Rok vydání: 2007
Český překlad: 2010
Možná už jste si mysleli, že jsem na blog zapomněla, že? Nu, nezapomněla. Jen jsem nastoupila do advokátky, a i když odpoledne mám pořád dost času, nic na blogu se mi jednoduše dělat nechce. Takže jsem jen líná, nezapomněla jsem. Stejně jako svět nezapomněl na Lisbeth Salander, ač by si to mladá, pravděpodobně autistická dívka ve třetím díle trilogie Milénium z celého srdce přála.
Poté, co se pokusila zabít svého otce Alexandra Zalaščenka a tak tak utekla hrobníkovi z lopaty, tedy svému nevlastnímu bratrovi z hrobu, skončila díky neúnavnému novináři Mikaelovi Blomkvistovi v nemocnici a podstoupila operaci hlavy. Ta sice dopadla dobře, ale všechno ostatní stále viselo na vlásku. Přežil totiž i její otec, alespoň do chvíle, než ho přišel zastřelit jakýsi pomatený stařík. A spousta lidí tvrdě pracovala na tom, aby Lisbeth skončila na uzavřeném oddělení na psychiatrii. Její nenáviděný psychiatr Teleborian i utajená Sekce švédské tajné policie totiž urgentně potřebuje zamaskovat, že Zalaščenko byl ruský agent a oni, aby ho mohli využívat, způsobili Lisbeth a její matce řadu děsivých problémů, jež by každá slušná vláda dávno odsoudila jako porušování nejzákladnějších lidských práv. A samozřejmě, kromě toho, že pracují na přesvědčování policie a soudů, že Lisbeth je nepříčetný psychopat, snaží se také zahladit po sobě veškeré stopy.
Mikael je nicméně odhodlaný své kamarádce pomoct a také dopadnout pravého vraha svých přátel, jejichž vraždu původně hodili právě na Lisbeth. Začne proto šťourat v historii, chytat se každé, i té nejnevinnější zmínky, a rychle vnikat do děsivého pozadí intrik nejvyšších špiček, tentokrát ne vládních, ale takových, které se nezodpovídají vůbec nikomu. Jenže kvůli tomu se on i jeho kolegové ocitnou v nebezpečí života. Sekce je připravená obětovat kohokoli, jen aby přežila, protože její členové jsou buď chladnokrevní nebo fanatičtí, a tak se z Mikaela musí stát ten nejtajnější z tajných. Ten, kdo dokáže nejen zamést se Sekcí, ale i manévrovat s kriminální a tajnou policií. A k tomu potřebuje pomoc samotné Lisbeth, jež leží pod dohledem v nemocnici, ale bez jejíchž internetových kouzel nikdy nemůže vyhrát. Rozjedou proto velice nebezpečnou hru mávající celým Švédskem.
A mně se tenhle díl líbil ze všech nejvíc. Možná místy, hlavně na začátku, neměl spád, ale jakmile se do hry připojili všichni, tedy jakmile Mikael začal spolupracovat s kriminální policií, tajnou policií, svými kolegy, Lisbeth a jejími hackerskými přáteli, stal se z toho dokonalý špionážní román, na němž bylo nejzajímavější to, že hlavní postavy s nutností pracovat v největším utajení vlastně vůbec nebyly špiony. Proto se také nejdřív musely dopracovat k systému, kterým zamezili, aby nepřátelé zjistili, co chystají, a proto prošly mnoha prohrami a nečekanými zvraty. A já vždycky s napětím čekala, jak vyřeší problém teď a naopak, jestli na to Sekce náhodou nepřijde.
Na druhou stranu jsem zároveň s nimi sledovala i počínání Sekce a jejich plány a měla jsem tak i náhled jedné strany na to, co dělá druhá. Což nejen zjednodušovalo orientaci v tom, co kdo ví nebo tuší, ale ještě přidávalo ten správný pocit zadostiučinění, když se Sekci začala situace rozpadat pod rukama, v jejich naprosto jasném plánu se začala objevovat trhlina za trhlinou a jak z Mikaelova jednání vyvozovali špatné závěry, tedy jak se kolem nich utahovala smyčka. A samozřejmě největší pocit zadostiučinění nastal během soudního procesu v den, kdy Lisbeth přednesla své svědectví. Všichni tak jistí úspěchem obžaloby, Sekce mnoucí si ruce, Teleborian natěšený, jak bude mít Lisbeth znovu ve spárech, a najednou se z nebe snese bomba. Člověk jako by v tu chvíli slyšel, jak se celé měsíce podvratné práce tříští na kousíčky. Když jsem to četla poprvé, tak jsem při vyvrcholení soudního procesu zatleskala radostí. Tak perfektně byla celá zápletka napsaná a tak skvěle do sebe zaklapla, že jsem se nedokázala udržet.
O to větší škoda proto je, že mě iritovala jedna postava. Nebo mi spíš její dějová linka přišla naprosto zbytečná. Erika. Jde o sérii, která ukazuje, jak mocní muži nenávidí ženy, jak s nimi často zametají a jaké bezpráví je na nich pácháno. Jenže Eričin odklon od děje (protože s hlavní zápletkou neměl téměř nic společného) sloužil vyloženě jen tomuto účelu. Také působil dost schématicky, kdy ji starý uťápnutý známý, jehož si sotva pamatovala, musí sprostě pokořovat a stalkovat proto, že se z úspěšné studentky stala jeho ještě úspěšnější šéfová, aniž by mu kdykoli cokoli doopravdy udělala. Jistě, bylo z toho hodně stránek navíc, přineslo to zpátky staré známé postavy a umožnilo jim to zapojit se do hlavního děje, jenže stejně mi to přišlo zbytečné. Stejně jako vůbec její celý přechod do Velkého draka.
Na druhou stranu, Henryho odklon s toaletovým případem, přes nějž odkryl zneužívání dětské práce v zemích třetího světa švédskými firmami, byl částečně velmi... humorný a částečně úžasnou ukázkou, jak i zdánlivě nicotná hloupost může spustit lavinu. Také jsem se hodně dozvěděla o tajné policii, byť švédské, takže jsem rozhodně spokojená, a i Eričin odklon se dá snadno překonat a není úplně nezajímavý. Věřím, že mnoho čtenářů zaujal stejně jako hlavní příběh.
Ovšem jedna věc je v této a i v předešlých knihách rušivá tak jako tak, a to ne ohledně příběhu, ale stylu. Nemyslím zbytečnou angličtinu, protože už jsem zjistila, že ve Švédsku je mnohem běžnější než u nás používat anglické bonmoty a hlášky (u nás se to snad nikdy v takové míře nerozleze). Myslím zbytečně rozsáhlý popis všeho, co postavy dělají. I když je to jen bezvýznamná snídaně nebo oblékání. Zvláště tyhle dvě věci. Larsson detailně popisuje, jak si připravují jídlo (takže tu i ty největší lamy mohou dohledat návod na namazání toustů), jak se někdo obléká od ponožek po čepici. A zajde si na záchod. Význam to přitom nemá, a i když je to patrně myšleno pro dokreslení představy, značně to pošťuchuje Larssonovo novinářské, striktně popisné pozadí. A do románu se to nehodí.
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat