Originální název: Ohnivé ženy
Země: ČSR
Rok: 1983
Na úplném začátku se ocitáme v roce 1670 a scházíme s inkvizitory do šatlavy, ve které právě chystají na popravu dvě ženy. Za spolčování s temnými silami a posedlost ďáblem byly Marta a Magdalena odsouzeny k upálení a k tomu, aby jejich nečisté duše navěky bloudily po světě bez možnosti nalézt útěchu. Jenže popravě přihlížející farář vysloví obavu, že by se jim mohlo podařit nalézt nové tělesné schránky, které posednou a budou své skutky páchat dál, což se nakonec ukáže jako ne tak docela bezpředmětné, neboť se přesně to za tři sta třináct let stane. V roce 1983 se dvě moderní ženy - psycholožky, které měly založit novou manželskou poradnu, vybourají v autě a Marta i s trochu ztřeštěnější a méně chápavou Magdalenou chytí příležitost za pačesy a posednou jejich těla dřív, než je odvezou do márnice.
V první chvíli však nelze říct, zda si dvojice svérázných duchů polepšila. Dosud totiž dámy mohly zůstávat pouze v místě, kde opustily tělo, tedy v šatlavě, a tam příliš společenských změn nepochytily. A když se následně ocitají v nemocnici, kde mají po pro doktory učiněném zázraku, že nehodu přežily, zůstat na pozorování, nevědí si rady. Při pohledu na lékařské nástroje se bojí další tortury, nerozumí, proč nemohou chodit mezi lidmi v košili, současný módní směr hodnotí jako "vizuny jako po moru s kozíma nohama" a co teprve až zjistí, že mají působit jako poradkyně v manželství, zvlášť, když obě za svého života příliš věrnosti neholdovaly.
Obě se tedy snaží nejen svérázným způsobem poznat dobu osmdesátých let, ale i vypořádat se s náklonností k zadanému primáři v případě Marty a k mladému zřízenci, který jako by z oka vypadl Magdaleninému středověkému milenci Jankovi. Přičemž existuje možnost, že i jeho tehdejší inkvizice chytila a popravila, takže by zřízenec či jiný muž toulající se kolem mohl být on. Zároveň se ukazuje, že i když výjimečně šlo o skutečné čarodějnice, nejsou to bytosti zase tak zlolajné, neboť svou neznalost psychologie bohatě vynahrazují bylinkami, babskými radami a zaříkáním a kupodivu se lidem snaží po svém skutečně pomoct. Jenže na jejich vlastní životy rady ani bylinky příliš nezabírají a obě se svým marným hledáním nového smyslu a nové lásky začínají pochybovat. Zvládnou svou první šanci, nebo raději, po zjištění, že jejich duše může libovolně opouštět získané tělo, počkají na novou?
Tento první díl trilogie o neposedných duších dvou žen a přelétavého Janka na začátku opravdu působí dost hororově. A jelikož jsem ho viděla jako malé dítě s máminým tvrzením, že se mi to bude líbit, při scénách v šatlavě a upalování jsem se bála, ač bylo kvůli osmdesátkovým československým efektům zřetelně vidět, že oheň i duchové se odehrávají jen s největším úsilím přimalovaně. Ale potom už celý děj přešel k čisté komedii plné nedorozumění, situačního humoru, snahy poprat se s moderním světem a přitom kromě laskavosti a nevulgárnosti, kterou se vyznačovaly všechny podobné komedie z té doby, trochu i smutnému podtónu, protože se hlavním postavám nakonec štěstí najít nepodařilo a většinou se jim zoufale nedařilo. I když, oproti představám církve, rozhodně nebyly nijak zlé.
Přesto se mi ale "jednička" líbí nejméně ze všech tří. Či spíš pro mě ji další dva díly v zajímavosti, v zápletce a především v prostředí překonávají a tady, kde jde jen o pobyt v nemocnici a potom zařizování poradny, tolik nezaujme. A nebo je to jen mým osobním vkusem, protože Brejchovou, která hrála podstatnou Martinu sokyni, moc nemusím (naopak Veškrnovou a Hlaváčovou mám ráda moc a tady zvlášť), a kromě právě toho milostného se nevyskytl žádný jiný problém. Mám tak i pocit, že tento film mnohem rychleji uteče a nic moc se v něm nestane. I když je určitě dost zábavné pozorovat, jakým způsobem obě čarodějnice vedou poradnu, jak šikovně zjišťují, o co jde, ještě dřív, než jim to klienti prozradí, a jak jim ordinují puškvorec s pelyňkem a kámen lásky. To vždycky spolehlivě pobaví, stejně jako Magdalenina upovídanost a neschopnost přemýšlet nad vhodností jejího chování a Martina snaha trochu ji usměrnit, což stejně vždycky skončí slovy "Co pořád děláš, že nic nevíš, náno!"
A co se mi líbí ještě, je, že obě dvě celý film psychicky částečně zůstávají ve své staré době a vůbec se nesnaží přizpůsobit především slovník, takže mluví jako středověké vesničanky, klejí latinsky, zpívají si písně, jaké už dnes znají jen historici, a pro všechno, co znaly už tehdy, používají jen a pouze jejich staré výrazy. A je pak zajímavé sledovat tento střet dvou různých dob a vlastně tak trochu i zhodnocení té "současné" lidmi pocházejícími z jiné, kdy všechno mělo úplně jiný význam a jinou hodnotu.
Foto: Ann Taylor
Mé hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat