Ono tedy nesouvisí s novým rokem. Spíš se starým problémem mých oteklých očních nervů, jemuž konečně přišli na kloub. Zjistili zúžení mozkových splavů, což prý není moc častá věc, a loni na podzim se rozhodlo vrazit mi do hlavy stent, aby se rozšířily, správně odváděly, co mají, a klesl vnitrolební tlak. Zákrok se naplánoval na minulé pondělí. Měla to být rychlá záležitost na pár dnů. Podle lékaře na předpříjmu celkem přímočará operace, ne že by mě všude napíchali. Akorát nebyla přímočará a všude mě napíchali.
V pondělí ráno jsem jela podle plánu na sál. Naposledy si pamatuju, jak se mi mlží oči kvůli anestezii. Potom náhle hrozně hnusno v krku po intubaci, zvracení, hromadu lidí kolem postele, jak mi pořád někdo příšerně mačká tříslo, další jízdu do někam, ač to si nejsem jistá, další mlžení očí kvůli další anestezii. Až za pár hodin probuzení na neurochirurgické JIP. Abyste chápali, ten stent se zavádí do žíly skrze tříslo. Pokud se všechno povede, kromě kanyly a nějakého monitoringu jiné rány nemáte. Jenže mně to tříslo prasklo, nastalo masivní krvácení, muselo se sešít, musela jsem dostat transfuze, napíchaná jsem byla na obou rukách, k tomu centrální katétr na krku, jelikož jsem už neměla žíly, místo nebo živou barvu, dren vysávající všechen hnus. Jednoduše, pravý opak. Prej byl kolem mě šrumec.
Nuže jsem se z naprostého předoperačního pořádku probrala na JIP. Velmi pomalu. Až někdy v pozdním odpoledni jsem byla schopná napsat domů. Zatímco mi z hlavy sjížděl obličej. Neměla jsem bolesti, pořád do mě něco proudilo, ale hodně mě brněly ruce a obličej. Nejdřív jako bych měla těsnou boxerskou helmu, potom jako by pomalu sjížděl dolů a do pryč. Netřeba LSD. V noci proto další jízda, tentokrát na CT, nicméně nakonec jen nedostatek nějakých vitamínů a do druhého dne se to spravilo. Na rozdíl od toho prostěradla, co pode mnou ruplo, když mě přesouvali z podložky zpátky na postel. Nebo na rozdíl od horečky, ta úplně přešla asi až ve středu a propotila jsem se až k podrážděné vyrážce.
Na JIP jsem pobyla až do pátku. Teprve ve čtvrtek mě nechali stoupnout na nohy. Podle původního plánu bych už byla doma. Kupodivu to šlo. Odkázaná na ležení na zádech, při pokusu o přesunutí za bok začalo hrozně tahat a tlačit všechno v té noze a navíc jsem si věčně musela honit hadičky a dráty zapadlé za krkem, ale byla tam docela pohodlná postel. Samotnou mě překvapilo, jak jsem ignorovala nedostatek soukromí, když to je většinou můj největší problém. Ani nuda nemusela být, stáhla jsem si knížky do mobilu. Akorát jsem se nejdřív vůbec nemohla soustředit na čtení, což vyřešila změna strategie - Shadow and Bone, protože znám seriál, mozek měl snazší cestu a mohla jsem se konečně zabrat. Nebo i kdykoli zabrat, nedá se tam moc vyspat. Nikdy se úplně nezhasne, přihoďte sem tam akutní příjem, postel hned proti placu pro sestry a lékaře, kde se všechno děje. Na druhou stranu naprosto skvělý personál.
V pátek pak konečně normální pokoj. To už jsem mohla chodit, jen kvůli stále zavedenému drenu nic moc. Pořád tahat nádobu s hadičkou do nohy, všechno mi dráždilo nervy ve stehně, děsně v nich bodalo. Ani postel nebyla tak pohodlná. Taky tam mají příšerně suchý vzduch, pořád mi dráždil už tak podrážděný krk, každé ráno znova zahánět škrábání v hrdle. Alespoň jsem měla noťas a sluchátka, tudíž seriály, podcasty, zničení sluchátek, dovezení nových sluchátek, další seriály. V pondělí mi dren i centrál vytáhli (sestra prý už měla chuť dojít pro doktora, ať si ty dva umělecké těsné stehy stříhá sám), což z nějakého důvodu způsobilo ještě horší bodání ve stehně, a v úterý dopoledne konečně domů. Nepochybně proto, že právě na úterý mi dali vybrat, co k obědu. Stejně jako na první pondělí (kdy jsem nakonec jíst vůbec nemohla) a na pátek (kdy mě nakonec převezli na jiné oddělení).
Což je taky velký bod. Strava mě odrovnala nejvíc. Nebyla špatná, ovšem byť to na mě není vidět, už dlouho je můj jídelníček založený na zelenině. Základ pro všechna jídla, k tomu trochu masa v jiné formě než flák, a obvykle luštěniny a rýže. Hodně inspirované zahraničím, vůbec česká kuchyně, vůbec pečivo, skoro vůbec sýr nebo mléčné výrobky kromě mléka. No a v nemocnicích je to v podstatě zásadně nezelená kantýna, pečivo k snídani i k večeři, většinou s něčím sýrovým. To moje mi chybělo natolik, až jsem si cestou domů koupila kupu paprik a mrkve. Čokoládu? Pff, dej mi pórek. Tedy domů, k rodičům. U sebe bych nemohla zůstat sama. Sotva bych vylezla do třetího patra bez výtahu, natož si obstarávat nákupy, dovážka nedovážka, a hlavně bych nevylezla do postele. Je na loftu se žebříkem. Mám totiž přímo v třísle osm stehů, vyndají je až další pondělí, tedy po 14 dnech, a ohromnou, stále temně fialovou modřinu ve velice nevhodných místech. S tím se těžko chodí nebo vůbec hýbe. Zato se s tím dobře leží. K tomu moje stehno dále někdy považuje za cool imitovat mučení elektřinou.
Takže se válím u rodičů, jsem plná modřin, ještě mám zalepený krk, slavím úspěch ostříhání nehtů na nohou, aspoň home office s dálkovým přístupem ke kanceláři funguje - když zrovna jejich labilní wifina nemá fázi série krátkých výpadků. Prostě natolik úspěšný start 2026, že jestli ten stent pomohl jenom jedné straně a budou chtít řešit i druhou, to teda nevim, kam je pošlu.
Žádné komentáře:
Okomentovat