Dot Hutchison - Sběratel motýlů

Originální název: The Butterfly Garden
Rok vydání: 2016
Český překlad: 2017

Když jsem objednávala tuto knihu, nevšimla jsem si, že jde o první díl trilogie. Příběh ovšem stojí docela samostatně, na konci je uzavřený, není potřeba ostatní díly znát a asi nebudou úplně o tom samém, což je plus. Navíc mě po přečtení rozhodně láká podívat se po ostatních taky.

Byl jeden zahradník, který si vybudoval tajnou nádhernou zahradu se spoustou motýlů pro svou potěchu. Akorát, že tím Zahradníkem byl velmi bohatý úchyl a Motýly, které sbíral do utajené a pečlivě zajištěné Zahrady, tvořil z unesených teenagerek. Těm na záda vytetoval motýlí křídla, dal jim nové jméno, přísný režim, znásilňoval je a v jednadvaceti je nabalzamoval a zalil do epoxidu, aby navždy uchoval jejich krásu. Příběh ale začíná ve chvíli, kdy Zahradu prohledává FBI poté, co náhodný konflikt se Zahradníkovým mladším synem odpálí doslova bombu. Některé dívky jsou tedy nalezeny živé a jedna z nich, Maya, sedí na velitelství s agenty, kteří se z ní snaží dostat, co se dělo. 

Není to snadné. Zatímco mnoho ostatních unesených dívek pochází z dobrých poměrů, Maya měla dětství plné nezájmu autorit, vším se musela probrat sama, nakonec si pořídila falešné doklady a neočekávala nic. Takže zatímco je ochotná věcně, fakticky a bez emocí popsat jasný obraz i o nejhorších Zahradníkových zločinech, je otázka, jestli se agenti dokáží dostat i k ní jako oběti a dívce skrývající se pod Mayou. Nebo dostat se vůbec přes děsivé vyprávění. O tom, jak Zahradník v tajném skleníku naaranžoval vymyšlený život pro své Motýly, jak je nutil předstírat štěstí, zatímco se museli snažit zapomenout na staré životy, protože když vypadali příliš nešťastně, nemocně, těhotně nebo se zhroutili, ostatní je po pár dnech ticha objevili za sklem. Museli snášet jeho znásilňování a jeho sadistického staršího syna. A pokud se jim podařilo potlačit myšlenky na nemožný únik, jak se přesvědčovala hromada dívek už po 30 let, a tedy že se nedožijí více než jednadvacátých narozenin, museli ostatní přijmout za svou nechtěnou rodinu a přečkat ubíjející dny odpočítávající pomalu jejich přesně vyměřený čas v místě, jež by bez motýlích křídel mohlo vypadat jako ráj.

Nejdřív uvedu dva negativní prvky. Jeden, jedna z obětí byla dcera senátorky, která hrozila zatáhnout do všeho politiku a zhatit vyšetřování svými požadavky na to, aby vytáhla Mayu na světlo a vyhysterčila z ní, o co jde. Protože všechny oběti byly mimo ohrožení, pachatelé zajištění, Zahrada zničená, neexistoval pro agenty důvod pospíchat. Pokud by autorka nepřidala hlasitou senátorku, která měla spustit mediální smršť, neexistoval by důvod hrát o čas. To si vážně mohla odpustit. A druhý je závěr, kdy se ukázalo, že jedna z "Mayiných" známých je uprchlý Motýl a o Zahradě jí vykládala dávno před "Mayiným" únosem. Je dobře vysvětleno, proč nikdy Zahradu neprozradila, ale zároveň to spadlo do klišé. Hlavní postava najednou byla na "dobrodružství" předem připravená. Z dívky, již okolnosti donutily odložit krunýř odtažitého individualisty a stát se ochránkyní a zachránkyní, je předurčený hrdina. Nejsme přece úplně v young adult sekci.

Jinak byla kniha skvělá, napsaná tak dobře, až se hrozně špatně četla - obdobně jako Věk zázraků. Její obsah byl strašně krutý, surový i bez mnoha explicitního násilí, a život v Zahradě byl naprosto beznadějný. Maya jen popisovala, co se dělo, a navenek, ze Zahradníkova pohledu, všechno doopravdy působilo idylicky, esteticky krásně. Nikde žádné potoky krve, kromě sadistického Averyho žádná hrubá síla. Jenže to byla pouhá iluze schovávající zcela nevyhnutelnou smrt. K tomu děsivě pomalou, protože pokud Zahradník unesl patnáctiletou, měla v Zahradě žít v režimu zasluhování si drobností sexem a neporušitelných pravidel šest let... a každý den vídat těla svých předchůdkyň na chodbách. Něco takového je úplně šílené a dojem zděšení a deprese autorka navodila perfektně z pohledu oběti i bez emocionálních výlevů a bez toho, aby kdykoli musela jakkoli explicitně zmínit, že je to špatné. Stačilo vědomí bezmoci, bezradnosti, neschopnosti jakékoli obrany.

Líbilo se mi také, jak se autorka pojistila proti argumentu, který vinu často hází na oběti - proč ho nepřemohly, když jich bylo víc. Ač byl Zahradník únosce, násilník a vrah, jeho místo by zaplnil Avery a ze Zahrady by udělal mučírnu, takže ho vlastně potřebovaly, dokud kartami nezamíchal Averyho mladší bratr Desmond. Každý ze Zahradníkovy rodiny tedy dostal specifickou osobnost a jasnou úlohu v příběhu. Přitom, opět dobrý nápad, žádná z těchto úloh sama o sobě neznamenala pomoc. Dokonce ani telefonát na policii nemusel znamenat nic, bez důsledného promíchání jejich činů, činů Motýlů a náhody, by Zahrada existovala dodnes. Což je lepší, než udělat z jediného člověka seslaného zachránce. A čtenáři k tomu zůstal nehynoucí vztek nejen na pachatele, ale i na Desmonda a všechny Desmondy světa, pro které je snazší zoufale se držet předkládané lži, protože udělat, co je správné, by něco stálo.

Prostě jsem si čtení užívala, na etapy, a po dočtení ve mně kniha zanechala silný dojem. Na druhou stranu doporučuji jen těm, kteří takové téma a do takových detailů zvládnou, opravdu není snadné. 

>>Druhý díl<<

Mé hodnocení: