Jennifer McMahon - Vermontské psycho

Originální název: The Night Sister

Rok vydání: 2015

Český překlad: 2018

Od této autorky jsem četla její známější knihu Zimní lidé, která se mi velmi líbila. I v téhle si vzala klasický hororový motiv - měniče, zasadila je do svého vlastního prostředí a pravidel, a stvořila kolem nich "rodinný" horor. Jen mě bavila o něco míň.

Kolem poloviny dvacátého století prosperoval ve Vermontu na kraji nevelkého Londonu Tower Motel, který postavil jeho vlastník pro svou manželku jako připomínku jejího rodného Londýna. Jednou z atrakcí tam byl i slepičí cirkus jejich dcer Sylvie a Rose, navenek perfektních sester a dcer. Jenže jak děvčata rostla, začala se odcizovat, stavět proti sobě a jedna druhou považovat za něco zrůdného, notně ovlivněné povídačkami jejich babičky o přízracích měnících se v děsivá zvířata. Ani jedna ale pořád nemohla přijít na to, co se děje doopravdy, až nakonec Sylvie zmizela, podle všech utekla do Hollywoodu, Rose si pořídila dceru a pak zmizela taky. Její dcera Amy na to v motelu, nefunkčním už dávno od vybudování dálnice, žila dál se svou babičkou a se svými nejbližšími kamarádkami, Piper a Margot. Jenže vždycky byla tak trochu drsná a nesmlouvavá, aby se dokázala nějak vyrovnat s nelehkou situací, své kamarádky do lecčeho navážela, a jednoho dne odhalily něco zvláštního, temného a tak podkopávajícího Amyinu představu o její rodině, že to jejich přátelství navždy zlomilo.

Teď, po dalších letech a další generaci, zdá se, kletba pokračuje. Amy žije ve starém motelu s vlastní rodinou, zatímco Margot čeká své první dítě a už s ní skoro není v kontaktu, přičemž Piper se rovnou odstěhovala na druhý konec států. Přepadne je ale nečekaná, brutální zpráva - Amy prý vzala pušku, vyvraždila svou rodinu a pak zabila sebe. Jenže po sobě také nechala pár prapodivných stop a jediný svědek událostí, její malá dcera, působí nanejvýš zvláštně. Piper s Margot jsou tak jediné, kdo je schopný ponořit se do minulosti motelu, do historie píšící se od Rose a Sylvie a odhalit, co se doopravdy stalo. Nejen teď, nýbrž už i v dávné minulosti.

Autorka si tady velmi dobře poradila s dětskými postavami, které měly spoustu problémů, jak nadpřirozených (být přízraky, aniž si to možná uvědomují, vyšetřovat ne úplně běžné zmizení), i zcela přirozených, zejména dynamiku oblíbeného x zdánlivě nemožného dítěte v první časové linii, dynamiku drsňačky s emocionálními problémy kvůli opuštění matkou x kamarádky, co si myslí, jak je Amy úžasná a udělají pro ni všechno v druhé časové linii, a tak se nechovaly úplně nejracionálněji, záhadu a nebezpečí řešily... zkrátka jako děti a dospělý čtenář viděl, kam se řítí, ale i že u někoho takového to není překvapivé. 

Plusem rozhodně byly krátké kapitoly, přehledné střídání časů, což udržovalo dynamiku a pozornost. Zajímavý přídavek zase Sylviiny dopisy pro Hitchcocka, když už autorka otevřeně přiznává inspiraci Psychem, ačkoli samy o sobě nepřispěly zápletce, jen atmosféře a nejistotě, jestli je Sylvie vážně přízrakem. A jakmile jsem akceptovala, že autorka zase použila klasický hororový prvek, zde měniče, ale stejně jako v Zimních lidech je pojmenovala jinak (s tím má problém můj mozek, jenž někdy nelibě protestuje, když někdo takto změní zavedenou škatulku), vlastně z toho byla docela příjemná strašidelná pohádka. 

Jenže na druhou stranu to na rozdíl od Zimních lidí brzy začalo působit jako pohádka až příliš. Moc dětsky, moc jako pro mladší čtenáře. Pořád to byl horor. Proměny, krvavé útoky, mizící lidé, podezřelé chování. Ale všechno podané až moc ploše, bez zvláštních emocí, spíš jen popis, náznaky nebo následky. A ne kvůli tolika dětským postavám. Navíc se moc dlouho neudržela ani záhada. Navzdory autorčině snaze čtenář odhadl, kdo je přízrakem, prakticky hned. Trochu překvapivé bylo spíš, co se skrývá v onom záhadném 29. pokoji, jenž sliboval klíč ke všem tragédiím a hledaly ho postavy hned ve dvou ze tří linií. Neboť i ten přispěl k pohádkovému pocitu - tento pokoj s "řešením" pro přízraky by se hodil spíš do perníkové chaloupky než do dospělého uvažování a děje. Anebo potřeboval lépe "okecat", jenže k tomu by autorka, jak už jsem naznačila, musela hlouběji zabřednout do emocí, rozpolcenosti, mezi více dotažené důsledky všech možných voleb, a to nemohla, pokud chtěla až do konce natahovat odhalení. Takže tomu poměrně chyběl říz. Nevynutila si to správné rozpoložení u mě jako čtenáře.

A medvědí službu knize udělalo i nakladatelství Omega. To má často jeden velký problém, jaký se objevil i tady - příšernou editaci. Zase chyběla písmena, někdy celá slova, zapomínalo se na skloňování, objevovaly se překlepy a chyby, jaké podtrhne i obyčejný word. Což zážitek hodně kazí.