Jeremy Bates - Paříž: Katakomby

Originální název: The Catacombs
Rok vydání: 2015
Český překlad: 2017
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

I další kniha Jeremyho Batese je ze série fiktivních příběhů odehrávajících se na reálných strašidelných místech světa, tudíž jsem po Aokigahaře věděla, co čekat, a že ani v pařížském podzemí nebudou žádné nadpřirozené děsy, ale pravděpodobně živí záporáci bažící po krvi a kdo ví čem ještě. Ne úplně kvůli tomu se mi ale tato kniha zamlouvala o něco méně.

Skupina dobrodruhů se pouští do neznáma a do náruče nečekaného nebezpečí. Milovník a průzkumník katakomb Pascal totiž našel v málo známé chodbě videokameru, která alespoň zvukově zachycovala nejspíš poslední okamžiky jakési vyděšené ženy. Se svou tajnou láskou Danièle, jejím americkým objevem Willem (hlavní vypravěč) a jejím kanadským švagrem Robem, se proto vydají do pařížského podzemí, aby zjistili víc a možná našli tělo. A i kdyby nezjistili nic, Pascal a Danièle mají katakomby v malíčku, takže v nejhorším případě očekávají zkrátka výlet. 

Také to tak zpočátku vypadá. Objeví se pár zádrhelů - například Will zaseknutý v šachtě, emocionální rozbroje hlavně mezi Willem a Pascalem, setkání s bandou neonacistů považujících katakomby za svůj domov, či s podivným Zolanem, ovšem výprava by se mohla vydařit. Dokonce by tam Will a Danièle mohli začít opravdový vztah. Jenomže pak, jak se dostanou dál a dál od obvyklých tras a začne je pohlcovat tma, se objeví i onen očekávaný záporák - na první pohled divné mutantí stvůry, které je napadnou a odtáhnou do svého ležení hluboko pod povrchem. 

Katakomby totiž očividně nebyly domovem pouze kostem šesti milionů Pařížanů, cvokům do adrenalinu a pár bláznům s hákovým křížem. Skutečným domovem byly po několik generací i jedné šílené rodině, jež se tam původně schovala jako nemálo jiných před válkou a následky německé prohry. A náhodné návštěvníky rozhodně nenechává vyjít ven, aby o nich mohli vyprávět. 

Na rozdíl od Aokigahary se tu "hlavní" konflikt objevil hodně brzy a knihu jde prakticky rozdělit na dvě části. První, bloumání po katakombách, nebyla špatná. Sice se moc nepřibližovala hororu, ovšem napětí zajišťovaly poněkud přízemnější, reálnější okolnosti - zaseknutí Willa, setkávání s jinými návštěvníky, u nichž nikdo dopředu nevěděl, zda nebudou mít nekalé úmysly, a tak trochu chování postav. Danièle až přeháněla své pokusy sbalit Willa Pascalovi pod nosem a tím ho nesmírně dráždila, Rob nedokázal udržet zavřenou klapačku plnou hloupých poznámek a Will často uvažoval, že tam vůbec neměl chodit. Jen mě dost nakrklo, že se prakticky všichni museli sjet. Rob alkoholik, Pascal si dal koks, ostatní nezůstali u jediného jointa. V Aokigahaře měly drogy alespoň zásadní roli, tady byly jen otravnou okolností na pozadí, jako by snad bylo nemyslitelné, že skupina pod 40 někde vydrží nefetovat. 

Druhá část byla boj s podzemní zdeformovanou incestní rodinou žijící jako zvířata v přesvědčení, že Paříž je od druhé světové neobyvatelná. Což samo o sobě šlo, je to dobrý výběr pro konflikt. Ani jedna strana neměla co ztratit, ať udělají cokoli, protože jedné šlo o život a o existenci té druhé svět neměl tušení, takže jim od něj taky nic nehrozilo. A navíc o něm ani nic sami nevěděli. Jediné (lživé) informace měli od svého manipulativního sociopatického vůdce, jediného nezdeformovaného člena rodiny z povrchu, jenž tak dovažoval pro "hlavní hrdiny" primární, primitivní nebezpečí až do skutečné hry na kočku a na myš, protože vůbec hloupý nebyl. Znamenalo to totiž, že osvobodit se z pout a utíkat nestačilo. Napětí a obavy se teď stupňovaly i potřebou schovávat se, rovněž se snažit manipulovat, nebojovat jen kusem šutru nebo kosti, ale i mozkem. 

Co se mi tedy nezamlouvalo? Druhá část byla strašně dlouhá a pořád se opakovalo to samé dokola. Útěk, srážka, útěk, srážka. Dostanou se do další části, opět je zajmou. Už si myslí, že jsou na dobré cestě, ha, my se objevili přímo před vámi! Pořád dokola stejné překážky, stejné klacky pod nohy, stejné situace. A nejhorší bylo, když se Will a Danièle konečně vynořili z podzemí v muzeu - protože po pár odstavcích se na ně znovu vrhli, zajali je, furt ještě není po všem. Když se "zombíci", jak je Danièle nazývala, objevili v muzeu taky, doslova jsem zajela do židle s úpěním "Znova vy?!" Bylo to už otravné. Akorát osud Katjy, jediné celkem civilizované členky "zombie" rodiny, byl dost smutný, stačilo trochu víc štěstí a její život by se od základů změnil. Její postava, její zjištění, že svět nahoře je úplně jiný, než si myslela, zboření všeho, čemu věřila, a marná naděje na nový život, bylo zajímavé. Sice se nenaplnila, ale líbilo se mi prozkoumávat úvahy, jak by taková přeměna vypadala a jestli by ji Katja vůbec zvládla, tedy jestli by pro ni byla tak moc pozitivní, jak se jeví všem, kdo žijí "normálně". 

Celkově tedy jako u Aokigahary mám pocit, že autor zvládl vymyslet fungující charaktery, dynamický postup katakombami bez ohledu na žánr, a velmi přijatelnou řež po zásadním zvratu. Jen to moc natahoval, moc dusil, moc v nějakých třech čtvrtinách unavoval a drogy si fakt mohl odpustit. Opravdu všichni kolem něj v něčem jedou, nebo co? Nevím. Co vím - nějakou další knihu si od něj klidně přečtu.

Mé hodnocení: