Chlapec v pruhovaném pyžamu

Originální název: The Boy in the Striped Pyjamas

Země: VB, USA

Rok: 2008

Na začátku velmi známého filmu s knižní předlohou Johna Boynea, o které se mnozí z nás učili ve škole, ale k níž jsem až teď našla odvahu se vrátit, vidíme celkem obyčejnou idylickou rodinku nacistického důstojníka v druhé polovině II. světové války v Berlíně. Malý německý chlapec Bruno - hlavní postava - si hraje se svými kamarády, jeho blonďatá dvanáctiletá sestřička má pokoj plný panenek, otec je uznávaný důstojník, dědeček je na něj pyšný a jen babička zřejmě příliš s ideologií nacistů nesouhlasí. Jenže to všechno se brzy úplně změní.

Přijde povýšení a Brunův otec je odvelen jako kapitán koncentračního tábora do odlehlé přírody. Jejich nový dům tam je sice krásný, ale kromě vojáků, rodičů a sestry, která se postupně nechává zfanatizovat a panenky vymění za hákové kříže, nemá Bruno nikoho. Ze svého okna si ale všimne, že kus za domem stojí jakási farma, kde chodí lidé jen v pyžamech. A i jejich kuchař, který tam bydlí, chodí v pyžamu. Rodiče mu o nich ale odmítají cokoli říct. Matka tvrdí, že jsou jiní, otec, že to ani nejsou lidé. A kuchař, který ho jednou musí ošetřit, mu prozradí, že kdysi býval lékařem. Bruno to nechápe a v jeho opuštěnosti ho to zaujme, a tak se jednou vykrade z domu a dojde až k oné farmě obehnané ostnatým drátem. Tam za plotem sedí chlapec v jeho věku, jenž se představí jako Shmuel. Bruno se nejdřív zvláštnímu jménu směje, ale když mu chlapec prozradí, že je Žid, raději uteče. Jeho soukromý učitel mu totiž vtlouká do hlavy, že Židé jsou špatní a jsou zkázou německého národa.

Nakonec mu to ale nedá. Je sám, Shmuel je jediný, s kým si může povídat, a tak se za ním vrátí. Jenže dál už vůbec nic nechápe. Nechápe, že číslo na chlapcově pyžamu není hra, nechápe, proč nemůže odejít z tábora k němu na návštěvu. Nechápe, proč má stále hlad a proč si nesmí hrát, nechápe ani, proč, když se ozve pískání, se jeho nový kamarád hned zvedne a utíká pryč. Až jednou potají shlédne propagační film o koncentračních táborech. Samozřejmě je ten film lživý a předstírá, že v táborech Židé žijí normální život, a Bruno získá dojem, že se tam musí žít dobře, dokonce lépe, než u nich doma, neboť u nich doma nejsou žádné děti, maminka od doby, kdy ucítil divný kouř z "farmy" neustále pláče, tatínek je čím dál tvrdší a vojáci, kteří u nich přebývají, mu nejsou sympatičtí. Dokonce jeden z nich zabije jejich starého kuchaře, když omylem rozlije víno. Proto navštěvuje Shmuela tak často, jak to jde, a dokonce mu paradoxně závidí.

Jednoho dne ale Bruno uvidí Shmuela přímo u nich doma. Stojí u stolu a leští sklenice. A protože má pořád hlad, tak mu Bruno nabídne kus buchty. Bohužel, uvidí to jeden z vojáků, uhodí na Bruna a ten ve strachu řekne, že to Shmuel ukradl. Voják tak chlapce brutálně zbije a několik dnů ho Bruno nevídá. Poštěstí se až po delší době. Shmuel zase sedí u plotu, ale není moc veselý. Od doby, co jeho otce v táboře převeleli na jinou práci, ho nemůžou s maminkou najít. Bruno se tedy rozhodne pro radikální krok. Je mu líto, co mu lží způsobil, tak se prokope do tábora a chce to odčinit tím, že jeho otce najde. A aby nebyl nápadný, sežene si i stejné pyžamo. Až příliš pozdě ale pochopí, že tábor vůbec není takový, jako ve filmu. A navíc - právě se otevírají dveře plynové komory.

A je vážně hodně těžké to dokoukat. Celý film je vyprávěn očima chlapce, který vůbec netuší, co se v jeho okolí děje a je až absurdně přesvědčen, že řešení židovské otázky je pouze nějaká zvláštní hra divných lidí. Bohužel, mlčení a zatajování pravdy ze strany vlastních rodičů vede k tragédii, kterou si Bruno svou nevědomostí zavinil, ale ještě víc než on by měla být obviněna celá společnost, která genocidu vůbec začala. Brunovi totiž nikdo nic neřekl. Kromě vymývání hlavy tvrzením, že Židé jsou zkáza Německa, nechápal, co se děje. Vlastně ani nechápal, proč by měli být špatní, jeho matka se psychicky zhroutila po zjištění, že její muž řídí vyhlazování a nebyla mu oporou, jeho sestru úplně pohltil nacismus a snaha flirtovat s vojáky a Bruno byl pouze sám. To je na celé věci asi úplně nejsmutnější.

Ale celý film je neskutečně dojímavý a velmi emočně náročný. Zvláště jeho konec, kdy jsem nebyla schopná najednou se dodívat, protože i kdybych se o něm neučila, každému okamžitě dojde, co se s Brunem i Shmuelem stane. Ale nejen to. Dětská naivita neschopná pobrat obludnost vyhlazovacího běsnění vhání slzy do očí a vy toužíte ty děti obejmout a vzít pryč, někam, kde budou moci nevinné i zůstat. A to je hlavní zbraň filmu, který nepotřebuje zobrazovat jako mnohé jiné to nejbrutálnější z holokaustu, ale který si vystačí s pouhými slovy, minimem herců a prostotou duše, jež moc pozdě zjistí, jak svět umí být zlý.

O to paradoxněji, když surového nacistického kapitána, Brunova otce, nehrál nikdo jiný, než David Thewlis, známý též jako pravý opak Remus Lupin, vlkodlak z Harryho Pottera.

Fotky: fanpop

Mé hodnocení: