22. 5. 2014

Jára Cimrman ležící, spící

Originální název: Jára Cimrman ležící, spící
Země: ČSR
Rok: 1983

Film shrnující nejdůležitější okamžiky ze života Járy Cimrmana, českého génia a vskutku renesančního člověka, který však na rozdíl od da Vinciho nebyl nikdy plně doceněn, jsem viděla už několikrát, čímž se nemohou pochlubit ani filmy, které mě baví nejvíc. Přesto ale nejsem jeho největším fanouškem, ač si v něm dokážu najít několik skvělých scén. Dokážu tam totiž také najít několik scén, které se mi zdají přehnané, a zároveň mám jistou nevysvětlitelnou řekněme neoblibu v ladění prostředí, a tak na mě výborně působí nápad a dialogy, ale velmi tísnivě a negativně místa samotná.

Výběr scén je jednoznačně skvělý. Na začátku filmu se setkává skupina zbloudilých turistů, kteří místo cesty po stopách Dvořáka skončí u pěšiny Járy Cimrmana, s literárním kritikem, jenž objevil dosud neznámé Cimrmanovo dílo a tuší přímo senzaci. Společně pak navštíví v obci Liptákov dům, kde Jára Cimrman bydlel a kde ho viděli naposledy, a vyslechnou si příběh jeho života, který se zároveň začne i odehrávat.
S Járou Cimrmanem tak během filmu procházíme několika obdobími od vyprávění o jeho dětství a dospívání, kdy v šatech své starší sestry chodil do školy pro dívky a teprve při politováníhodné nehodě na konci studia zjistil, že je mužem, přes období mladického zápalu do vynalézání, kdy nejen přišel se spoustou novinek, které si ale bohužel vždycky někdo stihl patentovat dřív, ale kdy zároveň malým postrčením či nenápadnou radou přispěl k nejslavnějším dílům přelomu předminulého a minulého století, k jeho vlastnímu monstróznímu dílu, v němž na alespoň rakouským mocnářstvím milostivě svolenou půlhodinu daroval Praze moře. Ale už v této době pocítil touhu odsunout své nadané já stranou a pokusit se pomoci utlačovanému českému národu, a tak se vrhl přímo do habsburského srdce - stal se učitelem dětí Františka Ferdinanda d'Este, jenž se měl po smrti císaře ujmout vlády, a pomalu a nenápadně jim vtloukal do hlaviček, že císařství je prohnilé a nejlepší zřízení je republika.
Jenže jeho plán mu po katastrofálním selhání systému dvojníků (ukázalo se totiž, že nejen Franz Ferdinand nechce riskovat svůj život) nevyšel, a Jára se tak musel odklidit ze šlechtických očí. Tehdy se pokusil znovu vrátit k tvůrčí činnosti a sepsal několik divadelních her, s nimiž jezdil s kočovnými herci po Čechách. On sám byl přesvědčen o jejich výborném námětu, jenže diváci je příliš často nepochopili, a proto ani tomuto oboru nemohl zůstat dlouho věrný. Po dalším velkém neúspěchu - posledním divadelním propadáku, kdy už ani herci nechtěli jeho hry hrát - proto odjel do Liptákova, kde učila jeho starší sestra. Zjistil však ale, že zemřela, a tak se ujal jejího místa ve snaze předávat nějaké správné myšlenky alespoň několika vesnickým dětem (mimo jiné Konrádu Henleinovi), a to až do vypuknutí první světové války, kdy zmínky o něm končí. Nikdo už o něm pak víc neslyšel... Až na nevzdávajícího se literárního kritika, který nevinným nahlédnutím do pokoje pod rouškou tmy završil celý příběh, ležící, spící.
A já musím zopakovat, že vyjmenované scény se mi vesměs velmi líbily. Především výuka habsburských dětí o tom, co nesmí tatínkovi řikat plus proklínání habsburského plémě s dodatkem "Taky mi budete chybět, děti", vichr z hor, zlidovělé hlášky jako "A není to málo, Antone Pavloviči?" a "Teď tu byl!" či začátek a zajímavé ztvárnění "pohyblivé fotografie" Cimrmanovy rodiny. A asi lze i říct, že při každém dalším shlédnutí mi dojde nějaký nový detail či kontext, který dělá celý film ještě hořkosladším. Nicméně v mnoha případech na tyto momenty navazují další, jež mi přijdou přitažené za vlasy nebo ve mně nevyvolávají dobré pocity. Především tři. Zaprvé přehršel slavných osob, se kterými se Cimrman potkával při procházce Prahou. Líbí se mi chvíle, kdy radil nejrůznějším autorům a vynálezcům, ač přirozeně přichází problém mnoha filmů - Čech, Ital či Francouz, všichni mluví česky, ale procházka, kdy na každém kroku potká zvučné jméno, už byla moc. Poté Liptákov, ale to je pouze můj osobní pocit, neboť nemám ráda tuhle atmosféru "všude mouchy, chcípnul tu pes, všechno je nehezké a otrávené", a nakonec Konopiště, které na mě celé působilo hrozně depresivně, kupodivu opuštěně a jako místo, kde bych určitě nechtěla být.
Jde ale také o to, jak moc to je způsobeno mými osobními pocity a jak dalece jde o záměr, protože vlastně do žádného šťastného konce Járovo snažení nikdy nedošlo a stejně tak celá výprava, pro kterou je jeho příběh určen, dojela do Liptákova jen kvůli špatné odbočce a vůbec je to nezajímá. Tedy stejně jako dějiny nechaly Cimrmana propadnout a neuspět, i oni jen bez zájmu natáčeli hlavy k nahrávce a pochodovali kolem. Na druhou stranu si ovšem nejde nevšimnout ani Cimrmanova vlastního absolutního přesvědčení o své výjimečnosti, za které si místy říkám, že mu to trochu patří. A navíc, pořád jde o to, že Jára Cimrman je fenomén a věnovat tolik detailů, které vyjdou na celý příběh, jenž se dá ještě mnoha směry domýšlet a doplňovat (vizte úvodní semináře k divadelním hrám) vymyšlenému autorovi a zaujmout přitom nejednu generaci, to je opravdu něco.

Foto: Ann Taylor

Mé hodnocení:




Žádné komentáře:

Okomentovat