Tato kniha je další z Crichtonových děl, v nichž vezme skutečnou události a románově ji zpracuje podle svého závěru, jak asi mohla proběhnout (zde navíc údajně vyslechl hlavní aktéry reálného případu!). Obdobně jako třeba ve zde uvedených Čtyřech klíčích. Jedná se ale o událost relativně nedávnou a hlavně kvůli jejímu tématu je v ní spousta věcí pozměněných. A i když se na začátku může zdát, že hlavním tématem je nástup nových technologií a virtuální reality v devadesátých letech, je jím něco mnohem závažnějšího. Sexuální obtěžování.
Když se ale pokusí tento problém hned v den jejího nástupu řešit s Meredith, stane se něco naprosto neočekávaného. Meredith po něm vyjede, svede ho, neposlouchá jeho ne, a když ji v poslední chvíli odmítne, přísahá mu zničit život. A začne na tom okamžitě pracovat - nahlásí, že ji sexuálně obtěžoval. V situaci, kdy se začíná protlačovat větší rovnost ve vysokých pozicích v technologických společnostech, a kdy se sexuální obtěžování konečně začíná brát navýsost vážně, takže lehce pachatele stojí místo i poklidný život. I jen domnělého pachatele, a to Tom nemůže připustit. Mohl by sice přijmout nabídku vše zamést pod koberec a přestoupit na jiné místo, jenže to by přišel o ohromné peníze. Navíc nejde jen o to, nemůže přece Meredith nechat všechno projít, to ona tu porušila zákon. Akorát, jak zjistí, nikdo mu nevěří, ani on by vzhledem ke všem okolnostem sobě nevěřil, a ani jeho advokátka zabývající se případy sexuálního obtěžování na pracovišti to nevidí moc růžově.
Naštěstí se Tom neocitne úplně bez přátel. Pomalu nachází stopy po tom, že celá záležitost nespočívá jen v Meredithině touze ovládat podřízené. Že vlastně vůbec nešlo o sex skandál, ten byl jen zástěrkou mnohem hlubšího problému, v němž ani nebyl ústřední postavou. A že potíže výroby v Malajsii nejsou jen náhodným pozadím posledních šílených dní. Tom zkrátka musí odhalit, jak moc špinavá může podnikatelská politika být, pokud se lidé neštítí ničeho, pochopit, jak to chodí v tvrdém byznyse a sporech slovo proti slovu, uvědomit si, že lidé jsou lidé, ať už jakéhokoli pohlaví, a že byť byl zvyklý o věcech příliš nehloubat, všechno kolem něj má mnoho úrovní a provázanost, jakou si neuměl představit.
Rozpracovat skutečný příběh do upravené románové podoby, aby jeho prostřednictvím Crichton prozkoumal nějakou problematiku, zde sexuálního obtěžování a firemní politiky, mě u něj baví. Ač je nutné vzít v úvahu pozadí vývoje moderních technologií na začátku devadesátek, takže je to zastaralé retro, jen ještě ne takové, aby se dalo vnímat jako dávná historie. Tudíž se tu básní o CD, ani přední technici a vývojáři moc pořád neví, co je internet, virtuální realita, z níž byli všichni odvaření, působila hrozně těžkopádně a uživatelsky nepříjemně. Tak to však tehdy bylo a stejně jde spíš o zmíněné pozadí. Nezáleží na tom, jakým konkrétním přístrojem se zabývají. Vlastně byly moderní technologie třeba akorát na konci jako možnost, jak si opatřit rozhodující důkazy.
Vedle toho ale nešlo ani o samotné sexuální obtěžování, o Meredithin pokus Toma svést a potom se mu pomstít. Pod vším se ukrýval hlubší důvod, spousta problémů, o nichž Tom netušil a které neměly se sexem, snahou o rovnoprávnost nebo problémy při obviňování z nevhodného chování nic společného. Crichtonovi se podařilo tento fakt dostatečně skrýt a jen pomalu, pro čtenáře zajímavě odhalovat. I Tomovi až bolestivě pomalu situace docházela, dlouho hledal vysvětlení na špatných místech, než mu secvaklo, jak nejde o něj, ale musí odhalit, jaký problém takto řeší sama Meredith. Ten přitom Crichton jemně naznačoval. Pořád něco nesedělo v chování Meredith, v chování firmy, v podivných událostech kolem Toma, v tanečcích kolem fúze. I docela nevinné věci jako nastavení kamery videohovoru v Malajsii, rychlé vybití telefonu, poznámka o brejličkách. Jen i při nejlepší snaze bylo nutné počkat si až do konce k plnému pochopení, a tak jsem si to užila.
Velmi se mi líbila i postupná změna pohledu na problematiku obtěžování u některých postav, hlavně u Toma. Nejprve měl třeba za to, že jeden zaměstnanec musel kolegyni něco určitě udělat a ne ji jen odmítnout, aby byla mstivá. Pak po něm Meredith vyjela a Tom i tak pořád přemýšlel, že to musel nějak zavinit. Protože přesvědčení o postoji žen k sexu a svádění založené na nesmyslných stereotypech bylo (a bohužel stále je) ještě pořád strašně zažrané. Dalo mu práci se probrat. Byl to zkrátka sakra dobrý příběh se zajímavou, napínavou zápletkou s honbou za očištěním svého jména a odhalením příčiny falešného obvinění, to celé v průběhu necelého týdne.
Frustrující jenom bylo, jak strašně pomalá práce tohle pro Toma byla. Já si všechno vyložila mnohem dřív než on. On byl zatím na ťafku. Místy se aktivně bránil pochopení. Snažil se zůstat úplně slepý k situaci, nevšímat si ničeho důležitého, sabotoval sám sebe. Kdykoli z něj tahali informace na jeho vlastní obhajobu nebo podrobnosti, jaké by pomohly odkrýt celou událost, nechtělo se mu moc přemýšlet, krčil rameny, přistupoval ke všemu laxně. Občas měl dokonce něco důležitého udělat, a on to zapomněl a neudělal. Nebo se snažili přijít na průlom, Tom si prostě povzdychl, řekl nevím a skoro ho až otravovalo, jak ostatní to taky nevzdávají. Je až div, že mu nakonec secvaklo a začal prohledávat Meredithinu práci, místo jejích erotických eskapád - i když bez důkladného postrčení nečekaných spojenců by to nejspíš neudělal. Což je vlastně stále asi úmysl. Ukázka, jak byl Tom zoufale nepřipravený na problém, který nejde vyřešit úpravou stroje, a jak si potřeboval uvědomit, že ho někdo může hodně špinavě bodnout do zad z důvodů, jaké nemohl ovlivnit.
Trochu víc tahalo, jak Crichton při obecném popisu atmosféry nebo situací kolem sexuálních deliktů a jejich vyšetřování místy sklouzával k poměrně hořce úsměvnému narativu, kterým se dnes snaží ohánět idioti typu Tatea. Až hysterii. Nebo to v USA lidi fakt hnali do divných extrémů a s realitou se ani nemuseli rozvádět, protože se s ní nikdy nesrazili - tedy to nebylo Crichtonem. Prostě to místy skoro vyznělo jako "ach staré časy, kdy nikdo žádné narážky a kdo si koho zatáhnul pod stůl, neřešil" a že "se to dít bude stejně, tak proč to tak hrotit". Nebo je to jeho zvykem praštit čtenáře pointou po hlavě extra důrazně, aby mu náhodou neunikla, a v tomto případě tím přišel o nuance.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat