19. 5. 2018

Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy

Originální název: Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy
Rok vydání sbírky: 2014

Neuvádím tu konkrétní názvy a roky vydání jednotlivých povídek, protože jde o průřez strašidelnými povídkami od Poea po Daubenyho. A stejně tak podle mě nemá smysl uvádět tu všech deset, proto vám jen prozradím, které povídky s jakým tématem se dají v knize najít a dál trochu víc přiblížím ty, které se mi líbily nejvíc. I když musím předeslat, že zejména ty nejstarší určené pro publikum, jež se v literatuře kdysi bálo úplně jiných prvků než dnes, nejsou tak poutavé, přestože jde často o "klasiky". 

Jak už jsem tedy prozradila, jde o deset povídek od několika autorů. Je tu E. A. Poe s povídkou Ligeia o nešťastném vdovci, který se neúspěšně pokusí zahnat smutek ve druhém manželství, jež skončí záhadně a až mrazivě, Morella o nešťastné posedlosti mrtvou manželkou, která se nečekaným způsobem vrátí, a Fakta o případu monsieur Valdemara, v níž se při zvláštním experimentu pokouší bojovat hypnózou se smrtí. Ta rozhodně otevřela zajímavou myšlenku.

Pak Thomas Graham Jackson s Lady z Rosemountu, kde se student na prázdninách v opatství svého strýce setká s omamně překrásnou sochou a musí rozluštit její záhadu dřív, než ho bude stát život, a Guy de Maupassant s povídkou Horla o nadpřirozené bytosti z Jižní Ameriky, která posedla svou novou oběť, jež se s ní zoufale snaží bojovat. Dál Edith Nesbitová s povídkou Strašidelný dům, vydařeným příběhem, v němž si bláznivý experimentátor hrál stranou pozornosti s lidskými životy a nyní se pokouší zmocnit dalšího, A. C. Doyle s Americkou povídkou o divokém západě, na němž rostly ještě divočejší a řádně děsivé masožravé rostliny, John Barrington Cowles o takřka život vysávající síle vůle tajemné a zvrácené ženy, která do svých osidel láká nic netušící muže, a Kapitán Polární hvězdy o rybářské výpravě s koncem, kterému nikdo na pevnině neuvěří. 

A dále pak E. F. Benson s povídkou Negotium Perambulans o ďábelském monstru, které svérázným způsobem trestá hříšníky v jedné zapadlé britské vesničce, E. L. White s povídkou Amina o zrádných démonech, kteří se dají najít v blízkovýchodní poušti, a Ulric Daubney s povídkou Škumpa o upířím stromě.

Nejvíc se mi ale líbili Vlkodlaci od A. K. Tolstého a Maska od Richarda Marshe. U Vlkodlaků jde sice o trochu zavádějící název, protože dnes bychom museli bytostem, které si vzal Tolstoj na paškál, říkat upíři. Zde se hlavní hrdina vydal na misi pro makedonského panovníka a cestou se ubytoval v jedné slovanské vesničce. Tam se seznámil jednak s rodinou, která ho k sobě vzala, jednak s jejich půvabnou dcerou, a jednak i se starým Goršou, jenž se po návratu z hor začal chovat nesmírně podivně. Zkrátka se stal upírem a až na jeho nejstaršího syna tomu nikdo dlouho nevěřil a nikdo nechtěl učinit žádná protiupírská opatření. A tak zatímco Gorša lákal jednoho za druhým do záhuby, francouzský hlavní hrdina, jenž dosud na žádné nadpřirozené bytosti ani lidové pověry nevěřil, pochopil, že bude muset bojovat i o svůj život. 

Byla to docela typická upířina, ale možná právě tím si mě získala, přestože působila klasickým paternalistickým dojmem "civilizovaného gentlemana ze západu", který se ocitne v "divokém a chudém východě" a cítí se nad všemi moudře povznesen. Už jen proto, že spousta postav jednala docela hloupě a zabedněně. Ovšem zvláště ve chvíli, kdy Gorša dostal část své rodiny a opravdu to začalo vypadat, že není úniku, ve scénách, kdy se musel hlavní hrdina lstí dostat pryč a kdy to vypadalo, že "oni ví, že vím, že ví", to bylo i docela napínavé.

A Maska zase víc než jako horor působí jako detektivka, v níž se v hotelu ubytuje muž po vskutku děsivém zážitku - ve vlaku ho kdosi okradl a navíc má dojem, že ho pronásleduje jakési ďábelské zvíře. A nejen to, protože když se má setkat se svědkem svého okradení, ten jako by se pokaždé doslova vypařil, a navíc se kolem motá záhadná dáma se zvláštní zálibou v maskách. K tomu zjistí, že z blázince utekla nebezpečná vražedkyně se znetvořenou tváří, a pokud neodhalí, jak do sebe vše zapadá, jak mohou lidé tak důkladně mizet, jak ho můžou tak důkladně sledovat a jak se za ním může ozývat to podivné štěkání, mohl by se stát její další obětí. 

Tato povídka tedy celkem vybočovala, protože všechny ostatní nesly určitý punc nadpřirozena nebo alespoň kryptozoologie či kryptobotaniky, zatímco zde šlo vyloženě o šílenou, avšak chytrou vražedkyni na své poslední jízdě. A to si vždycky užívám.

Avšak i tato si je s ostatními podobná logicky v tom, že je poznamenaná svým stářím, tedy všechny obsahují určité prvky "vznešených chytrých mužů", "bezmocných žen", starodávných mravů a stereotypů, ne příliš konkrétních zrůd a podobně. Ovšem na druhou stranu, myslím, že určitě není zastaralý zde patrný značný akcent na pocity hlavního hrdiny místo na popis a vysvětlení podstaty událostí. Naopak někdy vysvětlení či zdůvodnění zcela chybí a hrdina uzavírá povídku tak, že sice neví proč se to stalo a co si o tom ostatní budou myslet, ale že to viděl a tak to bylo. Což často není na škodu. Snad jen s výjimkou Poea. Mám jeho povídky ráda, ale tyhle zamilované elegie opěvující výhradně umírající a mrtvé křehotinky, které svou pouhou existencí mučí "ubohého muže" zabalené do rádobyhororového závoje za moc nestojí.

Mé hodnocení:

2 komentáře:

  1. Strašidelné povídky, jéé, to by se mi určitě líbilo, jen to nesmím číst večer, pak bych se bála jít i na záchod. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě proto, že jsou od starších autorů z dob, kdy se strašilo trochu jiným způsobem než jsme zvyklí ze současných hororů, nejsou tak komplexní a zlo nebo "strašidlo" je taky většinou velice jednoduché nebo spíš jednoduše shrnuté, tak zase tak moc strašidelné nejsou, ale některé právě mají hodně zajímavou zápletku.

      Vymazat