Soukromí už jsem koupila

Na blog.cz se objevilo téma týdne koupím soukromí. Nejdřív mi to bylo jedno, jako už všechno na blog.cz, ale pak jsem ráno došla do práce, zjistila, že nemám klíče, a hrůza mě omyla. Mohou být jen na dvou místech! Ve vchodových dveřích domu nebo v popelnici, kterou mají do hodiny vyvézt, páč jsem cestou vynášela koš. Nasadila jsem proto trysky, volala majitelce, upocená a zasněžená doběhla zpátky, tam klíče opravdu našla v domovních dveřích, zvenku, takže jsem ještě k tomu uvěznila celej barák, a pak zase letěla zpátky. A u toho se rozhodla, že na tohle téma přece jen něco napíšu.

Koupím soukromí je věta, kterou jsem nikdy přímo nezformulovala, ale jejíž poselství mi hlavou rezonovalo mockrát. Protože zatímco rodiče mají dvoupatrový rodinný dům, kde jsem od sedmé třídy měla vlastní pokoj, a tak jsem od nějakých 11, 12 (tolik mi bylo v sedmé třídě) zvyklá na absolutní soukromí, od nástupu na vysokou se všechno změnilo a teprve předloni jsem se konečně dostala k uzavření kupní smlouvy na soukromí. Teda ona se kamufluje jako nájemní smlouva, ovšem nebudeme slovíčkařit, u soudu nestojíme.

Já totiž jsem introvertní člověk. Nevadí mi strávit x dní sama, třeba vůbec nahlas nepromluvit, právě naopak. Však nahlas to nebudou o nic větší moudra než potichu, a když jsem byla přes Vánoce 14 dní u rodičů, kde byli i oba bratři, nakonec mi z tolika lidí začalo hrabat. Bývalo to dokonce horší, v dobách, kdy už to hraničilo se sociální úzkostí. Zkrátka, čím déle jsem ve společnosti, tím déle se musím zotavovat. Představte si palácovou kočku. Možná je v tom taky podmíněný reflex, že když budu doma sama, nikdo po mně nemůže nic chtít, vybudovaný po letech  "táta dorazí a všem vymyslí práci". Stále si představujte kočku. I když ne, že bych si nějakou kravinu na půl dne nevymyslela sama. Akorát na ni potřebuju i být sama. V klidu. Bez cizích keců. Bez cizích očí. Bez přítomnosti jiné vnímající dýchající bytosti, která může jednak soudit a jednak otravovat.  Prostě v soukromí! Přičemž po maturitě už se takové soukromí sehnat nedalo.

Spolu s vysokou jsem nastoupila na kolej. Denní dojíždění do Plzně bylo vlakovými dispozicemi stejné, jako kdybych tam dojížděla z ČB, kde bydlím teď, a jestli nevíte, co je na tom špatného, tak se podívejte na mapu. Kolej tedy byla jasná volba. Jenže ne volba poslední. Nevzpomínám si už, zda jsem i do prváku mohla naklikat konkrétní pokoj přes web, určitě to šlo v každém dalším ročníku, ale jestli ano, další volba byla jednolůžák, dvoulůžák, trojlůžák s tomu odpovídajícím snižováním částky, a chodbový nebo buňka. Což znamená používat lednici, záchod a sprchy na chodbě pro celé patro, nebo je mít v buňce společné pro dva pokoje.

V tu chvíli u mě touha nad koupelnovým soukromím vyhrála nad touhou nesdílet pokoj, takže jsem skončila na buňkovém dvoulůžáku. Nicméně o soukromí jsem tak jako tak přišla, protože jsem musela spát v jednom pokoji s cizí osobou, všechny věci mít pod dohledem cizí osoby a prakticky všechno, co bych jinak dělala v soukromí, pod dohledem cizí osoby, nebo zablokovat koupelnu sdílenou s cizími osobami. A to nepočítám holuby! Nebyla jsem nadšená. Už vůbec, když ona cizí osoba nebyla zároveň příjemná osoba. Naštěstí se odstěhovala ještě před koncem prvního semestru a šoupli tam jinou, přátelštější. Přesto se již závist kolegům v jednolůžácích projevovala. 

Ve druháku a hlavně ve třeťáku se to zlepšilo. Sice moc ne se soukromím koupelnovým, ale já se přestěhovala se spolužačkou do jiného buňkového pokoje, ona nastoupila ještě na jiný obor v Praze a nakonec se na koleji ukázala tak na jednu noc za týden. Já tedy měla většinu času soukromý dvoulůžák a hned jsem se cítila o mnoho lépe. Ovšem jen do čtvrťáku, protože to spolužačka skončila veškeré studium v Plzni a já dostala novou spolubydlící. Z oboru a o rok výš, takže jsem měla zdroje z první ruky, ale zase to byl cizí člověk trvale v Plzni a moje soukromí značně utrpělo. Kolegům z jednolůžáku jsem záviděla čím dál víc. Nikdo jim necivěl do talíře, nikdo na ně necivěl ráno, když vstávali, nikdo necivěl na sebemenší problém, co najednou řešili, nemuseli řešit, jestli nevstávají o dvě hodiny dřív než ten druhý. A ti holubi! Jednolůžka neměla balkony plné holubů! Já vím, některým je to fuk, ale mně tohle strašlivě vadí.

Tehdy se také našla nabídka, jak aspoň část soukromí "koupit" zpátky. Nájem bytu obývaný studenty, kde jsem za částku o pouhé dvě stovky vyšší sice stále sdílela jeden (mnohem lepší) pokoj s mou  jinou spolužačkou, ale k dispozici byla i další místnost, když chtěl člověk zalézt do nory. Což nakonec za tu "cenu soukromí" stálo. Jenže to dlouho nevydrželo a na nový semestr jsem náhle musela zase na kolej, protože majitelka bytu se rozhodla ho ku příležitosti odstěhování všech jeho obyvatel, o čemž mi neřekli, kromě mě, což věděli, inzerovat už jen jako celistvou jednotku pro jednoho nájemníka. Proto jsem opět skončila na (o dost menším) pokoji s úplně cizí osobou s úplnou ztrátou soukromí, protože tahle osoba tam byla skoro stejně často jako já, většinou ještě s přítelem, a mně nebylo příjemné mít je věčně za zadkem. To byl taky jeden celý semestr.

Pak jsem studium na semestr přerušila, a když se mi povedlo na ten další vyřídit všechny papíry, koleje už neměly volno. Na řadu přišla soukromá studentská ubytovna, technicky mnohem hezčí, lidí méně, soukromím totéž co kolej. Sdílený pokoj, sdílená koupelna. Tady navíc koupelna bez zámku, takže originální nápady, jak vyvěšovat obsazeno, když se ty cedulky věčně ztrácely. Což trvalo až do promoce. Snad by se dalo namítat, že koupit si soukromí aspoň v koupelně šlo za pár korun pořízením nějaké zástrčky. Ano. Ovšem sežeňte k tomu majitele, když kauci jsem z něj zpátky tahala čtyři měsíce. Zástrčka by byla tak na šest.

A ani když jsem odpromovala, se mi soukromí stále nedařilo koupit. Do nové práce se opět nedalo dojíždět. Vlakem dvě hodiny, autobusem o půl hodiny méně. Nebylo snadné ani najít finančně snesitelné ubytování, nájmy tehdy už rostly. Proto jsem zamířila do sdíleného bydlení. Cena byla asi o litr vyšší než kolej a konečně mi to koupilo částečné soukromí. Vlastní ložnici. Měla jsem vizuálně kam zalézt, když už ne akusticky. Avšak kuchyni a koupelnu jsem opět sdílela se čtyřmi cizími osobami a jak to dopadlo, píšu >>tady. Jestli neuhnili, hnijí dodnes. Navíc to prostě není pohodlný. Můj největší problém s absencí soukromí je hluk, nálady a tělesné pochody. Když jsem doma, máme nějakou souhru, jsme dost sžití, abychom to neřešili. Ale když jsem mezi cizími, nikdy není ticho, kdy bych potřebovala, nikdy není volné, co bych potřebovala, na všem se hůř domlouvá, je mi extrémně nepříjemné používání záchoda a koupelny, zejména v době, kdy jsou všichni cizí taky doma a já mám nějaký problém, všechno, co se stane, se stane jim na očích, nemám klid, pořád mám refelx připravit se, že tam někdo vleze nebo se ozve zvonek, kdykoli slyším dveře nebo hlasy (to ve mně zůstává i když vím, že nejdou za mnou, prostě najednou se hodit do pozoru, pokračujte s kočkou) a zkrátka vytočit mě tam bylo snadné každý den.

Tak jsem nakonec do toho úplného soukromí s vyteklými nervy investovala. Částkou nemalou. Ale stálo to za to. Konečně jsem si ho koupila v bytě, kde kromě mě nikdo neoxiduje. A vím jedno. Pokud se neocitnu v situaci, kde by nájem spolkl celý můj příjem, nikdo už mě do spolubydlení nedostane, protože koupě soukromí pro mě byla jedna z nejlepších koupí vůbec. Však já toho zase tolik nepotřebuju. Jídlo, počítač, internet, sem tam nějakou knížku a soukromí. A spát. Jé, jak já bych spala.

Článek na téma "Koupím soukromí"