Nejdřív jsem se na tento film dívala jen ze zvědavosti, jestli to bude stejná šílenost, jaké si od určité doby vybírá Dylan O'Brian, perfektní Stiles Stilinski z Teen Wolf. A zůstala jsem u něj, protože mě hodně zaujal.
Tudíž zatímco Paris se pokouší přijít na to, proč měla jeho matka zvláštní záchvaty, s nimiž si neuměla poradit medicína, a jeden je právě stáhl z mostu do jezera, jestli se neprojevují i u něj a jak souvisí s obdobími sucha na jezeře, i Ellie si všimne podivných událostí. Aligátora s čistě odříznutou nohou. Zvláštních vjemů uprostřed zarostlého jezera, kde je kvůli období sucha pevná zem namísto vody. A oba dva nakonec zjistí, že je tam i jakási bariéra, brána do úplně jiných časů. Podle Ellie přesně tou mohla projít Anna, a tak se vydá na pátrání skrze roky, zatímco podle Parise tato brána mohla stát za vším, co se dělo s jeho matkou a teď děje s ním, protože i on jí nevědomky propadne. A když se oba zběsile snaží najít, pro co přišli, a vrátit se do správného momentu, objeví nečekané šokující spojení a fakt, že čas je vlastně jen kruh.
Hned na začátku mě přitom okamžitě praštilo velké negativum, Ellie a její matka byly protivné, a já se proto bála, jestli mě film hned nepřestane bavit už kvůli nim. Jejich neustálé hádky byly dětinské, obě mi připadaly na proplesknutí, nechovaly se na svůj věk, byly příliš eratické, dělaly spoustu věcí, které by snad nedělal člověk ani v panice. Herečka Ellie ani nehrála moc dobře. Což si sympatie nezískalo. Na druhou stranu Paris byl skvělá postava. S jeho traumatem, realistickou snahou co nejlépe si uspořádat život, což musel přerušit šokovaným a zděšeným rozkrytím minulosti a zběsilým úprkem zpátky do svého času, když zjistil, co se kolem jezera děje a že holčička, již mimoděk zachránil, je jeho vlastní matka.
Takže nakonec se mi film líbil pro Parise, pro tohle propletení časových linií a tím i příbuzenských vztahů mezi Parisem a Ellie. Nabízela se spousta možností, co za vším může stát, jak mohou jít události za sebou, kdo v nich co znamená, spousta možných tipů a teorií. Až velké odhalení, že linie Parise a linie Ellie se od začátku odehrávaly v různých dobách, zatímco chytrým střihem působily, že dokonce žijí vedle sebe, najednou nechalo všechno zapadnout na své místo. A když jsem si film pustila ještě jednou, bylo skvělé sledovat, jak všechny malé detaily ukazují od začátku celou pointu, již však divák nevidí, dokud ji předem nezná. Tudíž jsem sledovala zaujatě a závěr mě velmi uspokojil. Byl dost dojemný, opět hlavně v Parisově případě, dokreslil atmosféru smutku, lítosti a melancholie, jelikož díky Parisově tragédii v budoucnosti propletené s Anninou a Elliinou tragédií v minulosti mohl jít život tak, jak šel od samého začátku, a postavy se s tím musely smířit.
Zápletky s cestováním časem většinou nemám moc ráda. Obvykle přinášejí spoustu problémů. Ovšem tahle byla originální od místa a způsobu, jakým k cestování dochází, tedy jen v určitých obdobích na jednom podivném místě na jižanském jezeře, přes její zobrazení, tedy šok těch, co to zažili, fakt, že při prvních několika průchodech to nebylo jasné ani divákovi, protože stejně jako postavy viděl jen drobné změny v denní době, výšce vody, stavu stromů a podobně, až po zjištění, že je to vlastně uzavřená smyčka a to, co postavy mimoděk, vystrašeně dělají s cílem vrátit všechno tam, kam patří, dělaly vždycky a jen díky tomu mohlo všechno zůstat rozházené a vytvořit řád jejich života. Navíc bez jakéhokoli průvodce, jakékoli klišé "mystické" postavy s informacemi o podstatě nebo fungování tohoto úkazu, jak je v podobných filmech časté. Zkrátka postavy hádaly spolu s diváky a nepotřebovaly žádného kouzelného vypravěče nebo důkladné prostudování původu a důvodu tohoto jevu.
Také mě příjemně překvapil zvrat v mých očekáváních. Z dosud velmi strohého oficiálního popisu i úvodu jsem nabyla podezření, že půjde o nějakou megafaunu - obřího krokodýla nebo nějakou jinou příšeru terorizující jezero. Zvlášť, když se objevil aligátor s čistě urafnutou nohou, Paris a Ellie nad vodou vnímali divné úkazy a zvuky a často je tam něco rušilo a strašilo. Už jsem čekala, jak se objeví zuby nebo aspoň ploutve. Byla jsem proto připravená film v půlce vypnout jako průměr, jít spát a zbytek si pustit jindy. A najednou Ellie prošla časem a byť se vůbec nezměnil tón, dynamika, prostředí, vlastně vůbec nic, nechtěla jsem ho najednou vypnout ani za nic.
Foto: ČSFD
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat