Jeremy Bates - Aokigahara - Les sebevrahů

Originální název: Suicide Forest
Rok vydání: 2014
Český překlad: 2017
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

Tuhle knihu ze série fiktivních příběhů z reálných strašidelných míst světa jsem měla vyhlédnutou delší dobu, ale když jsem ji jednou žádala v knihkupectví, neměli. Tak mají smůlu, sehnala jsem jinde. A musím říct, že jsem čekala něco trochu jiného - zejména, když to přirovnávali ke Karikově Trhlině, a když tak ze tří čtvrtin skutečně působila. 

Na začátku se skupina přátel a známých, Američané Ethan (vypravěč), jeho přítelkyně Mel, John Scott, Neil a Japonec Tomo rozhodnou vystoupat na horu Fuji. Akorát je špatné počasí, a tak změní plán - Izraelci Ben a Nina, které náhodou potkají, je přesvědčí, aby se spolu s nimi přes noc utábořili v Aokigahaře pod Fuji, fascinujícím lese, kam každoročně míří mnoho lidí, aby si vzali život. Všem to přijde určitým způsobem fascinující, a i když jsou jim známa různá varování, rozhodnou se les obhlédnout a rozbít tábor. Kdo ví, třeba dokonce nějakého nešťastníka najdou.

Jenže z původního záměru docela rychle sejde. Místo, aby se utábořili poblíž hlavní trasy, sejdou po vedlejších, sledují náhodné stuhy rozeseté po lese a nechávají se unést spíš hecováním než rozumem. John Scott a Ben opravdu chtějí najít něco zajímavého, a tak vedou skupinku hlouběji a hlouběji. A jak se les zhušťuje a padá na něj podivně stísněný soumrak, i mezi nimi začínají vylézat na povrch neshody a negativní emoce. Zvláště, když se ukáže, že každý z nich má ke smrti blíž, než byli původně ochotni přiznat, ať už kvůli odchodu někoho blízkého, nebo kvůli vlastním myšlenkám na sebevraždu. Tato houstnoucí atmosféra přitom naroste do ještě děsivějších rozměrů ve chvíli, kdy v lese nakonec zabloudí, dojde jim jídlo a voda, začnou slýchat podivné kroky a najdou prvního z nich viset v oprátce. Lhali snad o svých dobrodružných motivech? Byly v tom drogy? Je někdo z nich vrah? A nebo kolem obchází něco jiného?

Proto jsem čekala, že to bude duchařina, něco jako film Les sebevrahů, který se mi taky docela líbil. Tudíž mi ani nevadilo časté odbíhání do Ethanovy minulosti k vraždě jeho bratra, vzpomínání na deprese, k příběhu Mel a Niny, taky plnému nepříjemných věcí, protože to zcela zjevně souviselo se stupňujícím se napětím před konečným výbuchem, o němž jen nikdo dopředu nevěděl, zda bude hádkou a vraždami, sebevraždami nebo duchy. Proto chápu i to, že se nakonec začali podrážděně dohadovat o každé prkotině. Ubývaly síly, trpělivost a nemůžete mít fungující strašidelný les, když se tam lidi drží kolem ramen a pískají si. Jenom na to, kolik jim je, se chovali jako pitomci až příliš brzo. Přestože jinak nebyli napsaní vůbec špatně.

Což vyvažovalo dobré budování atmosféry, postupný výšlap výš a výš nejen po stuhách natažených v lese, ale i po nervech. Pořád se snažit odhadnout, jestli první smrt byla plánovanou nebo alespoň pochopitelnou sebevraždou, jestli je John Scott psaný jako hajzlík proto, že jím doopravdy je, jestli se Nina neukáže jako vážně dobrá herečka, jestli se Ethan nakonec nezbláznil, nebo jestli tam opravdu obcházejí nebezpeční duchové, jejichž přítomnost si pouze nechtějí přiznat. A jak padali jeden za druhým, ať už kvůli smrti, zranění nebo oslabení, podezření se vůbec nevyjasňovalo.

Zhruba ve třech čtvrtinách knihy se však záhada vyřešila a mysteriózní možná duchařina se přehoupla do celkem typické "vyvražďovačky", tedy útěku před šíleným vrahem z masa a kostí, kdy se hlavní postava stane skoro Rambem. Ještě docela dlouho před koncem se totiž některým postavám odhalil celý příběh, zjistili, že les není plný duchů, ale potomků schovaného sériového vraha a násilníka, kteří se jako ti duchové chovají, a že je od něj třeba zachránit děvčata, jež si vyhlédl, a pokud možno i zbytek, jenž má v plánu zlikvidovat, a tak nikdo neváhal před krvavou řeží v klasické "závěrečné bitce". Tu zachraňuje a trochu povyšuje jen kreativní využití již dříve představených drog, bez nichž by zesláblý Ethan neměl nejmenší šanci vyváznout a všechno odkrýt místním úřadům. Jenže jinak mi tohle řešení od momentu, kdy jsem pochopila, že ony bledé postavy, jež se jim konečně ukázaly, jsou doopravdy lidi a ne doopravdy démoni nebo co, přišlo trochu fádní a můj prožitek srazilo. Dávalo smysl, nebylo rozhodně nijak vycucané, při pohledu zpátky se daly najít náznaky, jen není takové, jaké bych zvolila.

Mé hodnocení: