Kuřáci jsou chudáci

Flendrsčata: Kuřáci jsou chudáci, kuřáci jsou chudáci!

Pamatujete si ten díl Simpsonových? Mám dojem, že je to epizoda, kdy dorazí druhé manželky Homera a Neda, které si pánové nabrnkli, když byli na mol ve Vegas, a chtějí, aby se o ně starali. Nedova manželka se ráno probudí a hledá své cigarety. Rod a Tod přiběhnou a řeknou, že je spláchli do hajzlíku. Rod a Tod obvykle vystupují jako dva pánbíčkářští nekňubové, ale v tomhle s nimi souhlasím. Kuřáci si šíleně ničí zdraví, ničí ho i ostatním, ničí oblečení a jsou chudáci. Závislí chudáci bez vůle.

Kuřáky nesnáším. Ten jejich zlozvyk, jejich závislost, to je něco strašného. Když je srovnám s feťáky, oni si taky ničí organismus omamnými látkami, na kterých jsou závislí. Ale pokud nevyhulují nějakou drogu, tak mně tím neobtěžují. Ale kuřáci ano! Čmoudí mi ty hnusy pod nos, musím to dýchat, když jdu po ulici nebo když sedím v nějakém zařízení, které není nekuřácké. Nebo co taková zastávka na tramvaj, to je utrpení!

Nejen že mi ničí plíce nucené pasivní kouření, také mi od toho smrdí oblečení a vajgly dost znečišťují ulici. Vypadá to tam hrozně, ale copak si kuřáci ten vajgl seberou? Ne, hodí to na zem, zadupnou a nestarají se o to! Jediná věc, kdy to snad může pomoct je, pokud se nějaký takový najde coby důkaz na místě činu a usvědčí pachatele. Jinak ne!

Já nikdy nekouřila a kouřit nebudu. Nikdy jsem to ani nezkoušela. A zkoušet to nechci! Cigarety smrdí. Jsou jed. Jsou zlo. Ale propadá jim tolik lidí...

To by na úvod stačilo. Teď proberu jednotlivé etapy mého života a jejich vztah ke kouření a kuřákům.

Než jsem se narodila, můj otec a prý oba dědečkové kouřili.

Poté jsem přišla na svět já, přidušená a od mala s astmatem. Dědečky s cigaretou nepamatuju a táta přestal velmi brzo po mém narození. Dnes je jen u občasných doutníků. (Je s podivem, že doutníky mi nesmrdí, na rozdíl od cigaret. A i když jsou také škodlivé, připadají mi alespoň trochu elegantní. Navíc je zásadně nekouří doma a opravdu jen jednou za dlouhou dobu.)

Základní škola.

Na prvním stupni nekouřil z dětí nikdo. Také by to bylo s podivem, na prvním stupni jsem byla do desíti let, v deseti ljsem nastoupila na druhý stupeň, tedy do šesté třídy, na jinou školu. Tam už se kouření trochu rozmáhalo a s postupem do devítky, to se psal rok 2006, už to bylo velmi moderní. Nikdo z těch, kdo kouřil, se se mnou nekamarádil a já se s nim nedokázala ani přátelsky bavit. Pro všechny to automaticky byli ti špatní, hloupí, ti, kdo dělají něco nedobrého a nepatří mezi nás slušné. Samozřejmě jakmile na to někdo z učitelů přišel, byl oheň na střeše.

Taky s námi chodila do třídy jedna slečna, která dvakrát propadla a vyšla ze sedmé třídy. Tehdy si bůhvíproč začala myslet, že o ní roznáším, že se obléká jako kurva. Což pravda nebyla (tedy v tom, že jsem to tvrdila) a já jí to nedokázala vysvětlit. Jednou v šatně na mě vyjela, jestli jí náhodou nezávidím, jak vypadá (a že vůbec nebylo co závidět) a ať začnu kouřit, že prý zhubnu a budu taky tak vypadat. No to pardon, ale to je ten nejubožejší argument, jaký jsem kdy slyšela. A že jsem slyšela mluvit hlupáků už spousty.

Střední škola.

Kuřáků už tam bylo dost. Možná taková polovina... ne, to asi přeháním, ale spousta jich byla. A i nadále platilo, že kuřáci jsou ti, s kterými se já bavit nedokážu a všichni do jednoho to byly osoby, které pro naši partu byli oni "namyšlení", "nafoukaní", "pitomí", "nemožní", "vlezdoprdelkové učitelů", prostě ti, s kterými jsme nechtěli nic mít a neměli jsme je rádi. Ale s postupem času rostla míra tolerance a nakonec už bylo všem jedno, jestli si vykuřují plíce. Což mi vadilo, protože kuřáka jsem v té třídě poznala už po čichu sotva si přisedl a byl to neuvěřitelný a nesnesitelný smrad.

Vysoká škola.

Zde je kuřáků jako máku. Ano, bavím se s nimi. Ale nepřátelím. Přestávka nebo chvíle před přednáškou a popelníky venku jsou obsazené jak krmítka u ptačích budek těmi trapáky se smrdutými tyčinkami. Potom si sednou v posluchárně vedle a z toho smradu se mi udělá špatně. Moje spolubydlící je kuřačka a někdy, když přijde, tak to je opravdu záhul, jak to páchne.

To jsou tedy mé zkušenosti s kuřáky. Všechny jsou negativní a můj postoj k nim se nezmění. S takovými lidmi já nedokážu moc dobře vycházet. Díky tomu, jak to probíhalo na základce, mám kdesi v mozku stále vsunuté rovnítko mezi kuřák a hlupák. Vím, že to tak vždycky není a vůbec to spolu nesouvisí, ale má první zkušenost s kuřáky taková byla. Opravdu to byli ti, kdo propadali a nic neuměli.

A i když nějaká má oblíbená celebrita kouří a já se to dozvím, okamžitě mé sympatie poklesnou a radši si představuju, že nekouří. Opravdu nechápu, co na tom všichni vidí. Jestli si mám ničit zdraví, radši si ho budu ničit jinak.

Co ještě může existovat za jejich argumenty? Že bez cigarety nemůžou fungovat. Podívejte já ráno vstanu, nekouřím, nepiju kafe a taky funguju. Že jsou bez cigarety nervozní. Já se taky nervozity zbavuju bez nikotinu. Nepotřebuji žádné zápalné berličky, jež mi zaserou plíce. A už vůbec nepotřebuju závislost na takových věcech. Člověk je závislý na jídle, pití a vzduchu. Proč by k tomu měl další věci přidávat, navíc takové, které ten vzduch otravují? Vždyť kuřáci mi vlastně neoprávněně zasahují do osobního života. Ničí mi životní prostředí. Otravují mi vzduch. Co když bych měla kvůli pasivnímu kouření vážné zdravotní problémy? Nebylo by to ohrožení mého práva na život?

A víte za co bych opravdu už nějaké tresty rozdávala? Když vidím maminku, která v jedné ruce houpe kočárek a v druhé třímá cigáro. Já bych jí vrazila pár facek! Chudák dítě! Naprostý chudák! Ta matka může být sebelepší, ale je to nechutná hulička a ubližuje mu! A co hůř, když je těhotná!

Kouření je zkrátka hnus! Hnus, hnus a hnus! Myslím, že proti málo věcem jsem takto přísně vyhraněná. A ten postoj nezměním. Smrad je to nečichatelný, kouř nedýchatelný, ale hlavně, že ze spotřební daně stát profituje, takže by šel sám proti sobě, kdyby zakazoval a zakazoval. Jedna z mnoha chyb, které dělá. Zakázat a nepovolit! Ať si otravují svůj vzduch u nich doma, ale ne na veřejně dostupných místech. Dočkat se toho, kdy jde člověk do baru a nesmrdí. Kdy člověk čeká na tramvaj a nikdo mu tam nečadí. Kdy se prochází po ulici a nikde není vajgl. Toho se asi nedočkám, ale kdybych měla možnost se dočkat, byla bych všema dvaceti pro!

Závěrem snad jen tři vulgární slova, která opravdu podtrhnou to, co z celého srdce cítím: Kuřáci, se*ete mě!

Článek na téma Kouření