27. 4. 2011

Zdrojový kód

Originální název: Source Code
Země: USA
Rok: 2011

Sice nejsem zrovna velký fanoušek sci-fi a moc filmů z tohoto žánru neznám. A většinou mě moc nebaví. Ale tohle hodně originální sci-fi s Jakem Gyllenhaalem v hlavní roli (a u něj rozhodně platí čím starší, tím hezčí) bylo propojeno s emocionálním dramatem a přesto velice vědecké, natolik, že se dá nejspíš pochopit různě a i já jsem každou chvíli vymýšlela jiné vysvětlení, a bavilo mě. Dokonce tak, že jsem se dívala prakticky bez přerušení, a to zvládnu u mála filmů. Už od začátku je totiž velice zvláštní.
Zmatený kapitán Colter Stevens se probudí v jedoucím vlaku. Netuší, kde se tam vzal, a Christine sedící proti němu vidí poprvé v životě, přestože ona ho očividně dobře zná. Poslední, co si pamatuje, je jeho mise v Afghánistánu a nedokáže tak pochopit, jak by mu mohl vypadnout návrat domů, seznámení s nějakou ženou a... změna jeho vlastní podoby. Protože když spatří svůj odraz, zjistí, že nevypadá jako on. Je to skoro, jako by se probudil v těle jiného člověka. Ale než se stihne vzpamatovat a začít pokládat otázky, celý vlak vybuchne.
Ale přestože v něm všichni zemřou, Colter se zase probudí. Tentokrát v podivném bunkru izolovaném ze všech stran a přes obrazovku k němu mluví kapitánka Goodwin. Krátkými a jasnými dotazy se z něj snaží dostat informace o všem, co právě viděl, jako by se nestalo vůbec nic podivného. Ukáže se tak, že Colter se stal součástí mise, jejímž cílem je odhalit útočníka, který má na svědomí výbuch onoho vlaku, protože plánuje mnohem větší útok v centru Chicaga. I když ani to mu nejprve nechce říct a nekompromisně ho pošle zpátky, zase do chvíle, kdy se probudí ve vlaku před Christine, a Colter si tak nejdřív myslí, že je napojený na počítač a jde o trénink. Teprve potom, když prožije ještě několik zmatených výletů, v nichž se nedostane dostatečně daleko, Goodwin pochopí, že bude spolupracovat jen pokud ho uvede do obrazu a přizná krutou skutečnost.
Je doopravdy napojený na počítač. Ale ne kvůli výcviku. V Afghánistánu utržil zranění neslučitelná se životem, a aby mohl být ještě k užitku, stal se součástí experimentu nazvaném Zdrojový kód. Ten mu umožňuje na osm minut vstoupit do paralelní reality, konkrétně do těla mrtvého Seana z vlaku. Vědcům se totiž podařilo zachytit u mrtvých poslední "záblesk" tvořící právě osm posledních minut života, převést je složitým způsobem pomocí kvantové fyziky do dat a vtáhnout do nich Colterovo vědomí. A nyní opravdu hledá v Seanových vzpomínkách jako Sean stopy, pomocí nichž by mohli identifikovat útočníka, jenž hodlá doopravdy vyhodit Chicago do vzduchu.
Colter samozřejmě není o moc moudřejší. Instinkt ho neustále pohání ke snaze zachraňovat lidi z vlaku, ač mu všichni včetně jeho rozumu říkají, že jsou dávno mrtví a po oněch osmi minutách stejně nebude existovat nic, dokud ho nepřitáhnou zpátky do "reality", a komplikuje jeho soustředění na misi. Dál ji komplikuje i jeho snaha získat všechny informace o sobě místo o atentátníkovi a krásná Christina dělá problémy ještě znatelněji, když ji znervózní každé vybočení ze Seanova obvyklého chování. A on musí nejen vybočit, aby mohl na něco přijít. Ale s každým návratem do vlaku nachází nové a nové střípky, až se začne zdát, že by mohl slavit úspěch a ukázat vládě, že Zdrojový kód je užitečný a hodný podpory. Avšak i kdyby se mu to podařilo, Colter má ještě jedno poslední zásadní přání, kterým může ukázat, že ani sám tvůrce projektu vlastně neví, s čím si zahrává.
A právě to moc dobře nevím ani já. Na první shlédnutí jsem to nejdřív chápala jako Colter. A patrně i jako autor projektu. Že ho napojili na cizí vzpomínky a on má za úkol je důkladně prohlédnout a najít v nich vodítka. Ovšem kdyby šlo o vzpomínky, mohl by vidět jen to, co viděl Sean, takže to musí být něco víc. Pak jsem si myslela a pochopila z vysvětlování, že ho dokázali přenést do alternativní reality, kterou tvoří posledních osm minut Seanova života. Tak by se mohl pohybovat i mimo Seanovo zorné pole, dokonce i vystoupit z vlaku a pokračovat v místech, kde Sean vůbec nebyl. A protože je tam jen jako pozorovatel a tato alternativní realita je pouhým úsekem v minulosti, může udělat cokoli, kdekoli a jakkoli, ale po osmi minutách se zase vrátí zpátky do současného času. Jenže ani to není tak docela pravda, protože na neuvěřitelně dojemném konci všechny tyto předpoklady strhne, a když vysloví přání, aby ho nechali naposledy vstoupit do vlaku a pokusit se ho zachránit a pak ho odpojili od přístrojů, ukáže, že alternativní realita zůstává alternativní, pokud dojde ke stejnému konci jako naše. Ale pokud mu zabrání, může se stát něco nečekaného.
To však není jediná věc, díky které mě konec přivedl k slzám, což se nestává často. Dlouho byli Goodwin i ostatní vojáci prostě jen hrozně protivní. Skoro s Colterem odmítali spolupracovat a jen ho nutili stále se vracet a dávat jim informace. Ani je nenapadlo, že pokud chtějí opravdovou spolupráci, mají ho co nejrychleji informovat o tom, co se stalo, dát mu něco, co by ukončilo jeho záchvaty paniky a věčné otázky, a bylo by to mnohem efektivnější. Ale potom se projevila i lidská stránka a to, co udělala Goodwin, mě jednoduše dojalo. Dokázala, že není jen zelený mozek. Že má city.
I v ostatních aspektech bylo vše hrozně smutné a depresivní a nečekaně se to zlomilo k upřímným úsměvům. Colterovy neustálé tendence zachraňovat, jeho zoufalost, pokusy spojit se s vlastním životem, neustálé výkřiky, že musí kontaktovat otce, sbližování s Christine, o němž byl každý přesvědčený, že je jako sbližování s duchem a nakonec prolomení předpokladů, skoro až klišoidní happyend, místo výbuchu začne znít smích a důkaz, že se může stát Seanem a přitom nemusí jako Colter zemřít. Že alternativní nemusí nutně znamenat neskutečné. A to nemluvím o dojemném telefonátu a zprávě, které potvrdí, jak neuvěřitelný kousek dokázal.
Na druhou stranu, jednu nesrovnalost, jež mi stále vrtá hlavou, jsem našla. Autor projektu pořád tvrdí, jak takhle může efektivně bojovat proti terorismu a vůbec kriminalitě, ale to je nesmysl. Aby byl program účinný, útočník by musel mít v úmyslu spáchat víc útoků, jako se to stalo tady. A musel by to být tentýž útočník nebo tatáž úzká skupina. Při pokusu potírat terorismus je to ale nemožné. Teroristická organizace je tak rozsáhlá síť "buněk", že i kdyby dopadli jednoho útočníka nebo ho spojili s organizací, on nejspíš vůbec nebude vědět kdy, kde a kdo má v plánu zaútočit příště. A kdyby šlo o neorganizovaný zločin, bylo by jen velmi málo případů, v nichž nejde o jednorázovou akci, sežene se poslední vzpomínka jedné z oběti a alternativní realita vytvořená touto vzpomínkou poskytne dostatek vodítek k dopadení pachatele. Nehledě na to, že v každém případě je to alespoň v jistém smyslu až následné opatření, rozhodně ne preventivní, když je potřeba prvotní oběť. Na to jediné si asi měli dát trochu pozor.
Foto: Ann Taylor

Mé hodnocení:



Žádné komentáře:

Okomentovat