První knihu od "nové" továrny na horory, byť young adult horory, Darcy Coates, jsem ohodnotila velice kladně, a tak jsem si už k Vánocům koupila další knihu. Ta skončila ve velkém komíně nepřečtených, dokud jsem se k ní nedostala tento víkend. A nezhltla ji stejně rychle. Jen k ní mám i pár připomínek.
Do Carrow dorazí kromě ní a Marka ještě April se svou společnicí a bývalou au-pair Lucille, nadšenec v důchodu Piers, youtube tvůrce a vědecký výzkumník nadpřirozena Taj a velmi zkušené médium Marjorie se svým asistentem. Z počátku vše vypadá skvěle. Sice se objeví drobné neshody, zejména mezi spiritisticky založenou Marjorie a technicky založeným Tajem, ale Remy je vždycky dokáže nějak umírnit a brzy narazí na první známky něčeho přízračného. Ovšem pak přijde bouře, která je odřízne od mostu spojujícího Carrow se světem, a najednou nenaráží jen na známky a náznaky. Ne jen na otevírání a zavírání dveří, kroky, stíny na chodbách. Někdo nebo něco kolem nich obchází, láká je do nebezpečí, hraje si s jejich vybavením, odřízne jim všechny možnosti komunikace i odjezdu, napíná jim nervy k prasknutí. Nakonec začne útočit. Lidé začnou mizet. Atmosféra houstne. Všichni jsou na pokraji příčetnosti a nakonec jim dojde, že buďto je mezi nimi zvrácený vrah, a nebo Carrow nikdy neodpustil jiný zvrácený vrah, jenž svým řáděním před lety připravoval půdu pro pokoření samotné smrti. Tak jako tak ho musí odhalit a ubránit se mu, protože pomoc zvenčí nedorazí.
Ve výsledku poměrně jednoduchý horor psaný přímým, prostým a rychle ubíhajícím stylem. Už u minulé knihy jsem tento styl označila za young adult horor, a proti tomu vůbec nic nemám. Znamená to docela jasně definované postavy i dobro a zlo, tedy protagonisté mohou být sem tam těžko snesitelní, ale všichni výhradně stoprocentně dobří, hlavně hlavní postava je nejobětavější, nejstarostlivější, nejpřátelštější, pokud je tam i chlap, tak samozřejmě milostný zájem, a vyloženě zlí jsou jen démoni, ne lidé. Všechno se soustředí výhradně na zápletku, takže rozvíjení osobností, historie, pozadí se odehrává jen tehdy, když to s ní nějak souvisí. Je to hlavně o ději, žádné velké okecávání. Má to vlastní jasná, docela jednoduchá pravidla o fungování duchů, strašení a posedávání. Tomu dávám často přednost před prokousáváním se dlouhými úvahami a rozjímáním postav.
Také to bylo slušně strašidelné. Začátku chvíli trvalo, než si získal mou touhu knihu neodložit, protože se v něm nedělo moc. Na druhou stranu byl zrovna takový začátek důležitý a jeho pojetí dobré. Prostředí strašidelného domu, kam se čtenář nejprve dostal skrze komentovanou prohlídku, tedy dostal veškeré důležité základní informace o tom, co je to za místo, co se tam stalo, co se tam má dodnes dít. Poměrně fakticky, uspořádaně, bez toho, aby postavy musely půl knihy pobíhat a složitě to dohledávat. Někomu takové způsoby představování připadají na sílu, mně se celkem líbilo mít hned po první kapitole zcela jasné pozadí, s nímž děj pracoval dál, a ne značnou část knihy věnovat v podstatě dlouhému úvodu.
A jakmile začali lidé umírat a přízraky se projevovat větší a větší silou, autorka si dobře hrála s děsem, napětím, po půlnoci se mi úplně nechtělo hledat ve tmě chodit do koupelny. Stupňující se úkazy, šikovně děsivě popsaná zjevení a vytočené nervy postav. Potom se odhalil Edgar, když jako přízrak za pomoci děsivých rituálů jeho starého společenství využíval jednu z postav a otevřeně bojoval. Tedy z neznámého, sotva uchopitelného zla vanoucího kolem, jenž se nechává spatřit v nejvypjatějších situacích, kdy stačí drobnost, aby člověk přišel o rozum, je hmatatelný, konkrétní záporák. To pro mě okamžitě vymazalo děs, nicméně mě pořád hodně bavilo sledovat boj hlavních postav s Edgarem.
Jen příliš šťastně šťastný konec působil až moc young a méně adult. Skoro půlka osazenstva během čím dál horších střetů dramaticky zemřela různými způsoby. Dokonce museli jejich těla nosit do sklepa, potom se děsit, jak je začalo zlo využívat a tahat ven. Jenže ke konci se náhle ukázalo, že nikdo mrtvý není, všichni se probrali z jakéhosi mrtvolného transu, i Taj smetený obří vlnou do rozbouřeného oceánu nějak skončil bezpečně na břehu. Tudíž se ze všech mohli stát přátelé na dlouhé roky. Příliš sluníčkové a pocukrované, příliš jako pohádka.
K tomu byla hodně podivná jedna maličkost. Sedmnáctiletá April se rozhádala se svou dvaatřicetiletou bývalou au-pair, nyní kamarádkou Lucille, protože Lucille má celý život za cíl dobře se provdat, nic neumí, zoufale shání bohatého manžela, jenomže když se kolem nich motal politický přítel Aprilina otce, ukázalo se, že o Lucille nemá zájem a požádal o ruku pubertální nezletilou, což Lucille naštvalo. Tohle už není ani young, natož adult, to je hodně ujeté. Jsem si jistá, že šel vymyslet jiný důvod, proč do domu přijedou ve špatné náladě, proč bude mít Lucille pifku na nezletilou trubku, i bez dotěrného groomera, jenž z nějakého důvodu nevadil ani rodičům. V devatenáctém století se děj neodehrává.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat