Tak strašně dospělá!
Mám tak moc dospělé názory! Jsem mentálně tak na výši!
Jsem úplně jiná než vrstevníci!
Každý mi říká, jak jsem dospělá a rozumná, ale tomu oni nerozumí, protože jsou to ještě děti! Mám tak strašně vyspělé přemýšlení!
Nekouřím, nepiju, nemám potřebu se předvádět na diskotékách s dvanáctiletýma cucákama, protože jsem dospělá!
Nikdo mě nebere jako dítě! Nikdy mě nebrali jako dítě! Jednají se mnou jako se sobě rovným, protože jsem dospělá!
Vlastně se divím, proč mi v mých patnácti nedali ještě doklad o zplnoletnění, protože jsem strašně moc dospělá a strašně moc se zvládám postarat o všechno sama! Nepotřebuju vychovávat ani řídit, protože přece VÍÍÍM co a jak a VÍÍÍM jak se mám chovat!
A hlavně ty názory a myšlení, to mám od malička tak strašně vyspělý, že říct mi, že jsem dítě, je ta největší urážka! Já jsem tak vyspělá a dospělá, že se šedesátiletá babka může jít zahrabat!
Je mi prostě patnáct a jako já jako jsem dospělá, jako přece chápu, že kouření zabíjí, že nepotřebuju někde po ránu vyblít si žaludek a vyspat se s každým, protože moje vyspělé názory to považují za dětinskost a já přece od malička nikdy nebyla dětinská, já se vlastně narodila jako zmenšená kopie dospělých. Nikdy jsem se nechovala jako dítě, nikdy jsem si nehrála, jsem strašně moc chytrá, mám v plánu stát se slavným chirurgem a usídlit se v New Yorku, protože jsem dospělá, vím co chci a v patnácti přece díky tomu, jak mě neberou jako dítě, vím, o čem je život, kurňa nééé?
Jo, trochu jsem to přehnala, ale tohle je vážně věc, která mě štve. Slýchám to čím dál častěji od čím dál mladších dětí. Dětí, jež žijí v domnění, jak jsou hrozně dospělí a jak je od deseti let každý jako dospělého bere, a že jejich názory rozhodně nejsou dětské, a že právě oni jsou dávno vyspělejší než jejich dětští vrstevníci. A jež to všude všem cpou.
A při tom za chvíli začnou mluvit o úplných hovadinách, smát se všemu možnému, nedokážou si představit, co všechno, co není vidět, musí dospělý člověk zařizovat, nedokážou si představit, že by zařezávali v práci, nadávají na školu a vlastně se často chovají stejně dětinsky jako ti kolem. Ale všem musí cpát, jak jsou dospělí, protože jim to doma někdo řekl, nebo protože mají pocit, že s nimi tak jednají. A nakonec se ukáže, že v teoretické rovině jsou to děsní dospělí mudrcové, ale postavit se na vlastní nohy je nad jejich síly.
Nevím, čím to je. Vidí stále svět moc zjednodušeně, a tak mají pocit, že ho obsáhli celý a můžou se prohlásit za dospělé? Nebo si dobrovolně odštípli dětství, aby vypadali jako lepší, ale přitom to tak není, jenom se dobrovolně vzdávají nejlepšího období života?
Když tohle prohlásí někdo, kdo nemá rodiče a opravdu se musí starat, kdo má problémy, ze kterých se líže sám a nejsou to problémy typu "milé Bravo, je mi dvanáct a ještě jsem nespala s klukem, co je špatně", ať to říká. Jenže ten to většinou nemá potřebu nacpat každému, kdo mu v dobré víře ve čtrnácti řekne dítě. Má svých starostí dost. A přejde to asi jako skutečný dospělý.
Ale když si na velice, převelice dospělé hraje někdo, kdo pro zajištění života opravdu nemusí hnout prstem, proč to sakra dělá? Proč si radši neužije dětství, dokud může? Proč si myslí, že šíleně dospěl, a odmítá otevřít oči a zjistit, že to vlastně není pravda?
Kdo by chtěl být dobrovolně dospělý? Kdo z těch, komu právě končí škola a musí se vrhnout do skutečného dospěláckého života, by se radši nevrátil o pár let zpátky a nezamrznul jako nikdy dospělý? Hlásím se, i když ještě nějaký rok ve škole mám.
Co myslíte, láme si hlavu nad tím jak přes měsíc rozdělit peníze z účtu, nebo v jakém filmu, který si pustí hned po maratonu současných, bude víc nadávek, sprosťáren a fekálií? A co myslíte, co z toho CHCE dělat?
Článek na téma Jsem šíleně dospělý/á!
Žádné komentáře:
Okomentovat