Děsivé večerníčky

Ani už nevím, jak to funguje teď. Mám za to, že Večerníček je zrušený. Ale není to tak dávno, co ještě běžel, rozhodně běžel v době, kdy jsem já a nejspíš i vy byli malí a určitě si pamatujeme na horu seriálů. A mezi nimi byla hora mých oblíbených. Třeba Krkonošské pohádky, Mach a Šebestová, Včelí medvídci, Maxipes Fík (+ naše gramafonové desky s Fíkem), Pohádky z mechu a kapradí, Rákosníček, Hurvínek (+ naše bombastické gramofonové desky s Hurvajzem), Žofka, Lískulka a hory a hory dalších. Tyhle všechny jsme u babičky každé léto dokola sjížděli na videu vedle Šmoulů a Jen počkej zajíci. A vedle Slunce seno erotika, což byl jediný díl, který měla natočený, a pro nějaké desetileté děti to byl zážitek. Nu a mnoho z nich bych si klidně pustila i dnes.

Vedle nich ale vznikla i řada dost... prapodivných pohádek. Já tedy nechci říkat špatných. Vím, že čím novější, tím připitomnělejší, ale o to nejde. Obvykle to nebyl hloupý příběh.. Jen se v mém dětství objevilo pár večerníčků hraničících pro mě osobně s hororem, případně s úchylárnou, ač to byly dobré pohádky a z pozice dospělého většinu z nich dokážu i ocenit. Jen mě z nějakého důvodu neskutečně děsily jako dítě. Bylo na nich něco, co jsem nesnesla. Čeho jsem se bála. Nebo co bylo tak nešťastně vytvořené, že mi z toho bylo úzko. A v jednom případě na zvracení. Teda na zvracení mi bylo i slintání Kočkopsa nebo Učitelčina mazlíčka, ale to nejsou večerníčky.

Takže které to byly, které mě zasáhly tak, jak si nejspíš autoři nepředstavovali?

• Broučci

zdroj

Asi vás to překvapí, ale já z broučků nebyla úplně odvařená. Jenom ta hrůza, ten damoklův meč nedostatečné obživy a přicházející zimy, když to tam padalo... no jako brouci v zimě, a na jaře se pak akorát vidělo, kdo všechno pomřel, když vyrostly kopretiny... Pro mě jako velmi malé dítě to bylo neskutečně depresivní a příchod zimy do Broučků na mě opravdu působil hůř než příchod zimy do Západozemí. Janinka mě snadno uvedla do úzkostných obav z chudoby, a abych se nemusela pořád vypořádávat s rostoucí úzkostí a pocitu, že takový život je totálně na mašli, tak jsem je zase tak moc nesledovala.

• Jája a Pája

zdroj

Dějově s tímto seriálem nebylo vůbec nic špatně, myšlenkově taky ne, Jáju i Páju jsem měla ráda a nikdy jsem nepochopila, proč nám strejda, kterému se Pája říkalo normálně, zakázal říkat Pája bratranci s tím, že se mu pak budou pošklebovat, že je jak ten hloupej z pohádky, přestože zrovna Pája byl ten chytřejší. Nu dobrá. Ale jejich otec, vzezřením muž starší než oba mí dědečkové tehdy dohromady, mě něčím děsil. A na rozdíl od mnoha jiných pohádek, do téhle jsem se nikdy dostat nechtěla. Abych ho náhodou nepotkala. Ač byl kladnou postavou fungující jako hlas umírněného rozumu. Racionální důvod jsem k tomu neměla, ale cítila jsem k němu jisté... veliké antipatie a nechuť. Myslím, že na mě působil jako člověk, kterého bych v realitě obloukem obešla jen na základě prvního dojmu.

• Pohádky ovčí babičky

zdroj

Tohle je trochu sporný případ. Já totiž pohádky ovčí babičky totálně milovala a pokaždé, když jsem byla jako dítě nemocná, pouštěla jsem si je čtené na kazetě ve walkmanu (pro mladší taková ta věc, kterou ve Strážcích galaxie všude tahal Peter Quill - dokonce jsem měla stejný sluchátka). Ale jakmile jsem je viděla i v televizi, okamžitým problémem se pro mě ukázali zlí vlci. Nejen, že jako všichni vlci chtěli sežrat naše hlavní ovčí hrdiny, ale ještě byli nakresleni jako... z rozlámané cirkulárky a já se jich zkrátka bála. Obzvlášť, když jsem při té nemoci byla sama doma. Dojem, že vás nejen pokoušou, ale ještě se jim pořežete o ocelovej ocas, není nic moc.

• Kubula a Kuba Kubikula

zdroj

Musím říct, že tady mě moc nebrala ani samotná pohádka, protože skopičiny medvědáře Kuby a jeho medvěda Kubuly, aneb "soužití dětí a zvířat v jakémkoli zpracování", mě zkrátka nebaví. Ale jakmile se objevilo strašidlo Barbucha, nebyla jsem zrovna nadšená tuplem. Zase hlavně kvůli jeho vyobrazení, kvůli tomu, jak se uměl pohybovat a jaké kousky dokázal, zkrátka mě opravdu strašil. Nejen Kubula se bál. Já zdrhala taky. A mám jen pomotané vzpomínky, nebo to byl právě Barbucha, kdo si uměl nechat na prstech narůst žihadla? Já tehdy měla už hrůzu z toho, že mě bodne vosa nebo včela, a tohle na mě bylo moc.

• Míša Kulička

zdroj

Nenechte se zmást. Míšu Kuličku jsem zbožňovala. Roztomilé loutky, skvěle namluveno. Patřil mezi ty, které jsem si pouštěla nonstop. Ale když došlo na Vasila s palicí, jak se snažil dostat naše medvídky, když došlo na smrtelné nebezpečí, ve kterém se Míša ocitl, přineslo mi to noční můry, jak mě honí vrah. A to bez ohledu na dobrý konec. Prostě Vasilovy pasti, medvědí sádlo, sekera a palice, jak daleko odsud vlastně je k Jigsawovi? Pro mě jako dítě jen pár hodin než usnu. A samozřejmě všechno, kde se mládě oddělí od maminky, pro mě bylo traumatické. Ještě, že jsem jako malá nenarazila na Bambiho.

• Nils a divoké husy

zdroj

Tady mě opět ani moc nebavil děj, hlavně kvůli specifickému skandinávskému ladění, jemuž jsem přišla na chuť až jako dospělá. Ale děsila mě ústřední zápletka pohádky. Fakt, že může přijít skřítek, proměnit Nilse Holgerssona na trpaslíka a ten uletí od rodičů s divokými husami do světa, kde ho může cokoli sežrat jako obyčejnou housenku, mi přišel děsivý a ne jako něco, co chci sledovat a co mě má bavit. Pokaždé, když jsem viděla nějaký díl, jsem toužila jen po jednom. Aby se Nils už vrátil domů, stal se zase normálním klukem a aby už nikdo nenatáčel, jak se bezmocné děti dostávají do smrtelného nebezpečí někde v neznámu.

• O Kubovi a Stázině

zdroj

Tohle byl typicky český Večerníček z typicky českého historického prostředí s typicky českými postavičkami. Takže tovaryš, děvečka, láska, vojna a vodníci s vílami. Jenomže právě ti vodníci a zlé panské postavy vykreslené tak, aby bylo i pro dítě na první pohled jasné, kdo je tu zlý, mě od televize odháněly. Jejich frňáky, rty, pohyb a bohužel i vypravěč mě... tak trošku znechucovaly a nepřinášely mi dobrý pocit. A ač jsem mohla přát Kubovi a Stázině štěstí, nějak jsem se nemohla přenést přes nikoho dalšího. Navíc jsem nechápala, proč pořád páni a císař tak moc touží vést války kvůli blbině.

• Pohádky o mašinkách

zdroj

A jsme u toho. U pro mě nejvíce hororové pohádky, která mohla být fajn, ale jakmile na mě vykouknul zlý kouzelník Zababa, bylo vymalováno. Myslím, že autoři tu perfektně trefili tajemnou, zlověstnou, temnou a "odlišnou" auru Zababy, zvlášť, když všichni ostatní byli normální lidé nebo vlaky, alespoň teď to dokážu ocenit, ale jako malou mě jasně konturovaný, přísný, ostře hranatý Zababa jednoduše děsil.

• Edudant a Francimor

To nejlepší na konec. Víte, všechny výše uvedené pohádky jsou vlastně dobré, jenom nebyly psány s úmyslem vyděsit a možná proto mě na rozdíl od úmyslně děsivých filmů jako malou některý jejich prvek odpuzoval a strašil víc než by se dalo čekat. Jenže tenhle úlet, kterej nejspíš napsal někdo na drogách, mě nejen děsil, ale bylo mi po něm na zvracení a i teď, když si na tuhle pohádku vzpomenu, cítím podivnou pachuť uslintané, trošku úchylné hrůzy. Prostě jsem do sebe jako malá po téhle bombě nedokázala ani nasoukat večeři a dodnes si připadám tak nějak... zneužitá přes obrazovku. Vším, co se tam dělo, včetně úlisného tónu Milana Šteindlera, který se na vypravěče pro děti absolutně nehodí. Dvořák, Bohdalová, Nárožný, to všechno byli skvělí vypravěči do pohádek. Ze Šteindlera jsem měla husí kůži. Možná, že někdo z videa pochopí proč, možná se nikdy nedozvím proč, ale je to tak.

A co vy, taky vás někdy nějaká pohádka nečekaně vyděsila nebo znechutila, i když se s tím nejspíš nepočítalo? Měli jste z nějaké pohádky zlé sny nebo  vám bylo ouzko z jejího ladění? Které byste zařadili vy?