako do sedmičky a jednak proto, že vypadal skoro úplně stejně jako Hóči, kočka, kterou si adoptoval v dětství a kterou pojmenoval po flíčkách na hlavě připomínajících znak pro číslici osm. Jenže po pěti letech vážně onemocněl, věděl, že se o něj už nedokáže postarat dlouho, a jal se mu hledat nový dobrý domov, takže spolu vyrazili na cesty. Saturo za tím účelem kontaktoval a objel několik starých kamarádů, u nichž tak díky návštěvě po dlouhých letech odhalil jejich současné problémy a důvody, proč to pro Nanu není ideální domov. Jako rozbité manželství Kósukeho, který si nedokáže dupnout před otcem, venkovskou svéráz Jošimineho, dlouholetou skrývanou žárlivost Sugiho na jeho ženu a jejich dávnou společnou kamarádku Čikako a především jejich psa. Až nakonec vymyslí ten nejlepší možný plán.

Nejde ale jen o cestování po Japonsku za ideálním kočičím domovem. Během těchto cest se také postupně prostřednictvím vzpomínání na zážitky s jednotlivými přáteli odkryje Satoruova kostrbatá historie. To, jak se musel poprat se smrtí rodičů, s věčným stěhováním, jak navzdory tomu rostl v mladíka, na něhož nikdo nemohl zapomenout a jenž měnil životy nejen zvířatům, ale i lidem. A i když všem včetně čtenáře do poslední chvíle svou nemoc tajil, dalo se mezi řádky vyčíst, jak to zásadně ovlivnilo Satoruovu přípravu na odchod. 

Je to tak vlastně v podstatě Satorův příběh, ovšem vyprávěný ostatními. Když se dostane ke vzpomínkám přátel, vždy je to z jejich pohledu, takže o nějakém jejich problému nebo jejich neveselém osudu, do kterého se Satoru přimotal, a o společných zážitcích. Ať už jde o naivní dětský boj s Kósukovým neústupným otcem o to, jestli by si mohl nechat Hóči, aniž by je napadlo to nejprostší řešení, nebo o pomoc Jošiminemu zapadnout poté, co se ho rodiče vzdali. Často přidají i nějakou dohru, jakou jejich přátelství mělo, i když o ní Satoru nevěděl, a protože se musel často stěhovat, takže spolu zase nestrávili času tolik, poskytuje jim i docela milé zakončení těchto otevřených osudů po dlouhých letech.

A scény ze současnosti jsou zase většinou vyprávěné Nanou a jsou úplně nejlepší. Nana je totiž velice inteligentní, protřelý, schopný a mazaný kocour, který svět lidí docela svérázně chápe, nešetří ironií či drobným sarkasmem a na druhou stranu je to pořád kocour a předvádí i všechny kočičí zvyky a libůstky. Což je hrozně vtipná kombinace. Třeba když komentuje opilost, má poznámky ke snaze lidí ho hladit, vede debaty s ostatními zvířaty, ohrnuje nos nad psy, nebo spřádá vlastní plány, jak to zaonačit, aby si Satoru myslel, že nový vyhlédnutý domov je pro Nanu vždycky špatná volba. Byla to tedy místy dost vtipná knížka.

Také přinesla i úžasný nový úhel pohledu, když skrz Nanu vidíme Fidži, úchvatnou přírodu Hókajda, duhu, koně, moře, všechno úplně poprvé. Je to skoro až dětský údiv, ačkoli v něm není nic dětského. Možná spíš... nevinný, věcný a upřímný než dětský. To se mi zalíbilo hlavně, protože jsem už pár knížek se zvířetem jako vypravěčem četla a obvykle působily hrozně sentimentálně, dětinsky, skoro až pateticky. Ale Nana je přece jenom velký kocour a v jeho vidění světa nebylo vůbec nic patetického. Právě naopak. Závěr, jeho vnímání loučení, konce, smrti, změn, bych dokonce označila až inspirativním. Konec byl totiž hrozný doják, neuvěřitelně smutný, ale provázela vás jím skoro až moudrá kočka, která vás dovedla k porozumění, smíření a rozhodně by se v takové chvíli hodila každému.

Mé hodnocení: