6.5.20

K. Thompson Walker - Věk zázraků

Originální název: The Age of Miracles
Rok vydání: 2010
Český překlad: 2012

Protože ještě pořád dočítám hromadu nepřečtených/tady neuvedených knih, pustila jsem se do další, ne moc dlouhé a něčeho, co bych nazvala román o přelomovém období malého děvčete na sci-fi pozadí přelomového období pro celou planetu. Na první přečtení jsem měla tendenci hodnotit knihu záporněji, ale pak jsem ji přečetla podruhé a něco v ní mě trochu víc dostalo.

Jedenáctileté děvče toho má před sebou obvykle hodně. Ocitá se v období, kdy se všechno kolem ní mění, i ona sama, kdy stará přátelství mohou snadno zaniknout a není tak jednoduché najít nová, kdy se objevují první lásky... a v případě Julie i kdy se zpomaluje rotace Země. Nejde jen o to, co ji na jednom kalifornském předměstí a i všechny ostatní lidi na Zemi nejprve obtěžuje nejvíc. Prodlužování období světla a tmy, rozcházení hodin s "přirozenými dny" a nakonec rozkol, zda se řídit hodinami nebo novým přírodním cyklem. Docela rychle se začnou objevovat i vážnější problémy, na které nejdřív nepomyslela. Umírání rostlin, úhyn ptáků a ryb, jimž neustálá změna rotace a s ní spojená změna magnetismu likviduje smysl pro orientaci, úhyn ostatních zvířat, která stále obtížněji naráží na potravu. A zvýšení radiace, když se začne rozpadat přirozená ochrana planety.

Toto všechno mělo taky dopad na lidskou psychiku. Lidé začali být méně zodpovědní. Na povrch vyplouvaly mnohé problémy. Méně si uvědomovali následky. Možná právě tato skutečnost zamávala s Juliiným osobním životem tak moc. Možná, že bez zpomalování by se nemusela vyrovnávat se ztrátou nejlepší kamarádky Hanny a uvědoměním, že jiné přátele nemůže sehnat, protože čím déle byla osamělá, tím víc se stávala nesmělou a nepřístupnou. Možná by nenastal ten podivný rozkol mezi jejími rodiči a jeho ještě záhadnější řešení. Možná by nezemřel její dědeček. Možná by nikdy nevzala za ruku Setha a na druhou stranu by Seth nejspíš nikdy neonemocněl jako tisíce jiných, jejichž organismus tak velké atmosférické změny neunesl. Nebo to možná vůbec nebylo zpomalováním, které fungovalo jen jako neobvyklé pozadí, ale něčím stejně komplikovaným: dospíváním.

Hlavně, bez ohledu na příčinu, to ale bylo zatraceně ultradepresivní. Líbilo se mi, že se vedle sebe odehrály dva příběhy, jednak změna světa, jednak komorní změna vypravěčky Julie. Zpomalování Země a veškeré globální problémy, a její růst a docela přirozený proces "přezouvání botiček", změny sociálních skupin, první lásky, domácí rozpory. A vzájemné ovlivňování těchto dvou rovin. Protože nikdo nikdy nezjistil, co bylo příčinou zpomalování, a to nikdy nepřestalo, nezůstala naděje na záchranu, což se promítalo do vyrůstání Julie. Nekonečný, pozvolný úpadek a zánik. To sice prožívá mnoho dětí, když se najednou ocitnou na okraji a osamocené, jenže tady to všechno bylo umocněné čtyřicetihodinovou tmou následovanou jednačtyřicetihodinovým spalujícím žárem za zvuků umírajících velryb a trávníky rozpadajícími se v prach, tedy mnohem silnější. 

Vypravěčka se pasovala do role "vzpomínám na jedenáctileté já", tedy i naznačovala, jak opatření přijímaná tehdy do budoucna nic neřešila, že to kolikrát bylo naposledy, kdy ochutnali nebo viděli spoustu věcí, a to bylo něco, co ve čtenáři probouzelo ohromnou depresi. Tak jednoznačně beznadějný a úplný konec završený líčením, jak po další dekádě byli prakticky schopní jen připravit vyslání rakety s informacemi, které si snad může život jinde ve vesmíru přečíst, až lidé brzy zcela zaniknou, to brutálně nechtěl zažít. Nebylo to jako číst o Západozemí, kam nechcete, aby vás nezmasakrovali ve válce, nebo o Severní Koreji, aby si s vámi nepohrával diktátorský režim. Všude tam totiž může existovat naděje, že tím proplujete nebo utečete. Ale ne tady a pro nikoho. Lidstvo definitivně umíralo a kvůli obrovské melancholii, jíž se nevyhnula žádná stránka, bez jakékoli cesty k záchraně pro kohokoli, s tím, jak věcně a odevzdaně to Julie popisovala, když nic jiného nezbývalo, to pro mě byla asi nejsmutnější knížka vůbec. Znovu ji jen tak nepřečtu, protože nestojím o pocity, které ve mně vyvolává. Byla tak dobrá ve vylíčení nutnosti smířit se se zánikem všeho, až bych to znova neunesla.

Ale bylo v ní i pár věcí k vytknutí. Především nebylo snadné se orientovat v tom, kolik času uplynulo. Julie události vyprávěla tak, že se zdálo, že uplynuly týdny, a najednou v dalším odstavci řekla, že to byly tři dny od posledního zážitku. A také chápu, že vypravěčkou byla dospělá Julie, jež chtěla navodit atmosféru života jedenáctileté jejím pohledem, ale silně pochybuji, že dítě opravdu uvažuje tak, jak to na mnoha místech tvrdila. Její popis, zejména vnitřní monology, často dávaly najevo, jak ve skutečnosti dospělý zkouší popsat dítě, ale dětsky to už úplně neumí. Jen jí to dobře posloužilo jako důvod, proč nebylo třeba všechno uzavřít a do hloubky probádat, když to opravdu dítě nedělá. 


Mé hodnocení:

2 komentáře:

  1. Její děda by umřel tak jako tak, byl už starý...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Časem, ale kdyby nebylo zpomalování, nerekonstruoval by zapomenutý protiatomový kryt, nelezl by tam ho vybavovat a nepodklouzl by mu žebřík, kvůli čemuž se tam rozmázl na betonové podlaze.

      Vymazat