Stephen King - Když teče krev

Originální název: If It Bleeds
Rok vydání: 2020
Český překlad: 2021
Poznámka: Četla jsem pouze v AJ

Tato kniha je sbírkou čtyř delších povídek, Telefon pana Harrigana, Chuckův život, Když teče krev a Krysa. Zatím první dvě jsou i zfilmované, docela podařeně, hlavně Chuckův život je nádherný film, a i čtení jsem si poměrně užila. Byť asi jen titulní povídka se známou Holly Gibney se dá označit za Kingovu klasiku, ty ostatní v sobě mají rozhodně něco neobvyklého.

Telefon pana Harrigana se nejdřív tváří jako prostý příběh, v němž Craig, slušný chlapec a úspěšný student, začne pracovat jako výpomoc pro samotářského starého boháče pana Harrigana. Navážou nepravděpodobný vztah, Craig panu Harriganovi předčítá knihy, sbírá od něj různé střípky zkušeností z jeho dlouhého byznysového života, a na oplátku mu jednou věnuje novinku, první iPhone, aby se mohl věnovat tržním přehledům, zprávám a obvoláváním služeb pohodlněji, moderně. A samozřejmě, pan Harrigan je starý a nemocný, netrvá dlouho, než zemře. Tehdy se příběh převrátí, protože Craig se rozhodne dát mu jeho iPhone i do rakve, a když se jednou cítí moc sám, zavolá na něj, aby zase slyšel Harriganův hlas ze záznamníku. K jeho obrovskému překvapení to však zní, jako by někdo hovor přijal. A co víc, pokud mu zavolá, když se ocitne v potížích, někdo si to náhle s těmi, kdo mu dělají problémy, velmi ošklivě vyřídí. Craig tak docela nechápe, co se děje, ale stojí před těžkým rozhodnutím. Ignorovat nepříjemný pocit, že může brzy ztratit kontrolu, nebo pana Harrigana konečně doopravdy pohřbít? 

Povídka tedy pracuje tedy se strachem ze smrti a s tím, že někdy je třeba nechat věci i lidi odejít, ať je to sebetěžší. Je celkem povedená stejně jako její filmová adaptace. Považovala bych ji klidně za mírný horor pro mladší, protože ji vypráví Craig, a tak v ní vše odpovídá jeho věku, nepůsobí úplně děsivě, přehnaně napínavě, zůstává nanejvýš soukromá. Příjemně popisuje i Craiga a Kingovi se tu povedlo trochu vyhnout jeho častému problému, že děti v novějších dílech nezní moc jako skutečné děti. Craig je sympatický, jeho proplouvání životem baví, nečekaný mentorsko vnukovský vztah s panem Harriganem se rozvíjí zajímavě, a následná trochu strašidelná záhada napíná. Je to nicméně nejvíc ze všeho o tom, jak se dospívající kluk učí nechat minulost odejít, pochopit, že ji už nepotřebuje, a to na ukázce možné (avšak jak je v hororech časté nikdy úplně potvrzené) pomoci ze záhrobí. 

Chuckův život zase začíná velmi netradičně. Svět se ocitá uprostřed ničivých přírodních katastrof a newyorský učitel Marty stejně jako zbytek lidstva netuší, co se děje. Jen že patrně přichází konec. Město se pomalu zastavuje, propadají se silnice, brzy není možné dostat se do práce, části USA se odlamují, televize postupně přestává vysílat, internet spadne ještě dřív. Jediné, co je kolem jasně viditelné i tehdy, kdy začnou zhasínat hvězdy, jsou reklamy a billboardy děkující Chuckovi Kranzovi za 39 báječných let. Jenže zároveň nikdo netuší, kdo Chuck Kranz je. Ve skutečnosti, jak se ukáže v druhé části, je to totiž umírající muž, který vzpomíná na svůj život, zejména na podivnou událost v dětství, již rozvede ve třetí části - nejen na lásku k tanci nalezenou díky své babičce a pak školnímu plesu, ale na to, jak to může vypadat, pokud člověk náhodou spatří vizi budoucnosti. 

Je to tak příběh jdoucí pozpátku, protože třetí část vysvětluje Chuckovo dětství a zážitek s vizemi smrti blízkých včetně jeho vlastní, druhá část sleduje Chuckovy poslední měsíce, a první část rozpad a konec světa, což se nejprve zdá nesrozumitelné, jako by mělo jít o apokalyptický příběh, než začne být jasné, že je to vnitřní svět. Protože každý člověk v sobě má celé zástupy vybudované během života. Že tento svět končí, protože někdo umírá, mi došlo celkem brzy ještě v první části, ani to asi neměla být velká záhada. A byť je tu nadpřirozený strašidelný prvek, srážka se zakázaným podkrovním pokojem, kde je možné zahlédnout něčí smrt, byla pro dítě děsivá, víc než co jiného je to hrozně emotivní, melancholická a dojemná povídka, hořkosladké sbohem. I filmovou adaptaci můžu jenom doporučit, protože jen podtrhuje úžas kombinovaný s nevyhnutelným loučením ve chvíli, kdy už nejde dělat nic jiného, než sledovat, jak se existence vypíná, a vnímat ten úplně nový a úplně poslední zážitek. Trochu existenciální, hodně dojemné, krásně vybarvené.

Když teče krev je pak Kingova klasika. Mírně hororová detektivka s Holly Gibney navazující na Outsidera. Holly jako celé státy sleduje následek bombového útoku na školu a mediální smršť, která začne, sotva dopadnou trosky na zem. Zejména díky okamžité přítomnosti zkušeného televizního reportéra. A není to vlastně jediná tragédie, kde se prakticky ihned objevil. Holly a její detektivní kancelář sice nikdo nepožádá, aby tohoto Cheta Ondowskyho prošetřila, ale i tak ho nemůže ignorovat. Něco jí nesedí na něm, ani na záznamu pachatele, který doručil bombu. Zdají se jí podezřele podobní, něčím podivně nelidští, a brzy se dopátrá i dalších zvláštních nesrovnalostí kolem Cheta. A když přijde na starého pana Bella, který si všiml těch samých děsivých náznaků, ale táhnoucích se celé dekády do minulosti, odhalí, že s Outsiderem se sice vypořádala, ale je tu i jiné monstrum živící se utrpením. Jaké si i samo vyrobí, pokud dlouho žádné nepřichází. A je tak jenom na ní, aby ho zastavila. 

Já mám Holly ráda, Outsider mě hodně bavil, a tahle povídka, jež si z něj vzala inspiraci, rovněž. Byla vlastně takový dodatek, Outsider pojatý trochu jinak, "jdeme po podobném monstru z jiné strany". I tahle strana, tohle konkrétní monstrum, mě bavilo. Navíc to stále byla jen povídka, ne celý román, takže Holly ve zkrácené verzi vyšetřovala nového měniče podob a neměla moc prostoru odbočovat. Líbilo se mi, jak přicházela na jednotlivé stopy a propojení, začlenění sympatických Bellových, na rozdíl od knihy Holly, kde pro sebe dostala celý roztáhlý román, tu moc nepřekážely ani její hromadící se osobní záležitosti. Bylo to příjemně napínavé, byť mi přišlo, že nemá vysoké sázky. Jistě, Chet se živil na neštěstích a sám ho i způsobil, ovšem nikomu z hlavních postav nešlo o život, dokud Cheta nekontaktovali. Ale objevil se ten samý prvek, který mě otrávil i v Holly - jednak se to místy zbytečně táhlo a jednak Barbara a Jerome. Jsou vedlejšími postavami už od pana Mercedesa a čím dál víc překáží. Stejně jako v Holly se připletli k něčemu, čemu neměli, spletli se v odhadu, a protože nikdo s nikým nekomunikoval, pro jistotu, aby náhodou nevyslovil neověřenou domněnku (.......), několikrát náhodou vlítli do smrtelného nebezpečí. V Holly se tohle děje masivně a i tady to působilo navíc, jako by se to bez Jeromea a Barbary úplně obešlo.

A Krysa je krátká povídka se spisovatelem Drewem v hlavní roli. Ten po autorských neúspěších, jaké ho skoro stály zdraví, přišel na nápad na novou knihu a rozhodl se odjet na pár dní na svou chatu v severním Maine, aby tam napsal co největší část. To se mu zpočátku daří, avšak brzy se začne jako dřív zasekávat nad výběrem slov, jeho tempo se zpomalí, onemocní a navíc chatu odřízne drsná bouře. A s jeho knihou to tak vypadá víc než bledě, ačkoli do ní vkládal takové naděje. Tedy než před bouří zachrání náhodou krysu. Krysa totiž promluví a nabídne mu neodolatelnou dohodu. 

Tahle povídka byla ze všech čtyř nejslabší. Premisa mě zaujala, spisovatelé u Kinga taky většinou jako hlavní postavy fungují. Ovšem víc než půlka byla o tom, jak dostal vágní nápad, odjel na chatu, psal, dohadoval se s manželkou, že ještě nechce zpátky domů, ačkoli je nemocnej a má přijít bouře, o zmínkách o minulých neúspěších, a o lidech, které potkal. Nebylo to nijak drastické, spíš jen výřez z jeho života, čtenáři vlastně vůbec nezáleželo na tom, jestli knihu napíše, jako by o nic nešlo. Až po půlce se konečně objevila trocha drama s Drewem v nejhorším stavu, podivná mluvící krysa a Drew s ní uzavřel nečekanou dohodu o dokončení knihy. Za jistou cenu, jejíž splátka nepřišla docela tak, jak očekával, protože mu ji přece jen nabídla... krysa. Která možná byla, možná nebyla, možná Drew knihu dopsal sám a následek s ní nijak nesouvisel, a možná se Drew dočasně pomátl. To na povídce funguje asi nejvíc. Každý si ji může vyložit, jak chce, skutečnost se nedozví, a pravděpodobné jsou všechny varianty. Ale na to, jak byla krátká, za tolik nestála.

Mé hodnocení: