9. 6. 2018

Stěhuji se 2

Někdy před čtyřmi lety jsem psala, jak strašný je se stěhovat. A že nevím, zda není lepší vyhořet. Teď jsem se stěhovala zase, ne poprvé od té doby a už do pátého bydlení nepočítaje dům rodičů, ve skutečnosti to byla dosud největší fuška, ale stálo to za to. Tedy až se vše dozařídí, bude stát.

Poprvé jsem se z domova stěhovala na kolej před osmi lety. To není nic pamětihodného, když si odmyslím, že jsem měla problémy s orientací v cizím městě. Měla jsem totiž štěstí na celkem slušnej pokoj, a když vypadla první nemožná spolubydlící, už vůbec nebylo na co si stěžovat. Pak jsem se stěhovala z koleje do bytu, kde jsem měla být se spolužačkou a jejím známým. Tehdy už pro mě Plzeň byla velice dobře známá, nebyl nejmenší problém mé věci tramvají převozit z Borů na Americkou, protože vybavené studentské bydlení, kufry na kolečkách a fakt, že obě místa byla od zastávky kousek, to usnadňovaly, a já se těšila, jak vypadnu z koleje. Antióda na kolejní život je ostatně tady

Pak, asi před čtyřmi lety, přišlo to hořké léto, kdy mi majitelka bytu napsala, že se mí spolubydlící stěhujou (oni neměli potřebu sdělit mi to sami) a ona byt pronajme jen vcelku nějaké rodině. Takže jsem musela narychlo shánět kolej, kde jsem se dostala do hnusného pokoje, do buňky s hlučnými špindírami z Ruska (o tom tu taky někde píšu) a byla strašně otrávená a zklamaná. Navíc jsem tam zůstala jen půl roku do přerušení studia, po přerušení už nebyly koleje volné a mně se povedlo sehnat soukromou ubytovnu pro studenty. 

Ta byla celkem hezká, u zastávky trolejbusu, po cestě do Olympie, pár metrů od Lidlu a pár desítek metrů od centra, ovšem s párem velice otravných prvků (když vynechám, že po odstěhování dalo fušku vyrazit z majitele kauci) - jednak dvoulůžák a jednak koupelna a záchody v přízemí, kdežto pokoje v patře. Oboje prostorné a renovované, pravda, ale kurňa, pořád stejně dost daleko od sebe. V zimě bylo pošušňání chodit v pyžamu dolů do ledové chodby. Navíc měla kuchyně supermaličkou linku s prakticky žádným prostorem na odložení nádobí a s pouhým dvouvařičem. Takže jsem tam ne moc nadšeně přebývala nanejvýš tři dny v týdnu, aby doma neřekli, proč mi vůbec nějaké ubytování platí, a dala mu vale s koncem studia, což jinak nešlo. Nezůstávala jsem totiž v Plzni.

Ovšem jak se ukázalo, po nástupu do zaměstnání pro mě bylo zhola nemožné sehnat jakékoli vytoužené samostatné bydlení. I nejmenší garsonka byla takové 3,4 tisíce s těsným rozpočtem mimo můj dosah a dojíždění by se rovnalo finanční i spánkové sebevraždě, takže jsem opět zamířila do spolubydlení. A i když i to mělo pár plusů, jeho mínusy jsou hlavním důvodem, proč stěhování odtamtud, právě tohle poslední, stálo za to (dalším je, že ten den byl naprosto "dokonalý", ale to až příště). 

Předně šlo o byt se čtyřmi pokoji (+kkkz), z nichž tři měly okna na tříproudou silnici protínající centrum města, ve kterém se o obchvatu umí jen žvanit. Po dvou měsících se mi naštěstí naskytla příležitost přestěhovat se do toho s okny do dvora vedlejšího domu, takže jsem alespoň měla celkem ticho, mohla otevřít okno a pořád slyšet něco víc než vrčení, z čehož by se jinak člověku po chvíli chtělo taky jenom vrčet. Jenomže kromě nízkého nájmu vycházejícího ze spolubydlení to byl jediný plus. Jo, taky bylo plus asi sedm minut chůze do práce, ale teď to mám cca patnáct a místo zacpaných silnic parkem po cyklostece u řeky, takže to nepočítám (navíc tam stojí základka a na hlavní si těžko poslechnu odhadem čtvrťáky, jak plánujou, že budou pařit)

zdroj
Celý dům byl třeba neuvěřitelně vlhký. Tipuju to na velice blbé zateplení a ještě blbější základy a suterén. Navíc nebyl nijak nový a jakýkoli zásah by znamenal velkou investici. Kterou samozřejmě majitelé nehodlali provádět a vymlouvali se na památkáře. Jako z praxe vím, že památkáři umí být hodně otravní, ale vejmluvy se taky poznaj. Navíc jsme neměli přístup na zahradu (když kdysi jeden nájemník udělal bugr, že spustil alarm ve dvoře vedlejší banky, dá rozum, že už tam nepustí nikdy nikoho, že, a nechají ji radši zarůstat), takže jsme museli v období říjen - březen (pokud jsme neměli smůlu na extra mokré září a duben) sušit prádlo uvnitř, a v období duben - září pár kousků na věšáku v okně a zbytek pod otevřeným oknem. Což znamenalo v obou koupelnách a v kuchyni... nepřekvapivě plíseň. V jedné z koupelen, té, která se používala jen na sušení, se nakonec celá zeď potáhla černým polštářem. Vypadal pohodlně, o to nic, ale dělat tam takový šílený věci jako třeba dýchat nebylo moc zdravé. A jelikož savo ani majitelé nebyli k užitku ("Tady ta plíseň je, no, s tím prostě nic neudělám!"), vyřídila jsem ji až já drsným chlorovým zásahem. 

A když už jsme u toho prádla, pračka byla jedna společná pro celej barák (protože když občas někomu vytekla, už ji radši nebudeme dávat nikomu - doufám, že touhle logikou nezakázala i bojler sousedům nade mnou, kterým jednou rupnul a vytopili můj pokoj), a když už člověk náhodou chytil moment, kdy byla prázdná (s podivem, že nesmradlavá, když ji nikdo nikdy nečistil), nakonec zjistil, že se netočí buben/nenapouští voda/cokoli jiného. Přičemž reakce majitelů? Když tohle je starej nefunkční křáp, dodáme starej trošku funkční křáp (hele, teď jsem si kupovala vlastní na sedm kilo, s x programy, za blbých šest litrů, ale proč utrácet, že? Nebo proč dovolit nájemníkům sami si to zařídit, že?). Když jsem pak zjistila, že ta poslední neohřívá vodu, takže tam všichni pereme ve studené... A to jsou jen majitelé, pračka a rušné prostřední hlavní třídy.

K tomu přičtěte, že jsme byli čtyři v jednom bytě, z nichž 50 % ani nehráblo na společné prostory. Když se v koupelně prášilo, Ann Taylor ji vydrhla, nebo se v ní udělal mazlavý povlak z vycákané  mýdlové vody a prachu. Když se v lednici usadila voda, Ann Taylor ji vytřela, nebo tam rostla plíseň. Když se v kuchyni začali všichni mastnotou lepit k linu, Ann Taylor ho vydrbala, nebo se lepili dál. Když se dvířka trouby zamastila, Ann Taylor je vydrhla, nebo získala neodstranitelný vzor alá žlutá žula. Když mikrovlnka začala vevnitř měnit barvu na oranžovou, Ann Taylor ji umyla, nebo byla prostě oranžová. Když koberec v části chodby potřeboval očistu, Ann Taylor ho vysála vlastním vysavačem, nebo měsíce připomínal pískoviště. A když si vezmete, že to tak trvalo několik měsíců, asi se nedivíte, jak jsem se těšila, až vypadnu a ostatní budou vesele hnít. Zvlášť, když bez ohledu na snahu všude neustále vlály pavučiny, které ani nešly pořádně sundat kvůli extra vysokým stropům, a cokoli jsem uklidila, uklizené nezůstalo, pokud jsem třeba jen na víkend zmizela pryč. K tomu připočtěte, že linka sice možná nepamatovala krále Klacka I., ale díky výhodnému materiálu a provedení se to úspěšně snažila předstírat, že nebylo výjimkou, když mi "záhadně" mizel toaleťák (jeden spolubydlící i udiveně přiznal, že měl za to, že je společnej...) nebo jiné potřeby, nebo že jsem ke konci byla jediná, kdo se obtěžoval kupovat základní věci jako pytle do koše a desinfekci do záchoda.

Nervy mi zkrátka vytekly několikrát, podporované různým denním režimem každého z nás, a tak ne výjimečným buzením v pět ráno, když odcházel jeden, v šest ráno, když odcházel druhý, a někdy v jednu ráno, když se vracel třetí, a tak nešlo než se přestěhovat. Problém ale byl, že mé finance nejsou o moc lepší než při nástupu a nemohla jsem si dovolit skoro nic z nabídky (nebo mohla, ale na nájem mnoha inzerovaných hrůz nejsem dostatečně blbá). Navíc mi nevyšly první tři pokusy, kdy v prvním případě, který se mi hodně líbil, se majitel rozhodl pro jiného zájemce, ve druhém případě, který se mi líbil ještě víc, se realitka ani neobtěžovala odpovědět, ve třetím, který se mi líbil, ale stál u hlavní, sice ano, ale bylo znát, že ji to doslova obtěžuje, takže už jsem se neobtěžovala reagovat já, a teprve ten čtvrtý se ukázal jako celkem trefa.

Jak už jsem předeslala, soukromý dům v nejklidnější oblasti u centra, s výhledem na řeku, koupelna sice není úplně nejmodernější, ale prostorná, funkční a hlavně v ní nebudu uklízet cizí špínu, kuchyně naopak nová, a přestože je spojená do jedné velké místnosti s ložnicí, jak to v garsonkách bývá, ani mi to nevadí. Protože i tady jsou zvýšené stropy a v jednom rohu je "loft" na spaní, takže spím skoro ve dvou metrech, pod tím mám čtenářský koutek a časem, až si pořídím nějaký kuchyňský stůl, vymyslím, jak vytvořit zástěnu, abych z toho fakticky udělala dva pokoje. Dva a půl s tím rádobyloftem. Prostor na to rozhodně je. Navíc se tu snadno větrá, vzduch se dá i dýchat, nikde žádná vlhkost, a především, já sama si konečně budu určovat, kdy co udělám a použiju, aniž bych musela hlídat čas, nebo řešit, zda si to zrovna nevzal někdo jiný. Protože konečně, konečně bydlím doopravdy sama. Sice ještě vše není zařízené a už zase mě nakrklo, jak pomalu jdou některé věci zařídit, ale věřím, že jakmile budu mít všechno, budu mít konečně, konečně klid.

Ovšem jak tak koukám, zase se vykecávám a vůbec se nedostalo na vysvětlení, proč bylo poslední stěhování tak pamětihodné, na rozdíl od všech ostatních. Myslím, že si to nechám až do dalšího článku. A že tenhle může sloužit jako shrnutí a připomínka mé cesty k samostatnému bydlení. Což je fakt celkem fuška, protože i ty blbý nájmy jsou tak nesmyslně vysoký, že se to nedá.

1 komentář:

  1. Spolubydlení je v tomhle hodně nevděčné, prostě nekdo se jen veze, když to ti blbci kolem udělají... A nejhorší je, že pokud člověk nechce shnít zaživa, tak to většinou fakt radši uklidí. :-/

    OdpovědětVymazat