Po Vánocích jsem si objednala pár dalších krátkých příběhů, které jsou psané jako epizoda seriálu CSI. Mám jich už slušnou sbírku, byť v ČR vyšly jen čtyři a další asi nehrozí. Tento je jeden z nich, a kromě toho, že jsem se díky těmto knihám naučila projít celní e-řízení bez zmocnění pošty, takže je to levnější (protože šmejdi nakonec dvě posílali z UK, ač jsem se snažila zdrojovat přes německý Amazon z EU), také se mi líbil.
Catherine Willows a Greg Sanders se zase podívají do jiného luxusního panství. Před domem manželky dekádu pohřešovaného kasino mogula, Heleny Cameron, ochranka zastřelila bezdomovce. Choval se podezřele, zdál se nebezpečný, patrně by se to smetlo ze stolu jako nešťastná okolnost a život, kromě jednoho, by šel dál. Jenže kriminalisté zjistí, že kromě dávno zmizelých manžela a syna Heleny se teď pohřešuje i její mladá dcera, že ona stejně jako Helena poslední dobou trpí záhadnou nemocí a že v centru této rodiny se skrývá mnoho srdcervoucích vrstev čekajících na odkrytí. Možná dokonce i ještě stále probíhající zločin. Jelikož když se snaží vypátrat identitu bezdomovce a sledovat jeho bláznivé stopy, dojdou nejen k nalezení ostatních členů rodiny, ale nečekaně i k rozpletení tragického klubka svírajícího Cameronovy po celé roky.
Jako všechny CSI knihy to bylo rychlé čtení, jednoduchá detektivka založená na forenzní práci se stopami a informacích od svědků a podezřelých. Oba zločiny mě zaujaly. Byly zajímavé, postupně čím dál zapletenější, a co jsem ocenila nejvíc, vůbec nešlo o černobílou situaci ďábelského záporáka a svaté oběti, což v některých případech bývá. Ale o realistické drama vztahů v rodině a vztahů v komunitě. Pohled na širší společenské implikace pohrávající si s chamtivostí, problematikou sociálních rozdílů, generační chudobou, s rozdíly mezi chudou a bohatou obětí a pachatelem, s tím, že pohled na oběť a na pachatele může být v různých případech dost složitý. Hlavně když se ukázaly okolnosti vedoucí ke smrti bezdomovce i ke smrti náčelníka. Oba případy vlastně byly nakonec velmi tragické a při jejich vyřešení nepřišel tak docela pocit zadostiučinění jako spíš lítosti nad tím, že se to vůbec stalo. Což velice dobře funguje.
Hodně se mi líbilo i zpracování postav, konkrétně rozdíl přístupu tady u Mariotta a nejznámějšího CSI autora Collinse. Oba dokáží napsat koherentní, zajímavou zápletku o vyšetřování zločinu, Collins má postavy trochu bližší seriálovým originálům. Ale Mariotte je nechává být profesionálními, znít o něco víc jako skuteční vyšetřovatelé, jako lidi s opravdovým životem, ne jen s rolí a hláškami. Tudíž je to lepší kniha, i když ne stoprocentně vychytaná fanpráce. Zvláště příjemné bylo, jak tu v porovnání s Collinsem probíhaly dialogy - stále s určitou dávkou humoru a sarkasmu jako v seriálu i jako u Collinse, ale zněly vyváženě a postavy jako opravdoví přemýšlející dospělí. Ne arogantní CSI opovrhující zbytkem lidí a častující sarkastickými poznámkami podezřelé i nadřízené. Neodsuzovali automaticky všechny, nepovyšovali se, dívali se na každého z více úhlů, mnohem více se zamýšleli nad širšími souvislostmi, které zrovna tady byly potřeba s ohledem na téma pokrevní příslušnosti, sociální situace u původních obyvatel a smutný osud jinak odporně bohaté rodiny.
Také se mu povedlo udržet věcný, místy až pozitivní tón, i když šlo o vážné věci, zločiny, podezřelé. Nechal čtenáře přemýšlet za sebe, ne stavět na piedestal vyšetřovatele. Spíš prostřednictvím nich nastoloval otázky. Zachoval určitou střízlivost, nepoužíval depresi a dojem, jak je svět proti CSI a všichni proti všem, jak nikdo nic nezvládá a vše kolabuje. Některé postavy opět často zdůrazňovaly, jak jedou bez spánku kolikátou směnu, což už je takové CSI klišé, nicméně tón byl příjemný a ke konci se plynule přeměnil až do melancholického, když se Cameronovi dobrali pravdy a Ray soukromě usvědčil i posledního vraha, obojí nejvíc jako smutná dohra tragédie. Byť se Mariotte nevyhnul tomu, aby se alespoň Nick nedostal do ohrožení života. Konec, kde se kriminalisté dostanou do přestřelky nebo honičky, je už také dost klišé. Ovšem alespoň nešlo o zběsilý boj, spíš jenom napjatou situace, kterou se povedlo zvládnout slovy a pár vhodnými chvaty. Zkrátka za mě kvalitní CSI kousek, který předčí i seriál a rozhodně působí o dost lépe než poslední Mariottova CSI kniha, jakou jsem četla.
Výtky mám proto jen drobnější. Jednu k zápletce. Čím dál jsem se dostávala, tím víc jeden případ rušil ten druhý. Nebyly nijak propojené, naopak byly oba natolik silné, že by stály každý za rozpracování do vlastní knížky, tudíž pochopitelně trochu moc kolidovaly v boji o pozornost. A jednu k části dialogů. Kriminalisté občas velice detailně vysvětlovali své postupy. To asi bylo třeba pro čtenáře, a když si to postava probírala ve vnitřním monologu jako úvahu, co by takto mohla z nějaké stopy zjistit, bylo to v pořádku. Jenže když si v dialogu zkušení odborníci dlouze navzájem vysvětlovali svou techniku jako pro začátečníka, hodně to vyčnívalo.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat