Poslední výkřik, část 2

První část článku s reakcí na nejděsivější film české tvorby (jen ne v tom smyslu, jakém si to tvůrci tohoto trapně neumětelského hororu přáli) jsme skončili ve chvíli, kdy neznámý vrah, jenž může být zatím úplně kdokoli, zabil neznámého cosplay Davida Bowieho, o němž nikdo nikdy neřekl, kdo to vlastně je, v domě třicetileté středoškolačky Karin, nebo spíš jejího čtyřictiletého dědy, zatímco ona přespávala u kamarádky Lucky. Na jeho vraždu tak nepřijdou hned. Vlastně mám dojem, že se o něj do konce filmu nikdo nezajímá a nepřijdou na ni nikdy. Karin se spíš zajímá o to, že je zase ve zprávách, protože tohle je pro zpravodajce bomba. Dcera před osmi měsíci zavražděných obyvatel Petrovic byla napadena a nic se jí nestalo. Jo a mimochodem, ten samý útočník možná zabil i místní ředitelku, ale to je vedlejší. Také se zajímá o pokračování milostného dramatu s Erikem, který se po neúspěchu v Anglii pokouší dostat Karin zpátky, a i o to, že právě na Erikovi je řada, aby rozvířil vody podezření. Teda asi. On všechno oznamuje jako "95 rovných a hranolky budou za moment".

Poslední výkřik, část 1

Tenhle český horor jsem se pokusila popsat už před pěti lety, ale nedokázala jsem se přenést přes prvních patnáct minut a shrnula to, že kdyby z toho udělali Poslední výstřik, je to smysluplnější. Teď jsem ho viděla celý a... nečekejte recenzi. Na tohle se nedá napsat recenze, tohle se dá jenom vylejt do záchoda. Stejně jako v případě Sousedů se ponořte do mých reakcích scénu po scéně. Do zoufalosti a záchvatů šílenství, které přináší toto... dílo vyhrabané ze dna Mariánského příkopu filmové tvorby. Leželo tam někde hluboko pod záběry z omylem zapnuté kamery a nemám nejmenší tušení, jak tohle někdo příčetnej mohl pustit od kin

To byli ještě hodně mírní!

Děsivé dědictví

Originální název: Hereditary

Země: USA

Rok: 2018

Víte, co je průser? Když se autoři hororových filmů nechají opít hipsterským ukájením nad divností artové scény, kde neurčitá postava zírá bez hudebního doprovodu, kontextu, smyslu i účelu půl minuty nehnutě do kamery, aby byla vystřídána náhlým záběrem na prázdné pole. A bohužel to dělají nějak často, a to i ve filmech propagovaných tak, že čekáte propracovaný děs. Jenže tohle není V zajetí démonů. Bohužel je to Děsivé dědictví. Děsivě zděděná neschopnost filmu za něco stát.

Jedinečná nabídka podvodu!

Dočetla jsem Brownův Počátek. Skvělá kniha korunovaná tím, že jsem brzy sama odhalila hlavního spiklence. A tak jsem si v dobré náladě řekla, že se jen tak ze zvědavosti po dlouhé době podívám, co se mi urodilo ve spamech. Není to tak zlé, jak bývalo, ale pořád jsou to perly.

M. C. Corasanti - Mandlovník

Originální název: The Almond Tree

Rok vydání: 2012

Rok vydání v ČR: 2016

Jak to může vypadat, když palestinská rodina žije svůj obyčejný život s pomerančovým sadem na území, o němž svět najednou rozhodl, že má být Izraelem, tedy že se tam nastěhují Židé, mezi nimiž a Araby vládne zlá krev, tímto krokem ještě rozčeřenější? O tom vypráví příběh Ahmeda Hamida, na začátku dvanáctiletého chlapce, který byl nucen toto období prožít.

Čokloádoví dinosauři

Obvykle na tyhle akce moc nechodím. Většinou to totiž znamená zaplatit vstupné, vecpat se do přelidněného areálu, obejít pár stanovišť a vrátit se domů s pocitem, že toho zase tolik k vidění nebylo. A pokud náhodou je atrakcí a zábavy více, o to více je na druhou stranu lidí. Přičemž po pár minutách v davu si většinou začnu připadat jako parní nosorožec toužící po samopalu. Vlastně to ani včera nebylo jiné - jedna z hal Výstaviště v Českých Budějovicích nacpaná stoly s čokoládou, druhá dinosaury. Ale jelikož jsme přijeli hned po otevření, byly plné stavy čokolády, plné stavy dinosaurů a naopak spousta místa, protože většina lidí se ještě nestihla probrat z páteční opice, a tak jsme tedy vyrazili. 

Vychcaní dlužníci a krvechtiví věřitelé

Já se tomuhle tématu nechtěla věnovat. Však už jsem se jako správný lenoch dlouho nevěnovala ničemu přemítavému. A stále nechci, aby to byl úplně článek o mém postoji. Spíš výzva pro přednesení argumentů ke stanovisku, kterému moc nerozumím. Ona se totiž opět rozhořela debata o dlužnících a věřitelích... tedy o vychcaných neplatičích a nepozorných lichvářích, když se na scénu opět vynořila plánovaná změna v insolvenci, resp. v oddlužení- a neutíkejte!

Jasně, že tohle vás moc nezajímá. Nechcete slyšet o zákonech a sazbách a lhůtách. Nikdo normální tohle nechce ve volném čase poslouchat. Ale mě to zajímá ještě z jiné roviny. Ze selskorozumné a z pohledu zkušeností. Ne osobních, ale obecně klientů na obou pozicích. Z nějakého mnou nepochopeného důvodu (až na zjevně účelové případy) se totiž až příliš často setkávám s postojem, že podat návrh na oddlužení je to nejhorší, co může dlužník věřiteli spáchat. Jako fakt vrchol. Přejeli jste mu psa, znásilnili dceru a sponzorujete mu tchýni? Všechno dobrý. Ale oddlužení? Seš mrtvej, Dave!

John Wyndham - Den trifidů

Originální název: The Day of the Triffids

Rok vydání: 1951

Rok vydání v ČR: 1972

O existenci této knihy jsem věděla už velmi dlouho. Stejně jako jsem věděla, že je to sci-fi a že trifidi jsou rostliny. K úvaze, že je to příběh o tom, jak rostliny zotročí lidstvo, pak nebylo daleko, a já se rozhodla, že něco takového vážně není můj šálek čaje. Ovšem jak se ukázalo, když jsem si knihu koupila, zatímco jsem před sebou měla dvouhodinové čekání na autobus, zmýlila jsem se ve všech ohledech. Rozhodně se z ní stal můj šálek čaje a rozhodně není o zotročování lidstva flórou.

Neutečeš

Originální název: It Follows
Země: USA
Rok: 2014

Udělala jsem chybu. Tu, že místo náhodného dílu remaku MacGyvera, na kterého občas koukám (páč Patty a Selma a Nicky Stokes z CSI) jsem si pustila tohle. Tohle... dílo. Co se tváří jako horor, před čtyřmi lety z toho marketing dělal budoucí legendu, ale je to ve skutečnosti produkt sjetého producenta neschopného dokončit myšlenku, který jednou v zadní uličce přehnul art. Zvlášť, když doslova o tom je. Tedy o tom přehýbání. No a o té nedokončené myšlence asi taky.

Když je čas to vzdát

Někdy totiž prostě je. Někdy je to ta nejlepší možnost... a někdy ta jediná. Protože dopadnete stejně, jako když se nevzdáte, akorát se nemusíte tak namáhat. A totéž se stalo v mém snu. Tudíž praštěný výpotek mozku Ann Taylor číslo... nevím, určitě víc, než by bylo záhodno.