Jennifer McMahon - Zimní lidé

Originální název: The Winter People

Rok vydání: 2016

Český překlad: 2017

Tato kniha je hororem, který zpracoval tématiku vyvolávání mrtvých ne úplně originálním způsobem, zato dost zajímavě. Místo s důrazem na děs z nemrtvých monster spíš s důrazem na utrpení lidí, které je k takovému bláznovství, jako přivést zpátky zesnulé, přivedlo. A na to, jak se s tím musí další generace vypořádat.

Malý zapadákov West Hall u skalního útvaru Ďáblův pařát má děsivou historii počínající tím, jak se po smrti dcerky Gertie v roce 1908 zbláznila Sára Harrisonová a o pár dní později ji našli zavražděnou, staženou z kůže, a vedle ní jejího manžela, který se zastřelil. Od té doby se tam občas záhadně ztrácí lidé, duch Sáry tam má stále obcházet a v lesích prý žije monstrum. O tom však nevěděla devatenáctiletá Rutihe Washburnová. Ta žila se svou matkou a malou sestrou na odlehlém statku pod Ďáblovým pařátem a rodiče ji vždy pečlivě štítili před společností. Právě proto snila, že West Hall opustí.

Jenže na Nový rok se po oslavách vrátí domů a zjistí, že matka beze stopy zmizela. Protože v ní rodiče vypěstovali nedůvěru k úřadům, nic nenahlásí a začne po celém domě hledat cokoli, co by jí pomohlo zmizení rozluštit. Nalezne přitom dost podivné věci, které ji zavedou k záhadné, všehoschopné Candace, a které naopak k ní nečekaně zavedou Katherine, jež nedávno ztratila syna i manžela. A jak se postupně ukazuje, uprostřed všeho jsou staré zápisky právě Sáry Harrisonové o jejích posledních dnech, v nichž popisuje, jak jde údajně vyvolat mrtvé zpátky na tento svět. 

Čtenář se ale o tom, jak to bylo se Sárou a že se vším souvisí, nedozvěděl jako překvapení spolu s postavami. Její příběh, zmínky o náměsíčnících, tedy oživených mrtvých, o hrůze, jakou znamenají, a o zoufalosti rodičů, kteří přišli o dítě, prostupovaly celou knihou, protože se kapitoly Ruthie a Katherine střídaly s jejími zápisy a s kapitolami Sářina manžela. Věděl proto od začátku, že Sáru vychovávala původní Kanaďanka, jež ji zasvětila i do náměsíčníků. A když Sára dospěla a její dcera došla smrtelné nehody, nikdo nebyl na pochybách, co se stane. Vlastně každému hned musel dojít i fakt, že náměsíčníci, ať už jen Gertie nebo i nějací další, zůstali kolem Ďáblova pařátu do časů Ruthie. Záhadou tak spíš bylo, co konkrétně se mezi nimi a Ruthiinou matkou stalo a jak to Ruthie "vyřeší". A posléze i její minulost, když začalo být zjevné, že ohledně ní skrývá její matka tajemství. 

Líbilo se mi, jak se postupně tyto záhady odhalovaly. Ta o Ruthiině rodině a minulosti velmi brzy naznačila zjevnou odpověď, ale nijak mi to nevadilo, protože nešlo o hlavní problém. Líbilo se mi i pojetí nemrtvých, náměsíčníků, hlavně postava Gertie po vyvolání z hrobu, a příběh Sáry, který sám obsahoval pár zvratů. Hlavně ten o její údajné brutální smrti mě zaujal, protože jsem ho vůbec nečekala, ačkoli jsem si toho měla hned všimnout. Také dny od zmizení matky, kdy Ruthie ještě netušila nic o náměsíčnících stahujících se kolem, na rozdíl od čtenáře. Rozvíjela se spousta možností, kam to mohlo směřovat. Bylo asi záměrem autorky, aby se na každé stránce objevila hromada ne moc skrytých náznaků, jelikož všimnout si, že něco nehraje, byla jen jedna část. Ta druhá, vysledovat, jak to je doopravdy, tak jednoduchá vždycky nebyla. Díky tomu udržovala příjemné napětí, hororovou atmosféru na správných místech a náladu duchařského, ale ne zase až moc duchařského příběhu. 

Akorát mi přišla skoro navíc linka Katherine. Byla důležitá proto, že její mrtvý manžel zamíchal kartami ohledně ztracených Sářiných zápisků zabývajících se konkrétním rituálem, náhodou je přinesl do hry. Nicméně to nepochybně šlo zvládnout i bez něj. Naopak kvůli zahrnutí Katherine nastával místy trochu zmatek co se týče skutečných motivů, záměrů a posloupnosti. Bylo toho moc. A nakonec mě při vyvrcholení akce a hrůzy začalo vytáčet její chování a trochu i chování Ruthie. Tehdy autorka sklouzla k otravnému klišé, kdy se ty dvě zarputile odmítaly zachránit a utéct, jen aby mohl děj pokračovat, nebo kdy vyřvávaly na Ruthiinu matku otázky a dožadovaly se vysvětlení, ačkoli zrovna utíkaly o život a mohly počkat, až budou sakra mimo dosah monstra. I vysvětlení, proč Sára a po ní ani matka nezničily zápisky s rituálem, i když se zoufale snažily, aby ho už nikdy nikdo nepodstoupil, bylo nedostatečné a hloupé. Neměly důvod to neudělat, kromě zápletky. A to, co s nimi nakonec udělala Ruthie, mi taky přišlo nelogické. Autore, když chceš, aby postava něco zlikvidovala, ať to zlikviduje - když chceš, aby existovala šance to ještě někdy najít, nepiš, že to míní zlikvidovat. 

Mé hodnocení: