Když se mi tato kniha objevila jako dárek v e-knihovně, viděla jsem jen název a čekala něco historického o tom, jak se kat dostane na popraviště. Historické to tedy je, ale když jsem v souboru viděla i obálku s dodatkem Neotřelý pohled na období heydrichiády z perspektivy nacistických aktérů, hodně mě překvapilo téma. Protože pustit se do heydrichiády z pohledu gestapa je rozhodně neobvyklé.
Pannwitz tak doufá, že dokáže to, co nejprve vypadá nemožné. V rukách nemá moc, svědci nejsou příliš užiteční a Heydrich navíc zemře, což přinese do řad Němců i Čechů šok a děs z budoucnosti. Zkrátka se snaží zachránit tisíce lidí před terorem a udržet v protektorátu klid raději než podnítit další revolty. A tak se zamotává na jedné straně do jednotlivých lidských osudů, různých pohledů na to, co je správné a co je zrada, a na druhé se blíží k samému okraji lidskosti, když se ocitne u barikád před Lidicemi a pak v salvě kulek nad kostelní kryptou.
Až na konci jsem zjistila, že tato kniha vychází ze skutečných záznamů a zážitků skutečných osob, zejména Pannwitze, byť je dost zdramatizovaná a částečně fiktivní, pojatá jako pokus očistit Ladislava Vaňka a jeho úlohu v celé aféře. Dílo si vzalo některé pravdy, polopravdy a mýty o Vaňkovi a Pannwitzovi, použilo je jako hlavní postavy této fikce, dalo jim víceméně vlastní příběh a umožnilo tak specifický pohled na atentát. Takže se můj dojem v závěru trochu převrátil z prominentnějšího "nevím, jak moc je tohle košer", na "to dává smysl". Však i autorka vyjádřila své úvahy o ne/vhodnosti pohledu nacistů. A ona i v podkladech Pannwitz samotný se nepochybně navzdory jeho prohlášení, jak nic neomlouvá, snažili vylepšit jeho obraz, a tak to funguje. Však on hrůzy nezakryl, ani se je zakrývat nesnažil, stejně jako vinu nacistů. Akorát mám pochyby, že byl doopravdy jedním z kladných záporáků.
Jeho postava, jejímž pohledem je kniha vyprávěna, totiž doufá ve výhru domoviny, ale umí perfektně česky, snaží se spolupracovat s místními, mnohé nacistické teorie neřeší nebo se mu rovnou nezdají, zkrátka "dobrý nácek". Trochu jsem doufala v opravdovou originalitu, kdy autorka bezostyšně využije pohled skutečný druhý pohled, ne někoho, kdo se sám před sebou pokoušel tvářit správně. Neustále měl hrůzu z krveprolití, zoufale nechtěl, aby lidé v Protektorátu umírali, hledal každičký důvod, jak propustit vyslýchané nebo jim zajistit dobré podmínky, měl pochyby dokonce i o výhře, ačkoli "o politiku se nezajímám, palčivé otázky si radši nepokládat, pojďme spolu vycházet, eh kdyby jen mí soukmenovci někde nepáchali genocidu". Sice se vysvětlily jeho důvody. Původně měl být duchovní, vyvinul si kriminalistický cit, jemuž se drsné způsoby SS (z nějakého důvodu gestapo prezentoval až slušně) protivily, zoufale se snažil nepřipadat si taky jako vrah ve vražedné mašinerii, proto bojoval i za životy nepřátel. I to je motiv. K tomu alespoň knižnímu Pannwitzovi zůstávala určitá naivita. Jenomže čím hlouběji jsem se do textu dostala a čím víc se rozjížděla heydrichiáda, tím víc Pannwitz působil jako Čech s neprůstřelnou ochranou, že je vlastně Němec, a jenom chce, aby existovali v míru a klidu třeba i pod nacistickou filozofií, oxymoron ignorujme.
S tím souvisí i poněkud... zvláštní pojetí popisu vyvraždění Lidic. Pannwitz se ho pokusil zastavit, nepodařilo se, a tak zděšeně odjel. Načež si představoval, jak se asi musel cítit jeden popravovaný lidický učitel. Takže popis osudných hodin byl očima oběti v představách citlivého gestapáka a... eh... až moc ujeté, ne zrovna nejšťastnější volba, s kterou se snažím smířit tak, že ji beru jako Pannwitzův zaslepený přístup. Ač samozřejmě drastičnost všeho to ukázalo bez příkras.
Na druhou stranu se objevily i mírnější projevy tohoto kontrastu - postavy, které musely věřit v nacistickou věc, věděly, že jejich osud je spojený s vítězstvím nebo prohrou, ale zároveň, že se děje bezpráví, jejich systém není dobrý, a byly zajímavé svou komplexností v tom, jak se s tím vypořádávaly. Takových "řadových" příslušníků a úředníků byla nepochybně hromada v realitě i v knize. Třeba Hohaus, který se staral o zásobování v Terezíně a jeho manželka, bachařka v novém ženském oddělení, byli zjevně obyčejní dobří lidé, jakým věřím, že všechny vidí jako lidi, je jim líto, co se děje, a snaží se vězňům přilepšovat bez ohrožení sama sebe, přestože jsou nevyhnutelně nepřátelé. A mezi nimi a Böhmem je široká škála osobností a pohledů na válku, okupaci, genocidu, které se v knize také objevovaly, což vůbec nebylo špatné.
Často ostatně fungoval i Pannwitz s velice zajímavým tématem - jak působí hrůzy, které nacisti dělají, na ně samotné. Třeba onen nechvalně proslulý moment, kdy nejmladšímu Moravcovi ukázali hlavu jeho matky, aby promluvil o atentátnících. Z pohledu obětí ji přineslo nelítostné monstrum, tady máme (nejspíš fiktivní) myšlenky dotyčného, jemuž je ze sebe zle, nenávidí, že něco tak strašného ho vůbec napadlo, ale považuje to za nutné, aby zarazil ještě horší události, a tak se tváří drsně. Nebo když uvažoval nad přijetím Böhmeho nabídky sebrat šest náhodných lidí, označit je za atentátníky, aby se věc uzavřela a nepřišlo se na přešlapy SS, a Böhme mu za to vrátí zatčenou milenku. S tím, v jakém rozkladu Pannwitz byl, šlo dobře pochopit, proč mu to připadalo svůdné a prosté, šest životů za Miladu a klid (zde se výrazně projevila i ona Pannwitzova naivita, všem muselo být naprosto jasné, co Böhme s Miladou tak jako tak udělá). A ukázaly se i další náznaky toho, že alespoň některé postavy si nesly osobní následky svých činů, ať už konaly z donucení nebo přesvědčení. Ne dost, aby je čtenář litoval, ne dost, aby je nezval pachateli, ale dost na to, aby získaly hloubku. Aby to místy z vyšetřování a nahánění atentátníků dělalo spíš boj "kladného záporáka" se "záporným záporákem", aniž by musel někdo z nich být dobrým člověkem.
Také mě hodně zaujala Pannwitzova myšlenka, jak všude milují zradu, ale nenávidí zrádce, byť je to třeba v jejich prospěch. Když se zamyslím nad hlavně špionskými a detektivními příběhy, tak je to pravda. Zrada často popožene kolo "zápletky" nebo pohne skutečností, i tady to bylo důležité téma, avšak ten, kdo ji provede, je... zkrátka zrádce pro všechny. Zde bylo zrad hned několik, obzvlášť tragická byla ústřední, když se přišel přiznat naprosto vyděšený a vyřízený Čurda.
Jeden problém mám ale přímo s autorčiným stylem jako takovým. Poměrně zbytečně roztahuje věty do příliš popisných celků, často opakuje celé názvy a tituly, moc podrobně leccos rozepisuje, což text tříští. Třeba "strčil jsem ho do potrubní pošty, která je - takto a takto dlouhý popis - spojena s - tím a tím dlouze zvaným místem popsaným už několikrát" místo "a poslal jsem ho potrubní poštou na ústředí". Nebo opakující se popisy ústředí gestapa skoro pokaždé, když do něj Pannwitz vstoupí. Docela to rušilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat