Delfínoběluha rejnoslonovitá

Už skoro tři roky jsem nezapsala žádný bláznivý sen. Tři roky se mi žádný nezdál? Fakt ne, jenom jsem si je moc nepamatovala, nebo jsem byla líná je zaznamenat. Tenhle byl ovšem tak ujetý, až jsem se přemohla. Vítejte mezi delfínoběluhami rejnoslonovitými.

Na začátku jsem měla s rodiči a bratry vyrazit na nějaký výlet. Všichni už jsme byli dospělí a zjevně se některým tak úplně nechtělo, protože to začalo otravně a problematicky. Nikdo se pořád nemohl připravit, táta furt chodil něco dělat pro souseda a já si říkala, že do cíle dneska ani nedojedeme, protože je už odpoledne. Měl to být totiž, podle snové logiky, jednodenní výlet na druhou stranu republiky. Nicméně jsme vyrazili a stále podle snové logiky se z toho vyklubal výlet někam za kopec na nějakou rybníkovou/jezerní pláž. Ve skutečnosti tam za žádným kopcem není jezero nebo jiný rybník než na návsi pro hasiče, zato to podezřele vypadalo jako pláž z louky za naším vesnickým koupalištěm pod kopcem místo za kopcem... což je rovněž ve skutečnosti požární nádrž. To ovšem této pláži nevadilo a, ještě pořád podle snové logiky, se na ní objevily běluhy. Nebo spíš něco mezi běluhou a delfínem, velikostí hodně malým delfínem. K tomu neměly problém vystoupit z vody, pohybovat se vzpřímeně po ocase a hlavně rozplácnout hlavu jako palačinku. Vypadala, jako by se jim do ní zakousnul rejnok. Taky z ní vysunout chobot. Jo a taky mluvit. 

Simpsonovi mají scénu pro všechno.
zdroj

Některé se takto přišouraly až k lidem, začaly se vyptávat na spoustu lidských věcí, lidi byli docela nadšení z pokecu s delfínem... delfínoběluhou, ty je začaly zvát dál k vodě, prostě přátelský kontakt, o němž si mimozemšťani můžou nechat zdát. Ale pak se potvrdil můj divnej pocit. Delfínoběluhy ty, kdo se dostali dost blízko, odmítly nechat zase odejít. Ha, já věděla, že něco plánujou! 

zdroj

Nečekala jsem, až se ukáže, co. Prostě jsem vzala roha. Což bylo vlastně hrozně snadný, jelikož delfínoběluhy po tý ocasní ploutvi vydržely poskakovat jenom chvíli a dost pomalu, než to na ně bylo spolu se změnou terénu příliš namáhavé, a plácly sebou zase na břicho. Nevím, proč čáru nevzal nikdo další, jestli bylo pohodlnější nechat se zajmout čtvrtrejnokem než chvíli běžet. Zato jsem věděla, že tohle palačinkohlaví delfíni míní jako průzkum lidí, že se připravují nakopnout své schopnosti tak, by mohli slušně pochodovat po souši, a až zajatce prozkoumají a zpracujou, vrhnou se dál. Povedlo se mi tedy dostat domů, až za tmy. Navzdory létu jsme měli ozdobená okna, poněkud zvláštně ozdobená se zvláštně přívětivě svítícími žárovičkami. Chtěla bych si vzpomenout podrobněji, tak příjemnou atmosféru to přes přicházející hrozbu navozovalo. Nejspíš mi v tu chvíli kolem baráku projelo auto s měkkými žárovkami a nasvítilo mi podivně okno u postele. I tak jsem se však musela rozhodnout, co dál.

Úvaha byla prostá. Domů jsem přiběhla ze severovýchodu, všichni ti lidi, co skončili u delfínoběluh, byli taky z téhle oblasti. Takže delfíni se vrhnou naším směrem - snová logika zajišťovala, že se nemohli vrhnout žádným jiným. Tudíž musím zdrhat dál na jihozápad, a tam je vesnice, kde bydlí babička. V tu chvíli mohlo být jasné, že to dobře dopadne. Pokud v podobných snech musím někam zdrhnout a zamířím do ŠH, byť je to kurva do samých vysokých kopců, vždycky se z toho dostanu. A tak jsem tam zamířila, vrazila stále tu noc k ....dědovi a babičce, relativně mladým na to, že babičce je přes 80 a dědovi skoro dvacet pod zemí, řekla jim, o co jde, a místo aby volali Chocholouška, hned zavírali, zamykali, zajišťovali barák. Když tu se náhle objevil jeden delfínoběluha. 

Tomuhle dotyčnému se plán jeho soukmenovců nelíbil. Nechtěl se mrnit se žádnou pevninou. Proto nám prozradil, jak se jich zbavit, až se ukážou. Jasně, budou mít s sebou lidi, budou mít svoje cíle, chtějí nadvládu a bla bla bla. Jenže s náma nebudou chtít mít nic společnýho, pokud na ně budeme až moc blázniví. ....běluhodelfíni s palačinkoxichtem pod chobotem zjevně mají silné cítění o etiketě. Proč ne. Tento exemplář bleskově odhopkal do další vesnice varovat další lidstvo, prarodiče popadli pušky, schovali jsme se v šílených kreacích za velký bazén částečně pod prodlouženou střechou, kterou u toho baráku jednak nikdy neměli a jednak na téhle straně ani nikdy mít nemohli, protože je tam asi jenom metr pozemku, a čekali jsme.

Delfínoběluhy se ukázaly i s lidmi, v čele s Natalií Dormer s blond mikádem (včera jsem si poznamenávala, abych se příští týden podívala po minisérii Lady s ní v hlavní roli). Ukázali jsme se i my, namířili pušky a prostě působili co nejvíc ujetě. Delfínoběluhy si nás chvíli měřily, zatímco se motaly všude kolem. Při zemi, kam jsem se radši nedívala, a kde se asi změnily na záplavu úhořů. Alespoň se mi něco slizkýho neustále hemžilo a otíralo kolem nohou - jako bych stála v sudu se studenýma, slizkýma a až moc živýma úhořema (zajímalo by mě, jestli jsem v tu chvíli měla odkrytý nohy, nebo jsem se zamotala do kabelu nabíječky). Načež usoudily jo, tohle je na ně až moc, a pokračovaly dál. JSME ZACHRÁNĚNI!