Ann Taylor: Pán prstenů: Návrat krále

Originální název: The Lord of the Rings: The Return of the King

Země: USA, Nový Zéland
Rok: 2003

Železný pas je dobyt a Helmův žleb zachráněn, ale tím dobrodružství zdaleka nekončí a přichází třetí a poslední díl epické ságy Pán prstenů, který uzavírá nejen příběh, ale i celý jeden věk. A stejně jako u předchozích jsem z něj velmi nadšená, takže je docela těžké dívat se na něj střízlivě.

Gandalf s Pipinem, který náhodou odhalil Sauronovy plány, míří do srdce Gondoru, do města Minas Tirith, kde se Sauron chystá zaútočit. Jenže se zdá téměř nemožné přesvědčit tamějšího správce Denethora o nebezpečí, protože ten šílí žalem nad ztrátou syna Boromira. Do Gondoru pak směřuje i armáda Rohanu, ovšem má jen velmi malou šanci, pokud se Aragorn konečně nechopí svého osudu a spolu s Legolasem a Gimlim nenajdou a nepřesvědčí mrtvé, aby přišli splatit svůj poslední dluh a připojili se do bitvy o osudu Středozemě.

A jako další část vrcholí i příběh Froda a Sama a jejich putování do Mordoru pod vedením zrádného Gluma. A ač se může zdát, že takoví tři drobečkové jsou téměř přehlédnutelní, je jejich příběh ten vůbec nejdůležitější. A také nejtěžší, Protože se sice nemusí vypořádávat s desítkami tisíc nepřátel v brnění, musí se nicméně vypořádat sami se sebou a magickým bříměm, jež se jich neúnavně snaží zmocnit a zvrátit tak světlo do temnoty.

Líbilo se mi, že jsme se tu konečně dočkali i vysvětlení příběhu Gluma, tedy vlastně toho, jak se stal Glumem, kdo to byl a jak spíš než nenávist zaslouží soucit. Z poněkud plochého, otravného tvora, jenž vypadal skoro jako fantasy klišé, je najednou plnohodnotná postava. Navíc to docela dobře podtrhne ne tak zjevnou moc Prstenu, která se dosud ukazovala hlavně na Frodovi. K tomu lze i připočíst scény, jak se s ní rval Faramir, když se mu Frodo dostal do rukou, a i Prsten sám najednou dostává víc nuancí.

Pak samozřejmě další epická nálož, když Aragorn přijme svou roli, když se strhne bitva proti nekonečným šikům skřetů, když z lodí vyskočí Aragorn, Gimli a Legolas a za nimi mrtví válečníci, kteří to tam všechno smetou, teatrální smrt Denethora, samozřejmě zničení Mordoru, korunovace... a Eowyn nejen jedoucí se Smíškem do boje, ale její nejslavnější scéna na bitevním poli. I "menší" scény, které se mi hrozně líbily, jako Pipinova píseň, kterou doprovázel zoufalý sebevražedný výpad Faramira, Gandalfovo filozofování o smrti a snaha Pipina uklidnit, i Samovo ohromné odhodlání, které nepochybně Středozemi zachránilo. Tohle jsou momenty, se správným hudebním doprovodem, co na jednu stranu působí jako levná snaha zasáhnout city, ale v kontextu universa prostě neuvěřitelně chytnou a stanou se legendárními.

Pořád se mi ale tento díl líbil o něco méně než druhý, a ne tak docela proto, že jsem si sotva všimla, že Fangorn likviduje zbytky skřetů, že z celého vztahu Eowyn a Faramira byl jediný záběr na Aragornově korunovaci a že zcela vypustili vyplnění Kraje, když nechali Sarumana zemřít na začátku dílu. To jsou totiž věci, o kterých bych nevěděla bez knihy, a tak mě netrápí. Jeden důvod zkrátka je, že druhý díl pro mě měl větší šmrnc, a jeden ta tolik zmiňovaná roztahanost pěti závěrů. Jo, naštvalo mě, že Frodo odplul a že všichni zvedli kotvy, protože divák, když stráví tolik času v kouzelném věku elfů samozřejmě nechce, aby to všechno ze Středozemě zmizelo (stejně jako mě tímhle naštvali v Kronikách Prydainu, protože poražení temného krále náhle znamenalo, že se všechno magické sebere a odejde ze země z nějakého důvodu), ale chápala jsem motivace. Jenom prostě nesedělo, jak několikrát přišel zcela zjevný závěr a najednou se obraz rozjasnil a on přišel další. A další. A další. Což prostě není úplně ono.