K tomu mi dopomáhej Bůh!

Docela mě pobavila otázka, s níž jsem se i osobně setkala. Prý "na co se u soudu přísahá u nás" a "na co se pokládá ruka". A já si uvědomila, že se spousta lidí třeba už i ve škole naučí základy práva nebo procesu, ale ty každodenní drobnosti chodu soudní síně netuší, a to je kolikrát znervozňuje víc než samotná projednávaná věc. Takže proč si to neshrnout (alespoň co se týče civilního řízení, tedy zjednodušeně toho, kde jste s někým ve sporu a nevyšetřovala to policie - ačkoli ani v trestním se na nic nepřísahá).

Začneme vstupem do soudní síně. Pokud tam jdete jako účastník řízení, vstoupíte vždy. Stejně jako váš právní zástupce. Pokud jako svědek, sice vstoupit můžete, ale soud vás stejně vyzve, ať počkáte venku na zavolání. To proto, aby vás neovlivnilo, co před vaší výpovědí padne. Jakmile pak váš výslech skončí, můžete zůstat uvnitř. A pokud jako veřejnost (i jako příbuzní účastníka jste jen veřejnost), taky můžete vstoupit, soud si vás nebude všímat, a pouze, pokud by šlo o jednání s vyloučením veřejnosti, vás vyzve k odchodu. Zpátky pak budete moci až na vyhlášení rozsudku, protože to je vždy veřejné. Potud celkem snadné. Že byste měli být slušně oblečení, sundat si po vstupu čepici a že se v soudní síni nesmí jíst a pít, snad nemusím zdůrazňovat. Courat na záchod veřejnost může, průchoďák z toho ale není slušné dělat. Nebojte, když to trvá dlouho, dělají se přestávky. A když jó echt musíte, jako účastník o ni můžete požádat.

Po vstupu se pak musíte usadit. Protože soudce už tam je, nikdo nevstává a nedává pokyn, ale musíte hledat sami.

Pro veřejnost jsou židle a lavice rozestavené čelem k soudci, účastníci sedí proti sobě u stolů připravených po stranách. Žalobce po pravici soudce, žalovaný po levici soudce. A pokud jste tam sami a nemáte zkušenosti, nic se nestane, pokud se zeptáte. A nebo choďte dovnitř jako poslední a pak uvidíte, které místo na vás zbude.

Takhle to vypadá nejčastěji, ne/pohodlnost židlí je různá.
Zdroj

Pak začne jednání. To vždycky zahajuje soud, poučí strany o čem ze zákona musí a předá slovo žalobci, aby přednesl, o co vlastně jde. Přestože už to účastníci ví. Takže žalobce klidně jen může říct, že odkazuje na písemnou žalobu, na které trvá. A pak dál soud řídí, co se bude dít, jak bude probíhat dokazování, komu bude dávat slovo a zkrátka probíhá jednání. Právě v téhle fázi může vyslýchat účastníky a svědky.

Nikdo z nich přitom u nás na nic nepřísahá, ani nepokládá ruku na žádné knížky. Soud vždy poučí dotyčného, že má vypovídat pravdivě a že pokud bude lhát, může mu hrozit postih. Jediné, co na to dotyčný pak řekne, zda poučení rozuměl. A v případě takového obžalovaného v trestním procesu by to ani nedávalo smysl, že by přísahal, že bude "mluvit pravdu a nic než pravdu". Protože obžalovaný může na svou obhajobu lhát, dokud nikoho křivě neobviní. Nesmí lhát jeho obhájce, alespoň ne vědomě, ale obžalovaný klidně. Ono pokud je vinen a chce se z toho vysekat, jinak by to ani nešlo. Přísahám, vona na ten nůž pětkrát upadla sama!

Také bývají zmatky v soudním tělocviku. Pokud jste se jenom přišli podívat jako veřejnost, je to jednoduché. Potichu sedíte a stoupnete si jen na vyhlášení rozsudku  jako všichni - a to pozor, jen výroku, jakmile soudce začne číst nebo vysvětlovat odůvodnění, opět už se sedí, ale k tomu obvykle i vyzve. Pokud jste účastník, obecně byste měli ještě vstát pokaždé, když mluvíte. Někdy ale soud probíhá ve více neformálním duchu, nebo se těžko pohybujete, takže je pochopitelné, že zůstanete sedět. 

S tím pak souvisí i to, že lidé zblblí ze seriálů očekávají, že pokud mají mluvit před soudem, budou stát skoro v kleci, mluvit do mikrofonu, všechno se bude nahrávat a zapisovatelka bude datlovat do počítače. Je fakt, že budete stát u stolku proti soudci, ale já osobně jsem ještě nezažila mikrofony v provozu. A taky tam v civilních sporech neseděla žádná zapisovatelka (u trestních věcí ano), ale soudce držel diktafon a po chvilce do něj vždy nadiktoval, co padlo. Tudíž se stává, že mě občas brzdí, že mluvím moc rychle a nestíhá si dělat poznámky. To bylo zvlášť otravné v jedné věci, kdy nestíhal ani mě ani protistranu, trošku se to kvůli tomu protáhlo a diktovat mu bezprostřední reakci jako ve škole po kouskách věty nebylo nic moc. Vyhráli jsme to, ale stejně.

A přestože možnost udělovat pokuty za nepřístojné chování existuje, opravdu nelítají pětkrát za jedno jednání. Ještě jsem ji nezažila, i když menší hádku párkrát ano. Stejně tak soudci nemlátí kladívkem do stolu. Ani tam nebývá obecenstvo jak na Barrandově. Pokud už nějaká veřejnost přijde, obvykle jeden nebo dva příbuzní, maximálně pár studentů práv nebo Z(as*ané)S(vi*ě)V(endulky) jak jsme svého času říkali. Narvaná soudní síň bývá při velkém, mediálně zajímavém a většinou trestním případu, a v tom snad nikdy jako laici figurovat nebudete. Navíc... na takovém jsem byla jako veřejnost, a i tak to proběhlo v klidu. Ostatně je na soudci, jak to povede, kam až nechá přítomné zajít, a každý má jinou toleranci a vyzařuje jinou míru autority. Zažila jsem i soudce, který toho namluvil víc než obě strany dohromady, skákal jim do řeči, nenechal doříct větu, a i když atmosféra byla dost uvolněná, taky to nebylo nejlepší.

Jo a důležité je ještě oslovování. Lidé od práva ví, jak se mají vzájemně oslovovat. Ti ostatní pak někdy mohou zkusit vytasit "vaši ctihodnost" podle amerických filmů. I na to už se někdo ptal. Ne, nedělejte to. Pokud tam sedí jen jeden, je to samosoudce/kyně, pokud senát, je to předseda/kyně a přísedící. Vůbec nic se ale nestane, když budete všem říkat pane soudce/soudkyně, nebo pane předsedo/předsedkyně. Neříkejte doktorko a doktore, jednak je to nevhodné a jednak to nemusí být doktor (minimálně je to magistr, maximálně se mu tituly nevejdou na vizitku), a ani nepoužívejte žádné filmové tituly. Někdo by to mohl přejít s humorem, někoho by to mohlo urazit, že si děláte srandu. Přestože jste to třeba mysleli zcela vážně.