Rok 2010 - Jedna Velká Jízda

Takový výčet, shrnutí, celého uplynulého roku. Nestalo se toho moc, ale zároveň hodně. Řekla bych, že co do novinek tohle byl určitě nejnabytější rok vůbec. Teda možná byl nabytější rok po mém narození, kdy je pro člověka všechno nové, ale jednak si to nepamatuju a jednak jsem určitě nemusela nic tak složitě zařizovat.

Na začátku roku jsem ještě chodila na střední. Odehrálo se tam předávání mého posledního pololetního vysvědčení. Z toho bych žádnou událost nedělala. Nebylo nijak valné. Ale na tom mi ostatně nezáleželo, protože jsem nechtěla na školu, kde hledí na známky ze střední a kde je matika.

Poté, 26. února, maturitní ples. Tak to bylo něco tak šíleného, že jsem nakonec byla nucena sedět v účetnictví a zkoumat, jestli si někdo náhodou neulil pár tisícovek. Opravdu doufám, že takhle špatný ples neměl a nebude mít nikdo z vás. Podle mého názoru a názoru pár mých zastánců si ty peníze "všemi milovaná" děvčata skutečně ulila, ale dokázat jim to prostě nešlo. Na argumenty a důkazy totiž odpovídal křik, vlezdoprdelství třídní, která s nimi táhla za jeden provaz a vůbec nakonec naše lhostejnost aneb když jsou tak blbý, ať si to vyřeší. Na druhou stranu, stejně jako určitě všechny ostatní, jsem si užila ty dlouhé šaty s širokou sukní a chvíli pozornosti na červeném koberci. Ten den.

Druhý den jsem totiž zjistila, že jsem za pomoci babičky nějak ztratila peněženku s velkým obnosem, čipovkou do školy, kartou pojišťovny, 26 švýcarských franků, všemi nasbíranými vizitkami a poznámkami, co dokoupit. Občanka tam naštěstí nebyla. Nevadí, vyřešilo se to, dokumenty mám nové. Jen ty poznámky, sakryš.

A taky jsem jako jedna z mála skončila naprosto střízlivá.

Následovaly první přijímačky na VŠ. SCIO testy na práva. Ty, alespoň pro mě, nejlehčí možné zkoušky. Ale dostat se tam pro mě nejjednoduší nebylo, musela jsem otravovat spolužačku, aby se mnou našla strakonický gympl, kde jsem je psala, protože Strakonice prostě neznám kromě cesty okraj města -> Kaufland.

To už jsme se dostali do dubna. U něj zůstaneme o něco déle. Nedlouho poté, myslím, že 8., jsme psali maturitní sloh, který je také k přečtení na mém archivním blogu povídek a za který jsem dostala 1. Buď chvilku před a nebo po bylo i okresní kolo olympiády z ČJ. Na školní jsem se jako jediná horlivě hlásila, protože mi bylo jasné, že jako vždy postoupím. A měla jsem tedy možnost se zase setkat s mou oblíbenou češtinářkou ze základky. Myslím, že jsem tam skončila 4. Lepší než loni.

A koncem měsíce praktická maturita z účetnictví, za kterou jsem měla 2 a která taky nebyla těžká. Ale kterou si ode mě celou okopírovala spolužačka. A protože já jí moc ráda neměla, rozhodně bez mého vědomí.

Pořád jsem tedy byla u nás na škole a pořád všechno víceméně jelo ve starých kolejích.

Dostáváme se ovšem ke květnu.

Prvního, myslím, že to bylo, krajské kolo Soutěže v grafických předmětech (které s grafikou moc neměly) jako psaní na počítači. To už si nepamatuju, jak jsme skončili. Někde za desátým místem. Z naší třídy (a zároveň školy) jsme jely 3 holky, v průběhu dne jsme zašly na exkurzi do pivovaru a několik hodin prokecaly v parku. Fajn den.

A pak-

Maturitní zkouška. Ta hrozně zveličovaná událost. Ale já si ji docela užívala. Bylo to vyhození ze zajetého stereotypu, odehrávalo se něco nového a mezi námi, co jsme se znali. Hrozně jsem si tu situaci užívala. Samozřejmě krom těch tří čtvrthodinek, kdy jsem byla sama zkoušena a schytala další tři dvojky. Ale maturitu jsem úspěšně složila. Já dělala maturitu ve středu, v pátek byl večírek, kde jsme se plně distancovali od těch nenáviděných slepiček, které nám zkazily čtvrťák, a báječně si popovídali s učitelkou na účetnictví.

A zbytek května pohodlně proflákala doma.

V červnu se opět událo víc věcí než jen nic.

Začala jsem s autoškolou. To už jsem si neužívala, protože jsem ji nedělala ráda a s nadšením. To ani trochu. První jízda mi šla, pak mi to jít přestalo. Nevadilo mi, že mi to nejde, ale vadilo mi, že do řízení mě tlačí rodiče. Řízení prostě není pro mě.

Také jsem dělala přijímací zkoušky na humanistiku, antropologii a sociologii, u nichž jsem u prvních dvou uspěla. (Nyní jsem ráda, že jsem na ty obory nešla. Spolubydla studuje krom naší veřejky i humanistiku a je to opravdu strašná blbost. Nechoďte tam, je to obor k ničemu.) Ty tři cesty do Plzně byly taky docela fajn. To město jsem znala dosud jen z pohledu ZOO a Dinoparku a pak z exkurzáku v druhém ročníku. A celkem se mi líbila budova FEKu, bohužel, my tam nechodíme, máme ucházející Husovku, obyčejné třídy na Sadech a na pedárně a naprosto šílenou posluchárnu na katedře veřejné správy. Ale to jsem tehdy nevěděla.

V červenci jsem dělala závěrečky v autoškole. Test z 50 bodů na 49, což je pěkný výsledek. Jízdy neudělané. No to se stává. A častěji, než "výlet" z maturity. Štvala mě jen představa, že do toho auta budu muset ještě jednou. Když srovnám řízení té škodovky v autoškole a našeho, sice devítiletého, ale přesto fajn, peugeota, srovnat to ani nejde.

Ale koukám, že jinak jsem se vážně pořád hrozně flákala. A to tomu ani neodpovídá počet článků na blogu... Tady asi začala moje příííšerná lenost.

V srpnu jsem dělala opravnou jízdu v autoškole a řidičák jsem dostala. Na konci srpna jsem tedy měla ten papír v ruce, ale stejně jsem odmítala jezdit, což dělám doteď. Výhoda zimy však je, že mě nikdo řídit nenutí. A kdyby náhodou, stačí si rychle loknout něčeho alko a je to. Pak už nebude.

Září. Týden proflákané brigády, kdy stejně nikdo nakupovat nechodil, tehdy jsem pilně psala povídky a dělala grafiku. A konečně nástup na VŠ.

Nejdřív zápis.

Měla jsem problém s kolejí. Na rozhodnutí o udělení mi prostě lupli fildu (filozofickou fakultu), i když jsem jim psala, že k nim nenastoupím. Po asi čtyřiceti telefonátech s kolejí i s katedrou jsem se nedověděla nic. A co se stalo v kanceláři vedoucí koleje? Prý: Ajoo, vám už to tady v systému přepsali, já si nevšimla. Vzala propisku, na smlouvě škrtla FF a napsala tam právnickou. Hotovo, tečka. Ach ta byrokracie...

Potom zápis na fakultě. Ten je tu taky někde popsaný, docela vtipná situace s počítači. A 20. nástup.

Z toho, jaké jsem měla z Plzně obavy, nezbylo po pouhém jednom dni vůbec nic. Celkem rychle jsem se naučila v tom městě orientovat a teď mi to nepřijde ale vůbec těžké. Jenže seznámit se se systémem MHD, menzy a koleje se člověk musí, že. Plzeňská karta je přeci jen něco jiného než jízdenky, oběhnout půlku budov, abych dostala JISku, registraci do knihovny (kde jsem od té doby nebyla), dobytí v menze a tak dál. Teď už se to všechno krásně zvládá při chodu. Když se člověk dobře seznámí se vším novým, vždycky mu to z nepřekonatelného problému skočí na normální události.

A listopad.

Tady se stalo několik divných věcí, protože začaly moje sny, ve kterých jsem předpověděla, co se stane. Předpověděla jsem příchod nové spolubydlící ke kolegyni, odchod mojí spolubydlící a čísi příchod, až začnu řešit Vánoční výzdobu.

Taky jsem měla 19. narozeniny, což pár lidí udivilo, protože jednak podle nich vypadám na víc a jednak se strašně divili, že jsem na VŠ nastoupila v 18, tudíž na SŠ ve 14 atd. Ale tím já se vždycky jen upřímně bavím. (Že, nejmenovaná blogerko, která jsi mě přesvědčovala, že jsem nastoupila ve 13!)

Na začátku prosince jsem předpověď ve snu konkretizovala a předpověděla příchod mé nové spolubydlící, přesně v den, kdy tu výzdobu skutečně přivezu. Samozřejmě se tak stalo. Ale prosinec nebyl jen nová spolubydlící na koleji a další sny. Také to byl začátek zkouškového období. První zápočty a první zkouška.

Teorie práva i SSG mám, z psychologie mám 1 (on se nemůže člověk divit. Teorii práva nám dal k Vánocům všem, psychologii lidi buď udělali za 1 nebo to byli takoví lemplové, že ji neudělali vůbec, a SSG... to byste museli Wokouna znát) a sociologii neudělala, stejně jako drtivá většina.

No a potom přišel Štědrý den. Nejočekávanější součást nejlepšího a jediného pořádného svátku v roce, Vánoc. Co dostanu pod stromeček jsem věděla, protože jsem dárky vybírala i balila. Ale to nevadilo.

O víkendu jsem pak zkasírovala babičky a přivezla si 11 stovek. A pak jsem si začala říkat, že udělám otázky do zápočtu ze státovědy. Je jich 90. A stále to odkládám.

(Po dnešku už je ale musím začít dělat.)

A poslední den v roce, dnes, Silvestr. O půl dvanácté se pánové rozhodli udělat za bytovkami sjezd na čemkoli. Ten kopec je poměrně strmý, namrzlý, pánové budou ožralí, já jako dítě jsem si tam přivodila lehký otřes mozku, a to jsem byla střízlivá, takže přítomné dámy berou mobily a sází se, kdo první pojede v záchrance. Ale já mám v plánu tam nejít. Slíbila jsem nastavit s úderem půlnoci nový design a pak chci padnout do peřin a spát. Poslední dobou bych totiž spala pořád.