Velice krátkou a dost známou novelu Cujo jsem se pokoušela přečíst už dvakrát. V obou případech, kdy jsem neměla žádné jiné vyžití, ten druhý byl třeba během pobytu v nemocnici kvůli lumbální punkci. Jenže jsem ji nikdy nestihla dočíst do konce a z nějakého důvodu jsem ji už znovu neotevřela, jakmile jsem se vrátila domů. Až teď jsem si pořídila papírovou verzi a konečně ji přečetla celou. Není divu, že mi to tak trvalo, napůl je totiž dost napínavá a napůl hrozně frustrující.
Tahle netypická souhra okolností po představení obou rodin a jejich problémů pak vyústí ve chvíli, kdy sice mohlo být všechno úplně jinak, kdyby se jen jediná věc v kaskádě příčin a následků změnila, ale kdy smůla zařídila, že Donna a Tad přijedou předat Camberovým auto, které naposledy vydechne právě před Joeovou garáží za městem, kam nikdo jen tak nejezdí, zatímco netuší, že Joe využil pečlivě plánovaného odjezdu své ženy, aby si vyrazil za sousedem, a tak je pod spalujícím sluncem v nejhorší vlně letních veder uvítá jen zuřivý Cujo toužící vraždit. Rozhodně nemá v úmyslu nechat je odejít a ani není na blízku nikdo, kdo by mohl pomoci.
Mně se na tom líbilo, jak se všechny tyto události nenápadně skládaly, zdánlivě bez jakékoli souvislosti, protože nevěra, naštvaný milenec, problémy s marketingovou kampaní, zlobící auto, touha ukázat synovi lepší život než otce alkoholika, to vše na první pohled vůbec nijak nesouviselo se vzteklým psem. Ale dohromady to stvořilo obraz smrti, v němž většině přálo zatracené štěstí, dokud se úplně nevyčerpalo a nepřišly jeho následky. Většina postav totiž byla dostatečně zajímavá a v zajímavé situaci.
Charity opatrně plánovala své kroky k vymanění se od špatného manžela, ale zároveň, když se konečně dostala na vytouženou dovolenou za svou "lepší" rodinou, začala docela střízlivě porovnávat, co je doopravdy lepší. Její Brett dobře ukazoval rozpor potenciálu a prostředí, když vypadal, že naplní Charitiny obavy a Joeův životní styl ho převálcuje, i naděje, že vůbec ne. I problémy Vica a Donny měly něco do sebe. Byly každodenní, uvěřitelné a oba byli dost sympatičtí, když se snažili k její nevěře postavit dospěle a řešit ji. Na druhé straně to vyvažoval mstivý trotl exmilenec, jenž sice otravoval, ale byl nutný jako poslední dílek skládačky, aby odvrátil pátrání po Tadovi a Donně špatným směrem na dost dlouho, aby byl výsledek katastrofální. Zajímavé vlastně byly i scény z Cujova pohledu. Jeho pomalé propadání do nemoci, jeho zoufalství, snaha bojovat s rozkladem centrálního nervového systému, a zároveň popisy jeho zuřivých útoků, ačkoli jde o knihu bez nadpřirozeného elementu, tak opravdu nestvůrné. Děsivé, když ta bestie, co na vás vyráží, ne a ne a ne konečně padnout.
Dobře působil i překlad. Patrně je v mém vydání z roku 2022 relativně nový, protože navzdory době vzniku knihy je celkem zmodernizovaný, tudíž pro současné oko pěkně plynulý, a nemám vůbec nic proti mírnému počeštění. Třeba když Tadovi říkali rodiče domácky Tádo. Akorát jsou po celé knize hrozně divně náhodně zvýrazněné kurzívou části vět třeba od půlky řádku až na další, kde mluví někdo jiný nebo běží jiná scéna, kde nedává smysl nic zdůrazňovat, jako by někdo náhodně označoval kusy textu.
Závěr byl ovšem místy extrémně frustrující. Na několika stránkách to už už vypadalo, že konečně někoho napadne zkontrolovat i dílnu Camberových, ale aby se to ještě prodloužilo, tak je zastavila nebo zpomalila úplná kravina vložená až na sílu. Hlavně u Vica. Neustále toužil vyrazit na policejní stanici podat si exmilence a váhal, jestli se cestou zastavit u Camberových. Nebo u policie, jíž bylo úplně jedno, že dílnu ještě nikdo nezkontroloval, ačkoli Donna a Tad mohli být kdekoli, ačkoli se pak přestal hlásit šerif, který tam vyjel, ačkoli to znamenalo jen dvacetiminutovou odbočku, ačkoli chybělo Donnino auto, Donna ho chtěla odvézt na opravu a u Camberových nikdo nebere telefon už několik dní. Hrozně to protahovalo. Což muselo, Donna a Tad uvízli u garáže poměrně "brzy" a bylo nutné něčím vyplnit stránky. Tudíž byly často vyplněné takovým bezhlavým pobíháním a také dlouhými popisy toho, jak Donna a Tad trpí v autě a přemýšlí, jestli odněkud Cujo vystartuje, když se pokusí otevřít dveře. Tyhle scény zrovna byly potřeba, protože skvěle dokreslovaly horor bezmoci, frustraci matky nad neschopností zachránit své dítě a zároveň nad zoufalstvím svého dítěte, které ji vytáčí o to víc. Jenže jich bylo trochu moc.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat