Kladivo na čarodějnice

Originální název: Kladivo na čarodějnice

Země: ČSR

Rok: 1969

V tomto článku se nechci moc věnovat ději tohoto filmu. A to proto, že jsem tu už rozebírala knižní předlohu od Václava Kaplického a film s ní koresponduje až na nějaké detaily, ale to se musí očekávat u každé knihy, protože nejde prostě natočit všechno. Jenom ho nastíním v úplných základech, abychom se měli od čeho odrazit. Mnohem víc chci rozebrat dojem, jaký jsem z něj měla, protože tenhle kousek rozhodně něco zanechá.

Chudá žebračka chce pomoci známé, a tak v kostele vezme posvěcenou hostii. To ale nezůstane bez povšimnutí a mladý horlivý farář okamžitě nabude přesvědčení, že se musí jednat o čarodějnici, která chtěla hostii zneužít k satanským rejdům. Proto přiměje vrchnost, aby okamžitě začala věc prošetřovat, protože je možné, že v kraji je čarodějnic víc, a do Velkých Losin tak přijíždí vysloužilý advokát Boblig z Edelstadtu, který se proslavil čarodějnickými procesy. A protože on moc dobře ví, že žádné čarodějnice sice nejsou, ale při takových soudech se dá snadno přijít k penězům, začne dělat všechno proto, aby byl obviněn každý, kdo něco znamená a má majetek.

Na celém Žerotínském panství se tak rozmáhá strach, udávání, mučení a hlavně smrt v ohni pro každého, kdo padne Bobligovi do oka. Protože očistit se je vzhledem k panujícím zákonům stále podřízeným církvi nemožné a Boblig navíc umí vynutit přiznání a najít důkazy u každého. A kdokoli se mu pokusí postavit, se zlou se potáže. Až zůstane jen osamocený bojovník děkan Lautner, který sám brzy padne do Bobligových spárů.

Musím říct, že jde o dílo, kde mě jako jedno z mála uchvátila kniha i film. A film možná ještě trošku víc, protože kvůli zachování dynamiky po celou stopáž nenechává věci tolik roztahané a všechno působí o to ponuřeji, protože to vypadá, jako by se veškeré zrůdnosti na panství Žerotínů a ve Velkých Losinách smrskly do pouhých několika dní a představa, jak se tolik životů tak rychle hroutí je šílená a obrovská. Ale jen tohle filmu nestačilo. Má ještě spoustu dalších momentů, které perfektně podkreslují čarodějnické procesy v celé odpornosti, absurditě a kruté násilnosti.

Předně je to hudba. Celý film je prokládán citacemi z Malleus Maleficarum pronášenými postavou mnicha se zahaleným obličejem, kdy je mu vidět pouze brada porostlá drsným strništěm, zapáleným naléhavým hlasem podtrhujícím fanatickou nutnost povznést tato slova na jedinou a neodvolatelnou pravdu a donutit tak lidstvo ďábla v podobě ženy vymýtit. Při těchto "intermezzech" ale hudba nehraje. Hraje jen v několika scénách a především na začátku v úvodu. A nejde o to, co by se dalo označit filmovým soundtrackem, je to skladba nesoucí se v dobovém duchu a zároveň zasévající už samotným rytmem a použitými nástroji nepříjemné pocity obav a napětí. Je rázná, úderná, a přesto zůstává spíš popěvkem než kulisou. A její absence i v těch nejvypjatějších scénách není chybou, ale promyšleným tahem, protože neodvádí pozornost, ale zachovává autenticitu tím, že divákovi zůstane jen křik mučených obětí, ďábelský smích Bobliga a žádná melodie neřekne: Hej, jsem jen film, v realitě přece hudba nespouští.

A tyto scény, které jsou ponechané jen ve své holé surovosti bez jakéhokoli podbarvení, to je další věc, která vyvolá odpor a přesto nutnost dívat se dál. Celý film je černobílý, ačkoli v době jeho vzniku už existoval barevný. Ale to, že zůstal jen černobílý, je mnohem lepší. Barvy by mu sice mohly přidat něco na zajímavosti dekorací, ale rozhodně by ubraly vážnosti a mrazivé atmosféry. Protože na co barvy, když celý děj je černý a to bílé se vytrácí s tím, jak roste moc člověka, který tvrdí, že vyhání ďábla, ale je jím sám? A pak přijdou scény výslechů, z kterých je jasné, že Boblig nedá nikomu šanci uniknout, scény mučení, které nic neschovávají, otřesných podmínek, kde chybí už jen to, aby diváci cítili smrad zámeckých kobek, a upalování nevinných. Navíc v tomto snímku nic, co se tehdy dělo, není tabu. Takže můžeme vidět nejen jak "podezřelé" kati mučí, aby z nich vynutili doznání ke smyšleným činům, ale také jak s neskrývaným potěšením soudci prohlíží nahá těla, aby na nich našli ďáblovo znamení, přičemž je jasné, že jediné, co chtějí, je bezstrestně se podívat a dotknout. A dílo je dokonáno. 

Je to prostě film, který zanechá stopu. Který zpracovává reálné události, jaké ani nepotřebují přikrášlovat. Sice trochu sám vede diváka k tomu, že to bylo opravdu špatné, ale zároveň i bez dalšího ukazuje, jak to tehdy fungovalo, jak se dalo právo a společenské uskupení zneužít, a jak málo stačilo k tomu, co pro spoustu lidí byla katastrofa. A také, když postupně prochází spolu s děkanem Lautnerem jeho osamělým bojem za spravedlnost a čím dál postupuje, tím víc nezdarů přichází a tím víc se jeho situace zhoršuje, nutí diváka nejenom nevěřícně kroutit hlavou nad celým problémem, ale i zvlášť litovat jednoho vybraného osudu jedné z postav, která je odsouzena k zániku, protože stojí proti příliš velké moci.

Fotky: ČSFD

Mé hodnocení: